Kdo neznáte Brno, možná metaforu v názvu mé včera napsané povídky nepochopíte, i když v textu ji postupně vysvětluju. V Brně je prostě jedno takové místo, kde se téměř všichni scházejí – v Praze se prý říká na Václaváku pod koněm, tak tady zase funguje na Čáře, neboli na ulici Česká, pod hodinami. Kolem toho místa denně chodím do školy a míjím ho vlastně hodně často kdykoli jsme v Brně. Pořád se mi honí hlavou, že o něm něco napíšu a včera mě posedla Múza a já se do toho konečně pustila.
Není to zrovna veselé a není to ani optimistické, někomu by to vlastně mohlo připadat i smutné. Je to o tom, zda je horší čekat nebo se dočkat, jak takové čekání probíhá a taky o tom, že hodiny na české ukrajují čas nám všem, co pod nimi občas stojíme a čekáme…
Střechy velkoměsta pomalu barvila karmínová záře zapadajícího slunce. Zatímco od plechových střech, ze kterých se zvedala a v pravidelných kruzích na ně zase dosedala hejna holubů, se odrážely rudé paprsky a jako bodající šípy se rozletovaly do všech stran, do ulic se pomalu snášel soumrak. Ještě ne ten horký rozpálený soumrak letního podvečera, ale ani ne chladný závan jarního stmívání.
Slunce se nořilo za palisádu domů a večer se hlásil o slovo, ale města a lidí v něm jako by se to nedotýkalo. Po ulicích proudily tramvaje a z nich vystupovaly davy lidí, které se hnaly dál do centra. Kroky zněly po pomalu chladnoucí dlažbě a hlasy se mísily v jediné písni, oslavující páteční večer. Všichni někam kráčeli – za zábavou, za povinnostmi, domů z práce za rodinou a teplou večeří, někteří se pokradmu rozhlíželi a hledali v záplavě lidí milence či milenku s nímž chtěli dnes večer strávit noc, jiní pokřikovali po přátelích, kteří se na okamžik vynořili z anonymního davu.
Na Čáře pod hodinami bylo jako vždy rušno, každou minutu každého dne zde postávali lidé a nervózně těkali očima tu po proudícím davu, tu po ručičce hodin, která ukrajovala čas do setkání. Na tomhle místě prostě vždy někdo na někoho čekal a tento páteční večer tomu nebylo jinak. Blondýnka s vysoko vyčesaným ohonem si už asi posté uhlazovala fialovou minisukni a čím více se velká ručička vzdalovala dvanáctce, tím byla nervóznější. Rozcuchaný tmavovlasý kluk odhodil cigaretu a zašlapal ji do dláždění, aby vzápětí objal dívku, která se mu vrhla kolem krku a společně pak odešli kamsi k rušnému centru.
Ano, tohle místo symbolizovalo setkávání jako žádné jiné v celém Brně. A proto šla dnes právě tam.
Uvelebila se na kamenném obrubníku, který snad chránil, snad zdobil útlý stromek, a hodila si nohy pod sebe. Na nose ji na vteřinu zašimral paprsek skomírajícího dne, který se odrazil od oken protější budovy, ale ona vzápětí sklonila hlavu a závoj černých vlasů jí ukryl tvář do stínu. V kapse mikiny nahmatala krabičku cigaret a bezmyšlenkovitě si jednu zapálila. Když zvedla oči od rudého válce živoucího ohně, jiný oheň, ten ze slunce, co se loučil s dnešním dnem, už se posunul na své cestě o kus dál a místo, kde seděla, opět tonulo ve tmě.
Vyfoukla kouř a poposunula se, aby se jí sedělo lépe. Tmavýma očima s rozmazanou maskarou sledovala lidi, procházející kolem, sama neviditelná, nezajímavá. Anonymitu velkoměsta vždycky milovala, skýtala lepší ochranu než pevný plot se stovkami zámků. Být sama mezi lidmi, to jí bylo vlastní odjakživa.
