Dneska jsme byli na akci našeho undergroundového nakladatelství Pravěk v brněnském klubu Boro. Kdo jste tam nebyli, o hodně přicházíte – starý sklepní prostor, všude nápisy na zdech, zatuchlé zdi, stará křesla z kina, psychedelické dekorace. Prostě underground.A jak jsem tam tak seděla a poslouchala surrealistickou poezii mého kamaráda, začal se mi v hlavě odvíjet krátký příběh. Jako by záblesk ze zvrácených hlubin mysli onoho klubu, odtržený kousek jiné reality, který se může, ale také nikdy nemusí změnit ve skutečnost. Jeden střípek z tisíců životů podivných existencí.
Povídka je kratičká, ale nedoporučuji ji číst před spaním. A vlastně by těch (ne)doporučení ke čtení mělo být co nejvíc, protože je docela brutální. Prostě underground:)
Ostré zvuky kytary řezaly vzduch a mezi cihlami zněla jejich ozvěna. Stará klenba se otřásala hrdelním zpěvem. Točila se mi hlava. Dveře klaply. Kytara náhle zněla jako z dálky. Dotkla jsem se zdi. Slabě rezonovala. Opřela jsem se čelem o její chladivou náruč. Drsné prsty cihel hladily moje jizvami pokryté tváře a mě se do očí nahrnuly slzy. Popálená, znetvořená. Udeřila jsem dlaní do zdi.
„Jsi v pohodě?“
„Jo, jasně, moc chlastu, znáš to.“
„Jasný.“ Zasmála se a vklouzla do kabinky. Kolem čpěl pach desinfekce, moči a laciného mýdla. Sevřela jsem dlaň. Kovová břitva mě do ní zastudila s děsivou naléhavostí.
Seděla jsem na míse. Dech se mi těžce dral přes plíce, každé nadechnutí vzduchu hutně prodchnutého cigaretovým kouřem bolelo. Rukojeť břitvy pálila jako oheň. Pomalu jsem ji rozevřela. Na čepeli se na pár okamžiků zaleskl odraz mého obličeje. Navždy zničeného, hnusného obličeje. Ušklíbla jsem se a pomalu, pomaleji než umírající hlemýžď, jsem ostří přiložila ke spánku.
Kůže se nejdřív prohnula, jako by se bránila, ale ostří břitvy neúnavně útočilo na její bělostné panenství. Pomalu se poddávala jeho břitké naléhavosti, až se konečně zaleskly první rudé krůpěje. Břitva přijala jejich obětinu a vděčně se zanořila hlouběji. Rána se rozchlípla a z panny rázem byla děvka, špinavá od krve. Přes rty se ozvalo první chabé, téměř neznatelé zasténání.
Musím vydržet. Nesmím povolit. Mysl šeptala stále tišeji, těla se zmocňoval šok. Ruka se mi třásla, když jsem přinutila břitvu, aby pokračovala v načaté práci. Lačně se krmila krví ze spánku, tváře, brady. Z úst vytekla slina a smísila se s krví. Oči slzely, nehybné, rozšířené bolestí.
Venku za dveřmi kabinky někdo kouřil a za silnou zdí se ozývaly poslední záchvěvy bicích. Pode dveřmi jsem zahlédla, jak se země dotkla ohnivá hlavička cigarety, vzápětí rozdrcená červenou gládou. Bicí dozněly a ozvalo se klapnutí kliky. Potlesk vtrhl na špinavé záchodky, jako by mi celý sál děkoval. Zamazaná od krve jsem se přinutila pousmát.
Dveře se zavřely a aplaus utichl. Břitva potěšena zájmem pokračovala ve svém díle. Oči zmámené bolestí se pomalu zavřely.
A břitva s láskou ukrajovalo další a další části obličeje. Krev byla všude. Můj dech se stával sípavým a na patře mě zlobila chuť na cigaretu. Potlačila jsem tu myšlenku. Už jen chvíli! Polibek ostří na druhé tváři, na spánku, pomalu se dotkl i čela. Tělo se otřáslo v agonické křeči. Několik posledních krvavých krůčků. Břitva cinkla o špinavé kachličky.
Vzala jsem za okraje rozchlípené kůže a obličej se dal do pohybu. Tkáně praskaly, žilky rudými slzami protestovaly proti oddělení. Oční víčka. Nos. Rty. Poslední vlákna kůže opustila své původní místo. Tělo se otřáslo a já ucítila v krku zvratky. Během pár zhoupnutí žaludku byly venku. Pozvracela jsem si kolena a boty.
Když dávení ustalo, se slzami v očích jsem se dívala na svůj nový obličej. Byl krásný. Hladké tváře, plné rty, rozkošný pihovatý nosík. Přivoněla jsem k němu. Byl cítit krví a pudrem.
Dveře kabinky cvakly. Na klice zůstala šmouha od krve. Vytáhla jsem cigaretu a rozkošnicky si zapálila. Opřela jsem se o zeď a vibrace growlingového zpěvu útočily na moje záda, jako armáda démonů. Zpod dveří kabinky trčely nohy. Lhostejně jsem je odsunula a zvedla ze země paralyzér i stříkačku. Policejní želízka na záchodové trubce zacinkala, jak se oběť znovu otřásla v bolestných křečích. Už jen chvíli a její utrpení bude u konce.
Pohlédla jsem na kus kůže ve své ruce a pohladila svoji popáleninami zjizvenou tvář. Už dlouho ne, řekla jsem si v duchu. Přiložila jsem si čerstvě odřezanou kůži na obličej a pohlédla na sebe do zrcadla. Konečně jsem zase byla krásná.
Krásný! 🙂
Epicky dekadentní.
Tvé psaní unáší přesně do těch temných zákoutí, kam dokáží textem nasměrovat jen opravdoví spisovatelé, k nimž by měl spadat obdiv každého, kdo umí číst. Měla bys něco vydat, moc se mi to líbí!
Co říct? Dokonalé! Obsahuje to všechno, co správné čtení obsahovat má.. včetně vtáhnutí do děje.
Líbí se mi, jak to člověka unáší a myslí si, že si řeže vlastní obličej a pak zjistí že ne a že vlastně nikde není psáno, že by to byl její obličej, jen to automaticky předpokládá.
Jejej, taky sem si to myslela, a eště sem si to představila na těch záchodkách v Boru, kde je to cejtit jak v dlouho nevětraném krytu CO (civilní obrany).
Jinak, musím pochválit tvoje vystoupení- umíš ty básně taky hodně dobře přednést.
Úchvatné, krásné.. Přesně takové počtení přímo zbožňuji. Každým dnem si získáváš víc a víc mého obdivu 🙂
Úžasné, úplně vtáhne do děje… musela jsem si ji přečíst ještě jednou. Poprvý jsem byla ohromená a po druhý se mi dělalo lehce špatně 🙂
Wau! Myslím, že mi celý den bude nedobře od žaludku. Smekám před Tebou. Takhle bych taky chtěla umět psát.
Páni. Ani nevím co na to říct. Bylo to úžasné. Opravdu se to moc povedlo! 🙂