Jen čtyři slova a kolik inspirace přinášejí…aneb nehledejme světlo na konci tunelu, když plane uvnitř nás samotných.
Krev. Bolest. Hlasy. Ostré světlo, co bodá do očí. Agonický tanec žlutobílých paprsků. Pálící oči….
A pak náhle všechno ztichlo. Světlo zhaslo.
Byla ve tmě. Nahá a osamělá. Obklopoval ji chlad a černé prsty tmy ji hladily po nahé kůži. Neviděla nic. Zaplavila ji vlna zoufalství a v němém výkřiku rozpřáhla ruce.
Narazily na stěnu. Hmatala kolem sebe a seznala, že se nachází v jakémsi tunelu. S úlevou se opřela o chladnou, kamennou zeď. Nic neviděla, ale vědomí prostoru, byť úzkého a stísněného jí dalo novou naději. Pravou rukou se držela stěny a levou máchala před sebe. Tak vyrazila kupředu, vstříc temnotě. Zdálo se jí to lepší, než stát na místě a poslouchat kapání vody, líně se plazící po stěnách. Bosé nohy jí čvachtaly ve kalužích na dně tunelu a tu a tam šlápla do bahna.
,Jen dál, jen dál,‘ povzbuzovala se. Kolem ní byla neproniknutelná temnota, ale uvnitř mysli jí plápolalo světélko. Ještě věděla, jaké je to být ve světle a hodlala ho najít. Věděla, v jakém je tunelu, až moc dobře si vzpomínala na ostří břitvy na svém předloktí a proud krve, co se vyvalil z tepny. ,Na konci takových tunelů je vždycky světlo,‘ znělo jí v mysli. ,A já k němu dojdu.‘
Potácela se tmou a jediným vodítkem jí byla vlhká, studená zeď po její pravici. Čím dále šla, tím přibývalo bahna a vody na zemi. Jak se jí nohy bořili hlouběji do mazlavé hmoty, zdálo se jí, že cítí na chodidlech letmé doteky cizích rukou. Ta myšlenka ji vyděsila.
Nořila se hlouběji do tunelu. Nevnímala čas, jen věděla, že nesmí zůstat stát. Chladné ruce neznámých obyvatel tunelu byly stále neodbytnější. Otíraly se jí o kotníky zamazané od bláta, chytaly ji za prsty u nohou, šmátraly po jejích patách.
Přidala do kroku. Světlo v její mysli ztrácelo na intenzitě, z jasného paprsku se stávala malá, blikotající jiskřička. Ale nepřestávala doufat. Věřila, že na konci své cesty nalezne vytoužené světlo. Už skoro utíkala, aby setřásla dotěrné ruce neznámých tvorů z bahna, když její levá ruka narazila na překážku.
Nevěřila, nechtěla tomu věřit a stále znovu ohmatávala tu věc, co jí stála v cestě. Zeď. Bez jediné spáry, stejně hladká a vlhká jako boční stěny tunelu. Bušila do ní pěstmi a slzy se jí řinuly po upocených tvářích. Byla sama, ve tmě, na konci tunelu.
Ruce vystupující z bahna ji donutily probrat se ze svého zoufalství. ,Hloupá huso,‘ napomínala se v duchu a snažila se ze skomírající jiskřičky ve své hlavě zase vykřesat plamen. ,Šla jsi na druhou stranu. Každý tunel musí mít východ a ty jsi šla na druhou stranu, to je celé.‘
Nová naděje jí dala sílu. Otočila se a odhodlaně vyrazila směrem odkud přišla. Náraz do stěny ji úplně odzbrojil. ,Ne, ne to není možné!‘
Její ruce šmátraly po kameni, ale čím více se dotýkala zdi, tím více v její mysli rostlo poznání. Ta zeď tu ještě před okamžikem nebyla, to věděla jistě. Odkud by potom přece přišla? ,Odkud jsem vlastně přišla?‘ blesklo jí hlavou. Krev, bolest, hlasy…to všechno bylo tak vzdálené, tak cizí, jako by jí to nepatřilo, jako by to byl někdo jiný, kdo mžoural do zářivek mezi zelenými hábity lékařů.
