Snová láska

Jedna starší povídka, spředená ze snů, smutku a beznaděje. A taky z lásky…

„Neodcházej…anděli…“

Otočila se. Ten hlas, slyšela jej už někdy? Zněl tak něžně. Udělala pár kroků zpět a uviděla Ho. Seděl po vysokým stromem, opíral se o něj zády a díval se na ni. V jeho pohledu byla tichá prosba. ,Prosím, zůstaň ještě chvíli‘.

Sedla si k němu. Bála se přijít příliš blízko. Seděla na trávě a vyčkávala, jako šelma, která si není jista silou protivníka. S jejími vlasy si pohrával vítr, který ani nezaznamenala. Dívala se do Jeho očí a přemítala. Viděla v nich smutek, ponížení, strach…a touhu. Byly krásné, ocelově modré a plné citu. Topila se v nich a už to nebyla šelma, ale malé kotě, které spadlo do řeky a ta ho unáší daleko…daleko…

Viděl Ji. Zase. Procházela se po louce a byla nadpozemsky krásná. Hnědé vlasy jí padaly na ramena a vlály v mírném větříku. Měla jen prosté bílé šaty, ale jemu připadala jako královna. Vzdalovala se mu z dohledu a on už nemohl déle mlčet. „Neodcházej…anděli…“ nevěděl proč jí tak řekl, snad chtěl vyjádřit její krásu slovy, snad ji chtěl vidět létat..

Přišla blíž. Zadívala se na něj hlubokýma, zelenohnědýma očima a usedla na trávu. Zdála se mu ostražitá a zároveň tolik něžná a bezbranná. Její oči mu tolik říkaly. V jediném pohledu mu řekly vše. A ten pohled ho bolel, víc než jeho vlastní smutek ho tížil smutek v očích jeho anděla. Proč? Vyslovil němou otázku. Zadívala se do země. Po bradě jí stekla slza a skápla na trávu.

Nevěděla proč pláče, náhle jí vyschlo v krku a ona už nemohla zadržovat slzy. Tolik nastřádané bolesti v ní vybuchlo a spalovalo ji zevnitř. Plakala za ně za oba. Ucítila na svém rameni Jeho ruku. Chtěla se odtáhnout, ale najednou zjistila že Mu leží v náruči, objímá Jeho široká záda a boří Mu mokrý obličej do vlasů. Šeptal jí ta nekrásnější slova, jaká kdy od někoho slyšela. Tišil tím bolest v ní, i v sobě. Věděla to a nechala Jej mluvit. Ležela v Jeho objetí a pomalu přestávala plakat. Kolem ní se rozlilo rudé světlo. Vzhlédla a do očí ji udeřila zář zapadajícího slunce. Bylo nádherné a oslnivé.

Náhle se mu v náručí pohnula. Lekl se a pustil Ji. Bál se, aby Jí nějak neublížil, ale když se na Ni ohlédl, obličej jí zářil štěstím. „Podívej,“ řekla tichým hlasem a kývla bradou kamsi za jeho záda. Otočil se. Nad krajinou se snášel večer a zapadající slunce ozařovalo Její bledou tvář a dodávalo jí měkký ruměnec. Vzal ji za ruku. Seděli mlčky a pozorovali, jak se slunce snáší za obzor. Pomalu je halila tma.

„Anděli, je to sen nebo skutečnost? Pokud se mi jen zdáš, prosím všechny bohy, abych se už nikdy neprobudil.“

Čekal na odpověď. Třásl se nedočkavostí, až znovu uslyší ten krásný hlas a doufal, že mu řekne to, co chce slyšet.

„Je to sen, můj milý. A brzy zmizí, jako když sfoukne svíčku a spolu se sluneční září zmizíme i my dva.“

Ta slova ho zasáhla jako ledový nůž. Vždyť už jen pár rudých paprsků se lesklo nad obzorem a louku se stromy halil příkrov tmy.

