Dnes napsaná povídka chladná jako moře a mrazivá, jako strach z mořských hlubin. Máte rádi krásky s rybím ocasem? Tak vás to možná po dočtení přejde…
„Rybářské sítě občas zachytí zvláštní věci,“ pronesl Olaf do chladného, mlhou opředeného rána a Kale zívl. Opíral se o dřevěné zábradlí na okraji mola a znuděně kopal kamínky do vody, z níž stoupal lezavý chlad. Další ráno na tomhle šedivém, vlhkém místě, další ráno, stejné jako včerejší, jako předvčerejší, jako každé ráno.
Kaleho strýc vždy vstával ještě za tmy a bušením do stropu probouzel svého synovce. Pak oba tiše, bez hlesu, sešli k molu a každodenním rituálem vytahování sítí zahájili den plný pachu rybiny, vlhkých dlaní a chladné mlhy. Když ještě žila Kaleho matka, bylo to jiné. Od svítání zněl nad zátokou její zpěv, zpívala, když prala prádlo, slizké od rybích šupin a páchnoucí mořem, zpívala, když pekla voňavý chléb i když uklízela ve vlhkem nasáklé chalupě. A taky se smála a její smích každý den přinesl radost do mlhou přikryté zátoky. Pak ale vlhké počasí a všudypřítomná zima vykonaly své a ona ulehla na postel v horečkách a už nikdy nevstala. Od té chvíle, celé dva roky, žil Kale jen se strýcem Olafem a den co den neviděl nic jiného než mlhu a strýcovu zachmuřenou tvář. Olaf nezpíval a dokonce se ani nesmál. Olaf vlastně ani moc nemluvil, jen každé ráno pronesl dvě věty a pak zanechal Kala v chatrči, aby očistil ryby a on zatím dojel na loďce na druhou stranu zátoky, vyzvedl udice a vyměnil návnady. Dokonce ani na tržiště Kale nejezdil s ním, vždy zůstával tady na břehu studeného moře a společností mu byly jen mrtvé ryby a vzpomínka na matčin zpěv.
Otráveně skopl další kamínek do vody a ten hlasitým žblunknutím narušil posvátné ranní ticho. Strýc se otočil a položil si prst na ústa. Kale zvedl oči v sloup a přišel blíž ke strýci. Oba muži začali pomalu vytahovat sítě.
„Rybářské sítě občas zachytí zvláštní věci,“ řekl Olaf znovu a sítě obalené chaluhami se začaly pomalu zvedat nad vodu. Teď řekne, že my v nich máme ale naštěstí jenom ryby a pak zase celé dopoledne strávím se slizkými šupinami a rezavým nožem, pomyslel si Kale a zabral. Sítě s plesknutím dopadly na molo. Obvyklé hemžení chycených ryb se ale nekonalo a strýc Olaf mlčel. Pach slané vody dráždil Kaleho chřípí, stejně jako náhlé mrazivé ticho dráždilo jeho sluch. Strýc Olaf zíral na síť a Kale konečně dostal odvahu podívat se také. V tu chvíli zavrávoral a kdyby se nezachytil dřevěného zábradlí, spadl by do vody.
Mezi provazy sítí ležela zamotaná dívka. Její zelená kůže a namodralé vlasy ukazovaly, že se nejedná o člověka a pak si Kale konečně všiml i rybího ocasu, který dívce začínal pod pupkem. Mořská panna, blesklo mladíkovi hlavou, my jsme chytili mořskou pannu! Chtělo se mu tančit radostí a už si představoval, komu ji prodají a kolik peněz za to utrží. Pak si však všiml jejích očí, které na něj upřeně zíraly. Byly modrošedé, jako moře za přílivu a hluboké, jako jižní část zátoky. A taky chladné, chladné jako mořská voda zrána a tolik smutné, až to bralo dech a srdce se svíralo.
„Strýčku…,“ zašeptal Kale a natáhl ruku, jako by chtěl to zvláštní stvoření pohladit.
