Před pár dny na mě padl splín. Měla jsem pocit, že se nic nedaří a že jsem zamčená ve vězení, které je obehnané drátem spleteným z mé vlastní duše, a že z něj není úniku. A jak jsem se tak krčila, zdánlivě úplně bezmocná, zahořela ve mě jiskřička naděje a já se rozhodla, že to tak nenechám.
A jak ta jiskřička hořela a doutnala pořád víc, zrodila se z ní myšlenka, z myšlenky obraz a z obrazu povídka, kterou najdete pod perexem. Je jen kratičká, ale vyjadřuje vše, co jsem v té chvíli cítila a odráží se v ní moje oblíbené heslo, které nosím na triku. Nenaříkej, bojuj.
Šedivý beton nepříjemně studil do nohou a obloha, posetá deštěm nasáklými mraky nevěstila nic dobrého. Stála bosá na nevelkém dvoře a její smutné, slz plné oči se dívaly ven. Pár kroků od ní stál plot. Pevné, kované mříže byly stejně šedivé, jako vše na dvoře a i když stála pár metrů od nich, cítila jejich chlad. Byly pokryté jinovatkou a námraza pokrývala i celý dvůr. Celý svět. Její svět.
Upírala oči ne na plot, ale na to, co bylo za ním. Beton a chlad končily hned za mřížovím, kde začínal úplně jiný svět. Obloha zářila jasnou modří, po které líně pluly lehké, bílé mraky, zpod kterých prosvítalo slunce. Po zemi se táhl nekonečný koberec hebké, zelené trávy, poseté stovkami květů všech barev a velikostí. Mezi květy dováděly včely a pestrobarevní motýli. Kousek dál se zelenal háj stromů a smuteční vrba spouštěla své vlasy z listoví do malého rybníku, na kterém líně plulo hejno kachen.
Popotáhla nosem a ledový vzduch ji zastudil v chřípí. Dál závistivě shlížela na tu nádheru, která jí byla odepřena. Na trávu a rybník a na vesnici, která stála na samém okraji jejího zorného pole, kde jen tušila usměvavé, do práce zabrané lidi. Přes den obdělávali pole a vyráběli nástroje a večer se všichni sešli v místní hospodě, popíjeli pivo a společně se veselili. Občas přijeli muzikanti a to pak hudba vyhrávala dlouho do noci a smích a taneční kroky se nesly až sem, do jejího smutného vězení.
Zde však byla sama a smích pro ni byl jen vytouženým pocitem, který nemohla zakusit. Hřejivé paprsky slunce sem nedosáhly a místo práce a po ní zaslouženého odpočinku s přáteli zde číhal jen zmar, únava a samota. A přesto i tady, v tomhle bezútěšném studeném světě, existovala naděje…
Udělala pár kroků a zkřehlými, bledými prsty se dotkla mřížoví. Kov studil a oproti slabým dívčím rukám se zdál mohutný, silný a nepoddajný. Ne, tohle nikdy nemohla dokázat.
Ale přesto se o to pokusila. Síla, která se náhle vynořila v jejím zmučeném nitru byla obrovská. Dobře věděla jak a proč toto místo vzniklo a stejně tak věděla, jak se ze šedivého vězení osvobodit. Byla však tak slabá, unavená a zoufalá, že ani nedoufala, že se jí to podaří. Přesto v jejím srdci zahořela dosud nepoznaná touha a ona se vší silou opřela o mříže.
Chvíli se zdálo, že se nic neděje, mohutný plot jako by se jí vysmíval a chlad v jejích dlaních byl nesnesitelný. Ale pak, pak se něco pohnulo. Ohromné železné pruty zaskřípaly a jak se otřásly, jinovatka z nich opadla. Chlad pomalu ustupoval a dívka nepřestával ze všech sil tlačit útlýma rukama proti železu. Plot se zakymácel a jeden z nosníků se pomalu vyloupl z betonu a rozkomíhal celou konstrukci ještě víc.
Prosím, šeptala dívka v duchu, prosím, ať se to podaří.
