Nevím, jak se mi v hlavě objevil tenhle text. Možná mi ho tam přivály kruté záběry z povodní, možná se zrodil z rozdvojeného obraz lesa, na který jsem se s rozmotanou hlavou před chvílí dívala. Ať je to jak chce, je to povídka brutální, krutá a trpce chutná na jazyku člověka…a ani já bych nechtěla, aby se jednoho dne její slova obrátila ve skutečnost.
A tak čtěte a doufejte (věřte! vězte?), že je to jen výplod bláznivé fantazie a že budoucnost, jež leží před námi, je mnohem příjemnější.
Běžel a ostrá stébla trávy ho řezala do bosých nohou. Těžké kapky ho bičovaly do zad, skrytých jen po chatrnými cáry košile.
Mokrá tráva přece bodat nemůže! Křičel zbytek jeho racionální mysli. Ten poslední zbyteček, co mu ještě zůstal…
Déšť padal z tmavých, olověných mraků, když tu náhle utíkající muž seznal, že nepadá, ale že se vznáší vzhůru!
Ne, otřel si oči třesoucí se rukou, byl to jen klam, šálení smyslů, vybičovaných do absolutního extrému. A nebo to bylo první hnutí probouzejícího se šílenství? Nevěděl, jen utíkal; utíkal a doufal, že na útěku jej podivná katastrofa, jež sužovala jeho rod, nedostihne. Přesto v hloubi duše tušil,
ne on věděl
jak moc se mýlí.
Sípal a chrčel, zatímco z oblohy se vytrvale řinuly proudy ledové vody. Už nemohl dál, do krve rozedřené nohy vypověděly službu a on se sesunul na zem. Stulil se do klubíčka jako nemluvně, ale země, jež bývala jeho matkou, jako by je ze svého lůna chtěla vyvrhnout. Zdálo se mu, že se pod jeho tělem chvěje, jako by do místa, kde leží, zespodu narážely desítky těžkých kladiv. Strachem rozechvělý se posadil a objal si rukama kolena. Začal se kývat zepředu dozadu, snažil se nevnímat tu bolest, kterou mu způsobuje dotyk se zemí, jen se kýval a kromě ledových kapek stékaly po jeho bledých tvářích slzy.
Měl pocit, že se zbláznil. Že nad jeho mozkem, tím mozkem jehož si tak cenil, konečně zvítězilo šílenství. Ale věděl, že tomu tak není, že vše, co se děje je krutá skutečnost. Kýval se pomalu dopředu…a zase dozadu…a dopředu…jako veliké bledé kyvadlo z masa a kostí, kyvadlo odpočítávající poslední minuty světa takového, jak jej znával.
Proč jen jsem nevěřil!
Ne, opravdu tomu tehdy nevěřil – nikdo tomu nevěřil. „Příroda se zbláznila!“ psaly noviny v palcových titulcích a on se jenom smál. Smál se i když televizní moderátoři ukazovali hrozivé záběry bouřících se živlů. Jeden den sníh a závěje, druhý den kroupy, bouře a déšť a pak zase pálící slunce a obloha bez mráčku a během několika hodin vánice a ostrý ledový vichr – to vše vprostřed léta. Kdo to kdy slyšel! Sníh v létě! Příroda zase ukazuje svou odvrácenou tvář a snaží se svými rozmary zviklat víru v lidskou všemohoucnost a vševědoucnost. Smál se až se za břicho popadal.
A pak to přišlo až k němu. Ohromeně se díval na provazce vody, které bičovaly jeho zahradu a na kalný proud, který odnášel sádrové trpaslíky, plastové plameňáky a dřevěné posezení bůhví kam. Díval se na vířící masy vody a už se nesmál. Když přišel vichr a strhl střechu jeho domu, začal dokonce plakat. A když pak během pár dní ukrutných veder všechno vyschlo na troud a první požár zachvátil jeho rodné město, začal prosit. Modlil se k bohům, které dávno zavrhl, plazil se vyschlou krajinou a pil kalnou vodu z kaluží zbylých z nedávné povodně, prosil za odpuštění, doufal v rozhřešení, modlil se za svou duši k Matce Zemi, na niž už dávno zapomněl.