„Kale!“ zaburácel strýc a stoupl si mezi synovce a mořskou pannu. Zvláštní chvění ve slabinách, které Kale pocítil, bylo náhle pryč a mladík se provinile díval do rozzuřené tváře svého strýce. „Nezírej na ni, Kale, to není dívka, do níž by se člověk mohl zamilovat. Pojď, vezmeme ji a odneseme do kádě v kůlně. Potom půjdu na tržiště a seženu kupce. Utrhnou nám ruce, za takové zboží,“ usmál se Olaf téměř bezzubými ústy a v očích se mu zračila chtivost. Možná konečně opustíme tuhle chmurnou zátoku a začneme žít ve městě, honilo se hlavou oběma mužům, když nesli dívku v síti k chatrči. Ta se nebránila, jen smutnýma očima zírala z jednoho na druhého a po jejích zelenkavých tvářích stékaly slzy, slané jako moře.
***
„Kale, podej mi plášť, zdá se, že se sbírá k dešti,“ řekl Olaf, když zajišťoval kůlnu řetězem s pevným zámkem. Nemyslel si, že dívka by dokázala se svým rybím ocasem utéct a dostat se až k moři, ale jistota je jistota. Ještě naposledy zacloumal zámkem, aby se ujistil, že pevně drží, a pak pohlédl na oblohu. Po šedivém nebi se honily tmavé mraky a první studené kapky už dopadaly na blátivou zem. Prudký vítr ohýbal stromy okolo zátoky a vlny na moři se vzdouvaly tak vysoko, že občas zalily celé molo. Olaf žil na břehu moře dost dlouho na to, aby poznal, že tohle není obyčejná bouře. Celá obloha klokotala, jako kotel plný šedivé polévky a vítr skučel jinak, než obvykle.
„To nám ještě scházelo,“ odplivl si Olaf a neobratně se pokřižoval. Ještě jednou zkusmo potřásl zámkem a vešel do chalupy.
„Nikam nejdu, Kale,“ zabručel a sedl si ke stolu. „Koukni se z okna, chlapče, dneska nás čeká pořádný tanec. Upevni okenice a zkontroluj jestli je loď vytažená na břeh a dobře přivázaná.“
Kale rychle přikývl, narazil si klobouk a vyběhl ven. Prudký vítr ho vzápětí srazil ke stěně chalupy a on měl co dělat, aby došel až k lodi. Všechno se zdálo v pořádku, ale Kale přesto cítil v žaludku podivný pocit, jako by mělo přijít neštěstí. Nevěděl, co se to děje, ale podvědomě tušil, že mořská panna jim nepřinese nic dobrého. V rychlosti zkontroloval všechny okenice a než došel až ke dveřím chalupy, spustil se liják, jaký ještě za dvacet let svého života nezažil. Kapky byly velké a tak studené, že každý dotek na nechráněné tváři způsoboval bolest. Než ušel těch pár metrů, co ho dělily ode dveří, byl promočený až na kůži a promrzlý stejně, jako když se pod ním v dětství probořil led a on se propadl do ledové vody.
Ztěžka otevřel dveře a prudce je přibouchl, bojujíce při tom s vichřicí. Zajistil ještě chatrné dveře závorou a roztřesený usedl ke stolu. Strýc mezitím rozdělal oheň v kamnech a tak si Kale mohl svléknout promočené svršky a převléct se do suchého.
„Co se děje, strýčku?“ zeptal se zvědavě, když viděl, jak strýc přechází po místnosti a podmračeně zírá z jediného okna, nepřikrytého okenicí. Sklo vypadalo, jako když na něj někdo lije vodu po kýblech, nebylo vidět vůbec nic, kromě nekonečné masy vody, která padala z nebe.
„Nevím, Kale,“ řekl starý muž pomalu, zatím co si pěchoval fajfku. Vlhký tabák ne a ne se rozhořet, ale pak konečně vzplanul a místnost za chvíli naplnila vůně kouře. „Nevím, ale nevypadá to dobře,“ dodal Olaf po chvíli a vydechl obláček dýmu k trámoví u stropu.