Vedle ní se náhle jakoby odnikud vynořila okřídlená bytost a po chvíli ještě jedna a obě se plnou vahou zapřely do plotu, tvořícího dívčino vězení. Společnými silami zdánlivě nedobytnou konstrukci rozklížily natolik, že dva z nosníků se začaly ohýbat a praskat.
Slunce na druhé straně plotu zvědavě vykouklo z mraků, jako by se na ten zápas chtělo podívat zblízka. Dívku udeřilo do očí a ona ještě znásobila své už tak na maximum vybičované úsilí. Okřídlenci zabrali spolu s ní, až se konečně celý plot z ohlušujícím skřípotem začal ohýbat. Beton se drolil a mříže píď po pídi klesaly níž, až se po několika minutách zřítily na trávník.
Dívka se zřítila spolu s nimi a ztěžka dopadla na kování. Hlasitě oddechovala, vysílená a neschopná uvěřit, co právě dokázala. Její vězení bylo konečně prolomeno a ona byla volná!
Pokořila ho! Pokořila vězení její duše, její vlastní studenou a šedavou celu, kterou si stvořila ze svého zoufalství a neštěstí. Místo, kam se uvrhla a odkud se jen ona sama mohla osvobodit. Zbourala plot, který kdysi sama tak pracně vystavěla a mohla vyjít do světa po kterém tak dlouho marně toužila.
Nemohla tomu uvěřit, okamžik, o kterém ani nevěřila, že někdy přijde na ni udeřil s plnou silou a ona nebylo s to vychutnávat si všechny nové pocity, které ji znovunabytá svoboda přinášela. A pak…se konečně zvedla na roztřesená kolena a opatrně přelezla zborcený špičatý plot. Bosýma nohama dostoupla na trávu, vyhřátou letním sluncem. Kus od ní bublal potůček, z něhož právě pilo hejno drobounkých ptáků. Čmelák dosedal na mohutný bodlák kousek od její nohy a po nebi se proháněl nějaký dravec, snad jestřáb snad káně.
Tenhle svět žil. Dýchal, hýbal se, voněl a hřál. Ohlédla se. Jen pár kroků od místa, kde stála, ležel uprostřed trávníku plac z betonu, pokrytý jinovatkou, kam slunce nesvítilo a kde mezerami kovaného plotu fičel chladný vítr. Tohle místo bylo mrtvé a dýchala z něj bolest. Na chvíli ji napadlo, že by se tam měla vrátit, ale tuhle myšlenku rychle zaplašila a podívala se znovu kupředu, do světa plného barev a života.
Slunce konečně úplně vykouklo z mraků a jeho záře ji oslepila. Z přimhouřenýma očima udělala odhodlaně krok kupředu. A pak ještě jeden. Nakonec se rozeběhla po zeleném trávníku a z hrdla jí vybublal nejprve nejistý a pak stále zřetelnější zvuk. Smích. Chvíli se smála jako šílená a pobíhala po trávníku, zakopávala o drny a válela se mezi květy. Pak trochu zvážněla a zadívala se k obzoru, kde se vinula polní cesta, směřující daleko, daleko za horizont. Usmála se a vykročila k ní. Dvě okřídlené bytosti, dva andělé, nelenili a přidali se k ní, držíce se pár kroků za jejími zády.
Smutné vězení nechali za sebou a všichni tři vykročili vstříc osudu. Vstříc životu.
Líbí, je to takové optimistické 🙂
To je krása. Ten metaforický význam je nádherný
Souhlasím s veruce 🙂 Pěkná povídka plná naděje. Takhle to bývá 🙂 Všechna černota jednou odplyne a nastanou jiskřivé dny.
ten optimizmus, co z té povídky sálá hned zvedne náladu :)krásně napsané, pochvala 🙂
Dovolím si připoit názor člověka, který tento blog našel náhodou. Příběhy jsou pěkné. Chce to na pár konkrétních věcech zapracovat.Ale Fandím ti.
Ať se ti tvá přání vyplní 🙂