Znovu potáhla a kouř se tiše a poslušně vznesl k obloze, která hořela. Když k ní na okamžik upřela zrak, maně ji napadlo, že tak nějak podobně hořela kdysi ona. Hořela tak silně, že stihla spálit vše, co jí přišlo do cesty. Pálila mosty mezi lidmi a pálila i lidi, kteří k ní přes vyprahlou zemi pronikli. Pálila neúprosně a dnes tu sedí a čeká a dobře ví, že vše, co v ní ještě mohlo vzplanout už vyhořelo docela. Ta černá, prázdná, zuhelnatělá schránka je poslední, co jí zbylo a právě ta teď sedí pod hodinami a sleduje spolu se všemi ostatními anonymními účastníky čekacího rituálu, jak pomalu a beze spěchu ukrajují čas, který zbývá do jejího setkání s Ní.
Blondýnka se s posledním popotažením sukně konečně dočkala vysokého hubeného mladíka ve sportovním saku a na jejím místě ji vystřídal asi třicetiletý muž v džínách a triku, který chodil sem a tam, rozhazoval rukama a křičel něco do telefonu.
Ušklíbla se a zadusila cigaretu o dlažbu. Aniž by nad tím přemýšlela vytáhla další a když si ji vkládala mezi rty pozorovala, jak muž s naštvaným výrazem strká mobil do kapsy a rychlým krokem míří k zastávce tramvaje. Vyfoukla kouř a pokradmu pohlédla na hodiny.
Nesledovala je nervózně jako většina lidí na ulici a dokonce ani s nadšeným očekáváním. Sama sobě sice nalhávala, že je sleduje zcela lhostejně, ale tak tomu také nebylo. Někde hluboko v hrudi, tam kam plameny stravující její nitro nedosáhly, se krčil strach a hned vedle něj naděje.
A právě s těmito protichůdnými a přesto vzájemně se doplňujícími pocity pozorovala velkou ručičku, jak se zvolna sune dál. Jako by teď byla v její moci – to ty hodiny vyměřují čas všem na tomto místě, jejich běh určuje, kolik času ještě zbývá, jak dlouho ještě bude muset každý stát na prošlapané dlažbě. I její čas byl v rukou nebo spíše ručičkách těchto hodin a ona se spokojeným úšklebkem pozorovala, jak se krátí.
Znovu vyfoukla kouř a tentokrát opět zaklonila hlavu, aby jej následovala pohledem. Klouzal po neviditelných vzdušných vírech od jedné strany ulice k druhé, na okamžik jej zdržel prolétávající holub, ale modravý obláček se nenechal zabrzdit a stoupal bez přestání dál až dosáhl nebe a ztratil se jí z dohledu.
Dříve pro ni byla každá cigareta symbolem svobody – svými nádechy a výdechy osvobozovala kouř ze zajetí tabákové roličky a nechávala ho plout do nebe. Když se ale dnes dívala za mizejícím obláčkem, připomínal jí spíš její život, který jí stejně jako tabákový dým uniká kamsi do neznáma, kam nikdy nemůže dohlédnout.
Zatočila se jí hlava z toho pohledu a tak rychle sklonila pohled zpět k dlažbě. I ta se chvíli houpala, jako by byla z gumy a utišila se, až když si černovláska horečně stiskla spánky a na chvíli zavřela oči.
Už tu byly závratě, pomyslela si a odhodila další nedopalek, aby jej vzápětí vyměnila za čerstvou cigaretu. Uklidňovalo ji, že může něco žmoulat v prstech a tak si ji bez ustání strkala za ucho a pak ji zase chvíli obracela v dlani, než se konečně odhodlala vytáhnout zapalovač.
Ruce se jí trochu chvěly, ale nevěnovala tomu pozornost, stejně jako by si jakživa nepřiznala, že je nervózní. Ovšemže byla, jen jinak než všichni ti lidé kolem, jinak než punkáči čekající na přátele, s kterými půjdou do hospody, jinak než brýlatá dívka v dlouhé sukni, která má dnes určitě první rande se svým vyvoleným ze seznamky, úplně jinak, než si kdokoli ze všech těch čekajících bláznů mohl představit.
Jistě, také čekala, ale měla jistotu, že jí nezapípá mobil, že se její společník opozdil. Tohle setkání nešlo už ani zrušit, ani přesunout; bylo tak jisté, jako že slunce, které v krvavé září mizelo za západní obzor, zas zítra na východní straně vstane. A bylo to setkání, na něž se připravovala dlouho.