Sesula se podél zdi a její kolena objalo mazlavé bláto. Opírala se o stěnu, přerývaně dýchala a polykala hořké slzy. ,Nevzdávej to,‘ křičel jí v hlavě jeden hlas. ,Usni tu navěky a přidej se k nám,‘ říkal druhý hlas, který ale nebyl v její mysli a zazníval zespodu. Z bahna.
Prudce vyskočila, ale hlavou narazila do něčeho tvrdého. Ohňostroj bolesti se jí zablýskal za víčky a ona padla na bahnitou, vlhkou zem. Strop, který byl ještě před chvíli kdesi nahoře v temnotě, teď měla asi metr nad svojí hlavou. Kolena a lokty měla zabořené v bahně a obličej udržovala jen s námahou pár centimetrů nad zemí. Chvěla se strachy a vyčerpáním. Až teď si uvědomila jak bahno páchne a to v ní vyvolalo naprosto absurdně racionální myšlenku.
,Jsem zavřená v malém prostoru,‘ vypočítávala její analytická mysl. ,Za chvíli vyčerpám všechen vzduch a udusím se.‘ Ta myšlenka ji kupodivu nevyděsila, naopak. Jako stín se usídlila v její hlavě a dlouhými prsty zhasila světélko naděje.
,Ne to, ne, ještě není konec.‘ Světélko se zase rozblikalo. Setřásla ze sebe ten stín zoufalství a marnosti a chtěla vstát, když si všimla, že jakési studené ruce jí svírají lýtka a předloktí. Škubla sebou, ale sevření bylo pevné. ,Pevné, studené a smrtící,‘ stihla si uvědomit, než jedna z neviditelných rukou uchopila její krk a začala jí stahovat hlavu do blátivé kaluže.
„Ne!“ chtěla vykřiknout, ale místo toho jen zabublala do bláta. Házela sebou v zoufalém boji o každý nádech. Ruce a nohy si zraňovala o kamenné stěny, jež ji obklopovaly jako sarkofág, ale nevzdávala se. Polykala bahno a vlastní krev, o níž ani nevěděla, jak se jí vzala v ústech. Lapala po dechu a svíjela se pod dotyky studených rukou, které už jen nedržely, ale i zraňovaly. Drápaly, štípaly a bušili do jejího slábnoucího těla. Bolest jí ale dávala vědomí, že ještě žije.
,Žiju! Já žiju!‘
Ledové ruce ji objaly a zanořily ji do hlouběji bláta.
,Žiju! Jsem naživu! Jsem živá!‘
Bahno se pod ní otevřelo a ona se propadala. Každý nádech stál obrovské úsilí. Opřela se rukama o kamennou stěnu a nedbala ostrých drápů, které jí drásaly předloktí. Nadzvedla se nad hladinu smrduté vody a sípavě vykřikla: „Jsem živá.“ Ozvěna v malé místnůstce zarezonovala a dorážející ruce ji náhle pustili. Propadla se do černé hlubiny.
Ostré světlo ji udeřilo do doširoka otevřených očí. Nádech a výdech. Tlakový obvaz na levém předloktí, kterým trochu prosakovala krev. Hadičky, bublání tekutiny v kapačce, monotónní pípání přístrojů.
S ulehčením padla zpět do bílých polštářů a zavřela oči. ,Ty jsi nechtěla zemřít a doufám, že teď už to víš také,‘ zaslechla otcovský hlas někde hluboko u srdce, než se propadla do hlubokého a ozdravného spánku beze snů.
zajímavá povídka,přečetla jsem to takřka jedním dechem 🙂 líbí se mi tvůj styl psaní….píšeš poutavě,skoro až připoutáš čtenářovi oči k obrazovce 🙂
Úžasná povídka; asi z toho budu mít klaustrofobický noční můry XD
Andula: no nejvíc připoutávám oči svoje, když to píšu…a hlavně ruce, protože občas nestíhám zapisovat tok myšlenek:) děkuji za pochvalu;)
Estel: to doufám že ne:) stačily ty moje, po jejichž prožití jsem napsala tuto povídku:)
měla možná štěstí…a možná také ne..
Hezká povídka, hrozně čtivé, zaujalo mě to.
Je super, že do povídek přidáváš i skutečnost.. =) Čtivě a nádherně píšeš.. =)