V podobném duchu probíhal celý zbytek dne. Olaf ustaraně pocházel po místnosti a Kale se krčil v koutě na strýcově posteli a naslouchal kvílení větru a bušení deště. Obojí mu nahánělo hrůzu, ačkoli až doteď se plískanic a bouří nebál, vždyť odmalička žil v těsné blízkosti moře a věděl, že jejich chalupa každou činu ustojí. Dnes ale dole pod srdcem cítil něco, co mrazilo a pálilo zároveň, žaludek se mu svíral strachem a ruce vlhké od potu se mu třásly rozčilením. Modlil se ke všem bohům, které znal, aby to už skončilo a proklínal sám sebe za to, že si přál, aby ty stejné nudně šedivé dny už skončily. Co by dal v tuto chvíli za šedivou mlhu a strýcovu tvář bez výrazu! Vše bylo lepší, než strach v Olafových očích a voda a vítr, útočící na jejich dům, jako by se jim chtěly pomstít.
Večer ten den přišel náhle. Prostě se setmělo ještě více a během pár minut nebylo v místnosti vidět ani na krok. Kale z rozšířenýma očima zíral do tmy, do níž zářila jen strýcova dýmka a třásl se na celém těle. Skučení ohýbaných stromů a mlaskání dešťových kapek znělo ještě zlověstněji než za dne. A hlavně pořád neustávalo.
„Jdi spát, Kale,“ zabručel strýc a místností zaplanulo světlo lojové svíce. Kale mlčky vstal a vzal si od strýce hořící svíčku. Pomalu vystoupal po žebříku do své podkrovní světnice a ulehl do postele. Zde pod střechou byly zvuky bouře ještě hlasitější a děsivější, než dole, ale přesto jakmile Kale sfoukl svíčku, ponořil se do hlubokého spánku.
***
„Kale, Kale! Kale, pojď za mnou, slyšíš? Kale…“
Mladík se s trhnutím probudil a upřeně zíral do tmy. Zdálo se mu, že jej někdo volá, ale s probuzením se ten pocit vytratil. Něco ho ale neodbytně táhlo dolů. Potmě si navlékl kalhoty, kabát a boty a začal sestupovat po žebříku. V tu chvíli si uvědomil, že bouře již skončila a nad zátokou bylo úplné ticho. Potichu proklouzl spodní jizbou, ale strýcovo chrápání jej ujistilo, že se není čeho bát. Na okamžik si uvědomil, že to byl právě Olaf, kdo jej varoval, ale pak mávl rukou, vzal z háčku klíč od kůlny a vyšel do noci.
Vše bylo tiché a klidné a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před pár hodinami zuřila nad zátokou strašlivá bouře. Jen půda pod Kaleho nohama čvachtala více, než jindy a on tak po špičkách, aby nedělal zbytečný hluk, přešel ke kůlně, otočil klíčem v zámku a sundal řetěz.
Dveře od kůlny se se zaskřípěním otevřely a do malé místnůstky proniklo světlo měsíce. V bílém světle luny se zjevila dřevěná káď a v ní ona, mořská panna. Bouře si ji nevzala a ani se nerozplynula jako sen, stále byla ve špinavé, rybinou páchnoucí dřevěné kádi a své smutné modrošedé oči v nelidsky krásné tváři upírala na Kaleho.
„Tys přišel,“ řekla hlasem, jaký Kalemu nepřipomínal nic, co dosud slyšel. Zněl jako šumění mořských vln.
„Ano, ano, přišel jsem. To ty jsi volala?“ řekl tiše, ale dychtivě a pocítil zase ten stejný tlak ve slabinách jako ráno. Až teď si uvědomil, že dívka je krom rybích šupin nahá a její nazelenalé tělo vypadá v záři měsíce ještě krásněji, než za mlhavého rána.
„Ano, volala jsem tě, protože vím, že ty mi můžeš pomoci,“ upřela na něj své oči a Kalemu se podlomila kolena.
„Pomoci…jak?“ vykoktal a pomalu přešel blíž ke kádi.
