Vtom zazvonil telefon…

Povídka napsaná asi před třemi nebo čtyřmi lety jako slohová práce do školy. Téma znělo: „Vtom zazvonil telefon…“ Jak (ne)dovedně jsem jej zpracovala už posuďte sami:)

Zazvonil telefon. Steve Kachowski unaveně zvedl hlavu. „Zase jsem usnul v křesle,“ pomyslel si a natáhl se k telefonu. „Prosím?“ Odpovědí mu bylo jen šumění přístroje.

„Haló, je tam někdo?“ Steve byl ještě rozespalý a špatně artikuloval, v hlavě se mu už ale rozjasňovalo.

„Zdravím tě, Steve,“ ozvalo se nečekaně, až sebou Steve trhnul. Tohle jej konečně zcela probralo.Hlas byl tvrdý a studený. „Hledáš mě už dlouho, já vím. Ale já o tobě věděl mnohem dřív. Už když jsi byl začínajícím soukromým očkem, věděl jsem, že my dva se jednou setkáme….“

Konečně si Steve uvědomil s kým mluví. Byl to ten, po kterém pátral už léta. Honil se kvůli němu po celém New Yorku, jezdil do Chicaga i Los Angeles, byl v Texasu…Už z toho pomalu šílel, ale on mu vždycky unikl. Byl to Otec, mafiánský boss. Nikdo neznal jeho pravé jméno a hledali ho všichni detektivové v celých Spojených státech. Byla na něj vypsána taková odměna, že by si z ní člověk mohl žít jako král celá léta. A teď se Stevovi ozval. Sám z ničeho nic! Steve věděl, že se musí chopit příležitosti.

„Chtěl bych se s tebou setkat, Otče,“ řekl a snažil se o stejně tvrdý a chladný hlas, jakým k němu mluvil Otec. „Prohnal bych ti kulku hlavou.“

„Nevím, jestli by se ti to podařilo,“ Otec se zasmál, až Stevovi přeběhl mráz po zádech. „Chci, abys poznal, že nemá cenu mě hledat, protože když nechci, nenajde mě nikdo. Chci ti ukázat, jaký doopravdy jsem. Přijď dnes ve tři hodiny ráno do stanice metra na Breef street. Najdeš mne tam. Buď nevyjdu živý já nebo ty. Když nepřijdeš, nebo když si to dohasíš s policejní patrolou, mí hoši tě odprásknou ani nebudeš vědět jak. Sbohem, Steve…“

Ozvalo se klapnutí a pak Stevovi do ucha bzučel jen nudný oznamovací tón.

Kachowski se sesunul na podlahu. Přemýšlel o tom co právě slyšel. Jak se Otec dozvěděl o tom, že jej hledá už pět let? A co všechno o něm ještě ví? Na tyhle otázky neznal odpověď. Vstal a přišel k baru. Nalil si whisky a vhodil do skleničky led. Upil a zamyšleně se podíval z okna. Už ve tři hodiny ráno….

Zaskřípaly brzdy a souprava metra se z trhnutím zastavila. Z vlaku vystoupil hlouček přiopilých mladých lidí. Smrděli cigaretami a marihuanou. Pomalu se kolébali ke schodům, doprovázeni soucitným pohledem muže v černých brýlích, který vystoupil hned za nimi. Když zmizeli z podzemní haly, muž si sundal brýle a strčil si je do kapsy. Souprava za ním se pomalu začala rozjíždět.

Muž vyšel a rozhlížel se po hale. Když nikoho nezahlédl, vytáhl od pasu pistoli a nasadil tlumič.

„Kachowski, už na tebe čekám,“ ozvalo se náhle za ním. Otočil se. Za ním stál nevelký muž z prošedivělými vlasy. V ústech měl doutník a vypouštěl obláčky kouře. V ruce držel pistoli. „Zdravím tě Steve, ještě jsme se neviděli. Říkají mi Otec.“

Steve nečekal a vypálil hned několik ran. Díky tlumiči je nebylo v podzemních prostorách téměř slyšet. Ale nestalo se to, co očekával. Otec proti němu pořád stál a v ústech měl doutník. „Neumíš se trefit, chlapče,“ usmál se Otec. Svou zbraň stále nenamířil proti Stevovi.

Kachowski se rozzuřil. Znovu několikrát vypálil. Všiml si jakéhosi rychlého pohybu, na okamžik se mu zatmělo před očima a když se mu rozjasnilo, Otec tam stál v celé své kráse. „Netrefíš se,“ řekl Otec s ledovým klidem. „Zkus to jinak,“ řekl a odhodil zbraň. Steve na nic nečekal a rovnou se na Otce vrhl. Napřáhl ruku a chtěl jej chytit za krk, ale hmátl do prázdna. Udělal několik kroků vpřed, než se mu vrátila rovnováha a zprudka se otočil. Otec stál přímo před ním. Než se Steve stačil vzpamatovat, otec jej chytil za ramena a přehodil jej přes celou halu. Steve zůstal ležet na zemi a z rozbitých úst mu tekla krev. Neměl odvahu se zvednout, věděl, že Otec si s ním jen hraje jako kočka s myší.

Náhle podzemím třeskl výstřel. Steve instinktivně přimáčkl hlavu k zemi. Ne, kulka jej nezasáhla. Zvedl hlavu. Nad ním se skláněla Liz, jeho sekretářka. „Liz, uteč, je tady, je tady!“ vykřikl a vyskočil. Chtěl vzít Liz za ruku a odtáhnout ji co nejrychleji pryč, ale strnul uprostřed pohybu. Na zemi před ním ležela Otcova mrtvola. „Neuhnul,“ zašeptal.

„Pojďme pryč,“ řekla Liz. V ruce ještě držela teplý revolver.