„Zastavím slunce, zastavím čas, jen abych mohl zůstat s tebou. Proč je k nám Osud tak krutý? Už léta sem chodím, den co den a dívám se na tebe, jak tančíš po louce. Nikdy jsem nechtěl, aby sis mě všimla. Jsi pro mne příliš krásná a co ti můžu nabídnout?“

„Nic nežádám,“ zašeptala a usmála se. „Pokaždé jsem tě tu viděla, jak na mě upíráš oči, ale bála jsem se přijít blíž. Nevím ani kdo jsi, ale teď vím, že mi nechceš ublížit. Jsi tolik smutný.“

Bylo to pro ni těžké, dívat se do jeho očí a mluvit tiše a klidně. Ten pohled, ač ledově modrý, ji spaloval a rozněcoval v ní touhu…touhu dělat šílené a bláznivé věci, touhu po něžných dotecích, láskyplných polibcích a dlouhých večerech pod hvězdnou oblohou. Nechtěla to cítit,

nechtěla milovat, nechtěla se znovu zklamat. Ale On pro ni znamenal příliš mnoho. Jak ji tiše pozoroval den co den a myslel na to, jaké by to bylo ji oslovit. A teď, když to konečně udělal, by ho měla nechat sedět samotného na louce a zmizet?

Jako by vytušil její myšlenky, stiskl její ruku pevněji. „Má milovaná, slunce už skoro zmizelo. Slib mi, že tě opět uvidím.“

„Uvidíš. To ti přísahám,“ zadívala se na něj a usmála se. Přiložila si prst na své rty a pak jej pomalu přenesla na jeho. Vzal ji za ruku, ale promáchl vzduchem. Jejich těla se začala rozplývat a blednout. „Miláčku…“ zašeptala a zmizela. O vteřinu později zmizel i On. Krajina okolo louky potemněla a na místě dvou mladých milenců zbyla jen slehlá tráva.

Dny ve světě snů ubíhaly. Vždy, když vyšlo slunce, objevili se na louce oba, Ona i On. Padli si do náruče a hodiny vydrželi stát bez hnutí a tiše si šeptat něžná slůvka lásky. Neptali se jeden druhého, odkud pocházejí, jak vypadají jejich životy, co v nich dělají a s kým se stýkají. Na tom tady nezáleželo. Tady měli jeden druhého a nic jiného nebylo důležité. Jen On a Ona a jejich láska. Ona neznala jeho jméno, On neznal její, ale jejich slovník nabízel mnoho nádherných oslovení.

Nevěděli, kolik západů slunce je už rozdělilo. Nevěděli, kolikrát už si pod velikým bukem slíbili věčnou lásku, kolikrát už se něžně milovali v trávě mezi květinami, kolikrát si zašeptali ,Miluji Tě‘. Ale věděli, oba v nejspodnější hlubině své duše, že jejich láska nemá budoucnost, protože snění, ač nádherné a naplňující, není skutečné. Museli se setkat, najít se ve skutečném světě a naplnit svou lásku úplně.

Slunce se opět chýlilo k západu a Ona opřela hlavu o Jeho rameno. „Zítra ti povím, kdo jsem. Chci abys mě našel a já tě poznala i ve skutečném světě. I když, kdo ví, třeba je tento náš svět mnohem skutečnější než ten, ve kterém žijeme každý sám.“

„Miluji Tě,“ zašeptal On. „Zítra zjistíme pravdu a pozítří už nebude potřeba snění. Najdu si tě, má nejdražší, kdekoli na celém světě, v celém vesmíru. Jsi jen moje.“

Políbil ji a po chvíli se oba tiše rozplynuli.

Otevřel oči a nadechl se. Těšil se na usnutí celý svůj šedivý den, těšil se až ji opět spatří a zjistí, kde ji najde. Ale to co uviděl bylo horší, než jeho nejtemnější noční můra. Jejich louka byla spálená na popel a obrovský buk právě hořel plamenem. A pod ním leželo cosi malého bílého.

„Lásko…“ rozběhl se k buku. Ležela na zemi, oči zavřené a bílé šaty roztrhané a zkrvavené. „Moje nejdražší, co se stalo? Pro všechny bohy, otevři oči. Neopouštěj mě.“

Slzy zoufalství a vzteku mu tekly po tvářích. Kdo mohl zničit jejich sen? Kdo ublížil jeho milované? Kdyby tu tak byl a mohl ji bránit. Kdyby…

Otevřela oči. Byly tmavé a leskly se potlačenými slzami. „Bylo jich moc. Přišli a zničili všechno, co jim přišlo pod ruku. Náš strom, naši louku a pak jsem tu byla já. Vrhli se na mě a trhali mě svými drápy. Miláčku můj…já umírám.“