„Vím, že tě život tady v té chatrči nebaví, chtěl by jsi poznat něco nového, opustit tohle chladné a nevlídné místo a jít někam, kde budeš šťastný a kde tě budou milovat. Vím o takovém místě,“ poslední větu skoro zašeptala, jako když přiložíte ucho k mušli, a nahnula se blíž ke Kalemu, který zatím přišel až k okraji kádě, magicky přitahován dívčiným pohledem. „Odnes mě k moři,“ zaprosila a jako by mimochodem otřela své dlouhé modré vlasy o mladíkovo stehno.
„Ale, ale co strýc, on…“ Kalemu se pletly myšlenky jedna přes druhou a jediné co v tu chvíli existovalo, byly mořské hlubiny v podobě dvou modravých očí.
„Odnes mě k moři,“ řekla znovu dívka. „A já tě vezmu sebou mezi mé bratry a sestry. Staneš se jedním z nás, budeš volný, svobodný a šťastný.“
Oči mořské panny byly tak blízko těch jeho a její odhalená ňadra s tmavě zelenými bradavkami měl Kale jen pár centimetrů od stehen. Dívka se opírala útlýma ručkama o káď a v jejích očích byl smutek, prosba a … chtíč?
„Tak dobře,“ vydechl Kale a nepřestával zírat na její tvář. Tak hladká, tak krásná, tak nelidská, běželo mu hlavou, když vzal dívku do náručí a nesl ji blátem ke břehu. Objímala jej kolem krku a zírala mu do očí. Měla jen lehce zvednuté koutky ve vyzývavém úsměvu a mokré vlasy barvy oblohy jí splývaly kolem obličeje. Kalemu stékal po rukou chladný sliz z kádě a i dívčiny šupiny spíš studily, než hřály, ale on to nevnímal. Už se viděl, jak v jejím objetí proplouvá mořskými hlubinami a poslouchá táhlý zpěv vodních tvorů. To vše mu ukazovaly její oči, jichž se nemohl nabažit.
Když stanuli na rozměklém břehu, s něžným úsměvem šeptla Kalemu do ucha: „Pojď dál a nezastavuj se, můj milý, až budeš pod vodou, uvidíš, jaká změna se s tebou stane. Vstup do vln, Kale, neboj se.“
Mladík šel slepě dál a nepouštěl krásku z náručí. Bahno mu čvachtalo okolo bot a ledová voda jej studila do nohou, ale on šel dál, poháněn tím pohledem, v němž se odráželo moře a hvězdy. Když sahala voda Kalemu až k pasu, uklouzl na bahnitém dně a potopil se pod vodu. Byla tam tma, zelenkavé řasy plavaly kolem něj a svit měsíce nepronikal dál, než metr pod hladinu. Dívka se mu vysmekla z náruče a namísto toho jej objala kolem pasu. Zíral do jejích očí a jeho touha rostla. Jenomže příjemný život v moři, hvězdné nebe i chtíč z toho modravého pohledu v jediném okamžiku zmizel A zůstala tam jenom zloba, nenávist a krutost.
Vyděšen tou náhlou změnou se chtěl vysmeknout a doplavat ke břehu, ale paže mořské panny jej svíraly pevně. Zírala na něj a pak v šíleném úsměvu vycenila špičaté, ostré zuby.
„Chytili jste mě a chtěli mě prodat!“ rozléhalo se pod vodou a už to nebylo líbezné šumění moře, ale spíš kvílení větru na skaliskách, studené a bodavé. „Myslíš, že bych mohla milovat někoho jako jsi ty? Člověka?“
Hlas nabíral na síle a voda kolem se houpala v prudkých vlnách. Kale začal cítit pálení na plicích, nedostávalo se mu vzduchu a ještě to šumění v uších, způsobené hrozivým hlasem mořské panny! Ta již nebyla krásná a nevinně smutná, ale proměnila se ve zlověstnou a šklebící se bestii, kolem níž povlávaly dlouhé modré vlasy, oplétaly se mladíkovi kolem nohou a pasu a stahovaly ho níž po hladinu.