Ale ona neslyšela. A tak domy hořely a on zoufalý hladem okusoval mrtvá těla svých sousedů spolu z dalšími zuboženými zoufalci. Před tím ještě doufal v pomoc, věřil, že se jí dovolá, ale vynálezy civilizace byly hluché a slepé a jemu došlo, že všude je to stejné. Že příroda se vzbouřila proti tomu, kdo ji chtěl ovládnout. Naposled a bezpodmínečně.
Na prosby a sliby byl čas několik tisíciletí, nastala doba činů. Tak mluvila část jeho mysli, která tomu všemu rozuměla, ta která neanalyzovala, neptala se, jen tiše naslouchala. A že bylo čemu…
Blesky se míhaly kolem jeho polonahého těla a kapky ostré jako nože do něj dál vytrvale bušily, jako by jej bolestí a chladem chtěly očistit. On už to nevnímal. Před očima se mu míhaly odporně bizarní obrazy z předešlých dní
nebo to byly roky?
Už nevnímal čas, všechny hodinky se zastavily, obilí splavila voda, dobytek uhořel ve svých obrovských těsných vězeních a výdobytky civilizace? Ty neodolaly ani prvnímu náporu běsnění živlů. Všichni umírali: hořeli, topili se, mrzli, padali horkem jako podťatí, káceli se pod sekerami neznámých nemocí, zákeřných miniaturních služebníků matky, jež zavrhla své děti…
své neposlušné děti
Plakal a kýval se. Po cárech oblečení mu stékala voda smíšená s krví. Krvácel z tisíců ran, jež mu jako pokání uštědřila všemocná Matka. Byl skoro nahý a úplně osamělý, skoro mrtvý a úplně bezmocný. V hlavě se mu objevovaly obrazy křičících dětí a jejich plačících matek, ruce mrtvých, které zavalily jejich vlastní domy, končetiny naběhlé tmavými boláky, hlavy rozdrcené kroupami velkými jako fotbalový míč, omrzlé tváře, ohořelá torza…
ještě teď cítil na jazyk chuť spáleniny
Znovu a znovu byl nucen sledovat to hrůzné divadlo, které připravila příroda na jeho počest, na počest jeho rodu, který jí tolik ublížil! Dílo msty bylo již téměř dokonáno, Země byla téměř očištěna. Bledé obtloustlé vředy jeho nevděčného pokolení pomalu odpadávaly z její tváře, jako když dítě odhání obtížný hmyz.
Po trávě ostré jako břitvy tančily kapky studené jako led. Bílá kůže zářila v nafialovělém stroboskopickém tanci blesků, horká rudá krev se mísila s vodou – zvrácený očistný rituál posledního soudu.
Když tu muž
ta zubožená parodie na muže
náhle vyskočil, vztáhl ruce k nebesům a rozesmál se. Proudy vody mu udeřily do obličeje a on oslepl, zalily mu ústa, ale on se stále smál, hystericky, zoufale, naposled…
Pak do něj udeřil blesk a on se zvrátil dozadu. Jeho rozšířené oči hleděly k temné obloze a nebyla v nich prosba, nebyla v nich výčitka ba ani otázka. Navždy oněmělé torzo člověka bez pohnutí vzdávalo hold všemocné Matce a v jeho očích bylo jediné
děkuji.
moc hezky a docela desivy:) teda te fakt obdivuju, kdyz s tocici se hlavou este napises neco takovyho, fakt klobouk dolu:)
Ahoj Lúmenn-verya. K tomuto tvému článku mám jen jedno slovo – detaily. Detaily mám ve velké oblibě. Mám rád detailní popis dění. Pěkné.
Krásný příběh.:)
Hodně dobré, takové, že by se nad tím měl člověk aspoň trošičku zamyslet. A výborně napsáno.
Pěkně napsáno, musím se přiznat, že mě to vyděsilo. Lidé by nad sebou měli zamyslet a to důkladně, aby se nestalo něco podobného. Ne dnes, ale třeba za dlouhé roky…
Ta poslední věta je dokonalá!!!!Ano , člověk se chová opravdu hloupě , když uráží přírodu a směje se jí do tváře…Člověk se učí jen z vlastních chyb…Však příroda nám všem ještě ukáže!!!
tak predsa som si potvrdil že máš talent na písanie "takýchto" príbehov. Možno sú pre niektorých veľmi smutné, hrozné a neviem-aké, ale myslím si, že práve takéto ti idú najlepšie 🙂