„Je mi zima…strašná zima.“
„Pšt, nemluv, odpočívej.“
„Co je to, Finegasi, proč mám na rukou krev?“
„Jsi zraněná, Romiel, musíš odpočívat.“
„Finegasi, cítím hroznou bolest. Nemůžu dýchat. Co se..“ zakašlala a z úst jí vytekl pramínek jasně rudé krve.
„Romiel, lásko moje,“ Finegasovi vhrkly do očí slzy. Snažil se je setřít, ale místo toho si jen rozmazal krev a bláto po obličeji. Křečovitě svíral
Romielinu ruku. Byla tak křehká, tak něžná a přece patřila nebojácné ženě. Ženě jeho života, nádherné čarodějce, která mu před třemi lety vzala srdce. Miloval ji víc, než svůj život. A teď mu umírala před očima.
„Finegasi,“ zašeptala a další krev jí stékala po bradě. „Začínám vidět jasně. Už si vzpomínám. Ten stín v křoví, byl to skřet, vrhl se na mě, nestačila jsem se bránit..“ další zakašlání. Rána na hrudi vypadala hrozivě. Z protržených plic vybublávala krev a barvila Romieliny světlé šaty do ruda.
,Měl jsem tu být,‘ pomyslel si zoufale Finegas. ,Měl jsem jít první, nezdržovat se s ostatními vzadu.‘ Ohlédl se. Mrtvoly tří skřetů ležely na mýtině a opodál mezi stromy stála Cora a Zachari. Oba smutně přihlíželi a v hlavách se jim honilo totéž co Finegasovi. ,Proč jsme ji nechali samotnou?‘
Finegas vytáhl z pláště svazek bylin a měch s vodou. Chtěl ošetřit rány své milované, přestože věděl, že na to jeho síly nestačí. Žádná léčivá síla už Romiel nemohla pomoci, ale on nechtěl nečinně přihlížet, jak jí z těla odchází život.
„Ne, má lásko. Neplýtvej bylinami ani léčivou mocí tvých dlaní. Umírám, vím to..“ Romiel pomalu ztrácela vědomí. Dýchala přerývaně a rudá krev z plic vytékala pomaleji. Finegas cítil jak se chvěje. Stále držel její ruku. Byla studená jako led.
„Romiel, měl jsem..já..kdybys nebyla sama..“ položila mu prst na ústa.
„Tiše. Slyšíš to? Les nad námi tak krásně šumí. A podívej, slunce už klesá za obzor,“ usmála se. „Miluji tě, Finegasi.“ Na chvíli zavřela oči. Finegas už nemohl déle zadržovat slzy. Objal ji a přitiskl k sobě, jak jen to šlo, aby jí nepůsobil bolest.
„Neodcházej mi, ne teď, tak brzy. Prosím, zůstaň se mnou,“ Romiel se v jeho náruči zachvěla. Pohlédl jí do obličeje. Měla doširoka otevřené oči, ale její pohled byl nepřítomný. Dívala se kamsi do dálky, možná už před očima viděla blížící se smrt.
„Finegasi…chci ti říct…navždycky…budu…já…“ zachvěla se a vykašlala chuchvalec krve. Její tělo sebou párkrát škublo ve Finegasově náruči a pak ztuhlo a znehybnělo.
Finegas se rozplakal. Nedbal na pohledy svých společníků, nedbal na nic. Svíral Romiel v náruči, hladil její vlasy rukama od krve a slzy si prodíraly cestu zaschlou krví na jeho obličeji.
„Finegasi, už dost. Prosím, vstaň. Pohřbíme ji, víc už pro ni udělat nemůžeme.“ Zachariho hlas narušil ticho a prázdnotu ve Finegasově duši. Jako omámený pustil Romiel a pomalu vstal. Hleděl na mrtvou ženu, na její bledý obličej, její šaty, potřísněné krví a na tu hroznou ránu na hrudí, která způsobila její smrt. Chtěl se otočit, nedívat se na ten obraz, který mu drásal srdce, když tu náhle strnul. Pocítil jemný závan na obličeji, jako pohlazení neviditelné ruky.
„Romiel?“ zašeptal. Cosi průhledného a bledého jej obklopilo. Cítil strašný smutek a zároveň příval lásky a něhy. Na svých rtech ucítil dotek. Byl chladný, ale jeho zahřál. „Romiel, neopouštěj mě.“
Ze závanu větru zaslechl odpověď. Neslyšel žádný hlas, jen mu v hlavě utkvěla dvě slova. ,Sbohem, lásko.‘ Poslední dotek větru na čele a bledá záře zmizela, rozplynula se ve večerním tichu. „Sbohem,“ řekl sotva slyšitelně a na rameni ucítil Zachariho ruku.
„Viděl jsem ji,“ řekl a hlas se mu třásl. „Byla krásnější než za živa. Tolik světla a lásky v jediné bytosti…“
Finegas se otočil. Na Zachariho tváři se třpytily slzy.
ahojky na mém blogu je soutěž o nej blog tak se kdyžtak přihlaš 😀
Moc hezký, fakt hodně. Musim si toho přečíst víc, líbilo se mi, jak na konci ucítil asi její duši nebo jak jsi to myslela, bylo to hezký…
teliska: líbej pozadí, díky …
_____
Evokuje to ve mě stav krajního dojetí. Jsi hvězda, Lúmenn…
hezke
Uch… uchvatne, jiz dlouho sjem necetla pribeh, s takovy obsahem, tak nadhernym.. Jenz se priblizuje cloveku v pocitech…snech.
Musím si jít utřít slzičky, ale dřív, než půjdu pro kapesník napíšu ti, že…
je to prostě dokonale dojemné
jsou to citlivě, až měkkce řekla bych zachycené city v zajetí písmen.
Nádhera…
já už nevim, jak komentovati…tady u toho jsem se doslov do písmene rozbrečela…je to tak smutný až krásný…