„Zemřeš,“ zaburácel hlas a pod vodou se rozlehl dunivý smích. Kale se nadechl a studená voda mu pronikla do plic. Začal kašlat, ale tím se mu do hrudi dostávalo víc a víc vody. Zalykal se, ale nedokázal zavřít oči a stále zíral do té zvláštní nelidské tváře, na vyceněné zuby a modrošedé oči, než se mu zatměl zrak a on znehybněl.
Prameny modrých vlasů si s ním ještě chvíli pohrávaly, ale pak jej i ty pustily a nechaly mrtvé tělo mladíka napospas mořským proudům a dravým rybám. Ve tmě nočního moře se ještě na okamžik zvedla vlnka, jak ocas mořské panny uhodil o vodu, ale pak bylo ticho a klid, jen měsíční zář hledala v hlubinách Kaleho Rybáře.
***
„A je po bouřce,“ zabručel si pod fousy Olaf, když vyšel do lezavě chladného rána a mlha se mu zakousla do neoholených tváří.
Nadechl se slaného vzduchu, ale v tu chvíli zachytil ještě jiný pach, rybinu? Ne, něco podobného, ale přece jiného. Pak jeho zrak padl na otevřené dveře od kůlny a hluboké stopy, vedoucí blátem až k moři. Srdce se mu sevřelo, když své staré nohy přinutil k běhu a v několika okamžicích stál na břehu. Tam zachumlané v sítích leželo bledé namodralé tělo jeho synovce, který upíral doširoka otevřené oči k nebi.
Stařec klesl na kolena, bláto se mu rozstříklo po nohavicích a pár kapek ulpělo i na tváři mrtvého. „Rybářské sítě občas zachytí zvláštní věci, Olafe Rybáři!“ neslo se nad zátokou, přikrytou mlžným oparem a hlasu mořského příboje ještě přizvukoval kvílivý smích.
Fakt pěkný.:-) Mimochodem jak se rozmnožují mořské panny? 😀 Jako ryby?
Jusa: heh to ti nepovím, žádnou neznám:D ale asi jo, vidíš, tohle mě nikdy nezajímalo:)
Pěkná povídka…:-) Ovšem znám více příběhů, kde mořské panny zabíjí takové mladé mládence, takže to můj postoj k nim nijak nezměnilo:-)
[1]: pro "Jusa": Mořské panny mají být chápány jako součást vodního živlu. Tedy undiny. Kdo se ožení s mořskou pannou tak ztrácí svou lidskou vyjimečnost. Taková je pravda.
pro "Lúmenn": Pěkná povídka. Líbí se mi to.
Dík. Je mi 17 🙂
Lukas: to je naprosto v pořádku, ale asi jsi špatně pochopil, na co jsem se ptala. Totiž jakým způsobem se tyto vodní živelky množí.:-)
[6]: pro "Jusa": Vodní živel a tedy ani mořské panny se rozhodně nemnoží materialistickým způsobem. A někteří duchovní využívají skutečně svatby s takovou vodní bytostí k tomu aby se nemuseli vracet do reinkarnačního koloběhu. Je to velice zajímavá bytost. Velice překrásná.
Ach tak.:-)
Materiálně tedy ne – jak potom tedy?
…: opak materiálna je duchovno, tak že by duchovně? 😉 No a pokud mořská panna = vodní elementál, pak se vlastně nerozmnožuje vůbec, prostě se oddělí od živlu vody a za se se do něj vrátí.
Tomu říkám odpověď! Jasná a stručná. Takové tahám z Lukáše už půl roku…
…: jsem zvyklá všechno řešit jasně a stručně, vytáčky a kudrlinky nejsou můj styl:)
zajímavá konverzace:D ale povídka je to pěkná, i když námět ne až tak úplně originální
Pěkná povídka . Zvlášt to o tom jak byli v té kůlně kde byla ta mořská panna a ta pasáž o prsech to bylo roztomilé 😀 😀 😀
Píšeš to úplně živě . Jako kdybych tam byl .