Objal ji nejněžnějí jak dokázal. „Ty nesmíš zemřít. Lásko pověz mi, kde tě najdu? Kde tě najdu ve skutečném světě? Musíš mi to říct.“

„Mám pro tebe dopis. Je to v něm všechno. Adresa, jméno, číslo telefonu. Najdeš mě, vím to. Teď..“ zakašlala a z úst jí vytekla krev. „Teď běž, odejdi pryč, co když se vrátí. Miluji tě. Běž, hledej mě…“

Rozplakala se, jen tiše, ale tak smutně, že mu to rvalo srdce. Její tělo bylo strašlivě rozdrásané, z rukou a nohou jí trčely kusy krvavého masa a na hrudi měla obrovskou tržnou ránu. Umírala mu před očima a on měl odejít? Sedl si k ní a hladil ji po vlasech. Pomalu z ní odcházel život.

Slunce se už klonilo k západu, když opět otevřela oči. Neviděla ho, nemohla. Mluvila tiše a přerývaně, že jí bylo ztěží rozumět. Mluvila o smutku a smrti, o bolesti a zkáze, o utrpení a nicotě. Mluvila a z úst jí vytékala krev. Nakonec se roztřásla a zrak se jí projasnil. „Miláčku…“ podala mu papír, který svírala v dlani. „Na-jdi-mě..pro-sím..mi…mi…miluji tě..“ zavřela oči a škubla sebou. Byla mrtvá. Chtěl jí toho tolik říct, ale bylo pozdě. Chtěl ji políbit, ale slunce zapadlo a on zmizel ze světa snů, do kterého už se neměl nikdy vrátit.

Viktor se ráno vzbudil a v ruce svíral malý papírek, vytržený z bloku. Byl celý od krve a úplně zmuchlaný,takže nešlo téměř přečíst, co je na něm napsané. Lenka Navrátilová…to jméno neznal. Adresa a telefon však byly nečitelné a mu nezbývalo než hledat podle jména. Pět dní pátral všemi způsoby a nakonec ji našel.

Koupil obrovskou květinu a vydal se na cestu do města, kde žila. Těšil se až ji uvidí, až jí znovu řekne jak ji miluje. Ale když dorazil do ulice, kde bydlela, zaplavil jej podivný pocit. Třásl se a na těle mu naskočila husí kůže. Došel k domu a zazvonil na zvonek. Něco nehrálo, něco bylo špatně. Dveře mu otevřela sympatická žena, ale její tvář byla ztrhaná a zarudlá od pláče.

„Já jsem..já hledám Lenku, je doma?“ dostal ze sebe přes stažené hrdlo. Už to tušil. Už věděl, že to, co se stalo ve světě snů nebyla náhoda.

„Lenka je mrtvá,“ řekla žena roztřeseně. „Před pěti dny měla autonehodu. Byla těžce raněna na hrudi a lékaři jí nedávali žádnou naději. Bojovala ještě dlouho, ale dnes ráno zemřela.“ Žena se rozplakala. „Chcete..chcete jít dál?“

Viktor stál před ní a třásl se na celém těle. Udělal pár kroků vzad. „Ne, lásko, to ne…“ praštil kyticí o zem. Už byla zbytečná. Mohl jí ji dát jedině na hrob, ale on nechtěl její hrob vidět, nechtěl už nic. Chtěl zemřít a být s ní. Celý svůj mizerný život směřoval ke své vysněné lásce a doufal, že ji najde i ve skutečném světě, který k němu byl stále krutější. A teď jeho jediná naděje zhasla. Neměl proč žít. Pro slzy už neviděl, když se rozběhl od jejího domu pryč. Běžel ulicemi dál a dál, jenom pryč od svého žalu, který se s ním však táhl stále dál. Ten houkající vlak neslyšel a i kdyby, nechtěl by se mu vyhnout. Jediný náraz….a byl konec.

Nechápali proč se zabil. Nenašli žádný dopis na rozloučenou. Pár svědků vypovědělo, jak se bezhlavě vřítil pod vlak. A jeden muž přísahal na svou smrt, že viděl jak se nad mrtvým tělem vznášejí dvě postavy a ruku v ruce se ztrácejí v zapadajícím slunci.