Možná už od chvíle, kdy poprvé vykřikla do tohoto světa, ale tehdy si to ještě neuvědomovala. Mnohem později, nad panákem vodky a od krve ulepenou žiletkou, si to již uvědomovala velmi zřetelně. A velmi bolestně, vytanulo jí na mysli, když jí oči, pevně sledující ciferník hodin, sklouzly k hubenému bledému zápěstí, které křižovaly bílé cestičky jizev.
Přesto to trvalo až do dneška, než napsala krátký dopis té, s níž se toužila setkat už tak dlouho. Na Čáře po hodinama, až zapadne slunko, stálo tam jejím kostrbatým rukopisem. Žádný podpis a žádná adresa. Hodila ten dopis z okna, než vyrazila z domu a jeho klouzavý let sledovala ještě dlouho poté, co jí hořká chuť pilulek přestala dráždit na jazyku.
Zamrkala, protože se jí na okamžik zazdálo, že tentýž list papíru vidí letět mezi nohama cestujících na tramvajové zastávce, ale byl to jen stín nebo jeden z posledních záblesků slunce, kdo ví. Znovu zamrkala, protože dosud ostré kontury lidí, domů a tramvají se jí začaly rozmazávat. Dvojité vidění, uvědomila si racionální mysl někde v její hlavě a tatáž racionální mysl přikázala jejím dvěma levým nohám aby zašláply obě cigarety, které právě dokouřila.
Znovu sáhla po krabičce a strnula. Byla tam poslední. Že by znamení?
Mrkla na hodiny, na nichž se už velká ručička stihla proploužit skoro celým povinným okruhem a od dvanáctky ji dělilo jen pár otočení hodinového strojku. Ruka se jí třásla tak, že poslední cigaretu uchopila až na potřetí a zmačkaná prázdná krabička nedopadla ani metr od jejích nohou.
Svalová třesavka, ozvala se zase jedna z posledních myslících částí uvnitř ní.
Umlčela ji a vytáhla zapalovač. Když škrtla, odkudsi se přihnal závan větru a chvějící se plamínek sfoukl. Roztřesenými prsty znovu škrtla a neubránila se lehkému zamrazení v zádech. Teď už věděla jistě, že to bylo znamení – ta, na niž tu čeká, už pomalu přichází.
Cítila chlad, který se jí vkrádal do všech částí těla, ale nevěnovala mu pozornost. Mechanicky zvedala ruku k ústům a vdechovala kouř, zatímco velká ručička s trhnutím dorazila ke dvanáctce.
Na zastávce zazvonila tramvaj a neopatrný chodec, starý pán s berlemi, jí zahrozil a sunul se přes koleje dál. Paní s velkou nákupní taškou v jedné a řvoucím batoletem v druhé ruce s ulehčením zastavila pod hodinami a vložila tašku do ruky prošedivělého čtyřicátníka, kterého s něhou líbla na tvář. Zrzavá dívka v batikované sukni a dredatý mladík se objali pod velkým kulatým ciferníkem, zatímco kolem nich pobíhal strakatý pes a vrtěl ocáskem.
Lidé přicházeli a odcházeli, líbali se a objímali, s radostí se vítali se svými blízkými a s rozpaky podávali ruku těm, s nimiž se právě seznámili.
A ona to vše pozorovala a celý ten kolotoč lidských scházení a míjení jí pomalu přestával dávat smysl. Z mužských a ženských postav se stávaly nezřetelné stíny a troubení aut k ní doléhalo ze stále větší dálky. Odkudsi se ozvalo houkání sanitky, možná jela přímo před ní a možná o mnoho ulic dál, každopádně s posledním vydechnutým kouřem s jejích plic k sanitce vyslala myšlenku, aby ten, co se v ní veze, šťastně dojel. Ne do nemocnice, kde anonymní lidé v bílém zachraňují životy bez práva a bez optání, ale tam, kam měla teď namířeno i ona.
Ruka s cigaretou jí bezvládně klesla a ona seznala, že už nemá sílu ji znovu zvednout k ústům. A vlastně jí na tom ani nezáleželo. Dívala se, jak oheň pomalu stravuje tabákovou ruličku a blíží se k jejím chladným necitlivým prstům. Věděla, že jakmile tahle poslední cigareta dohoří, oheň ztratí svou moc a už nikdy nic nespálí. Ani její mysl, ani její srdce a možná, když bude mít veliké štěstí, najde v doutnajícím popelu i zbytky své ohořelé duše a ta pak jako fénix, jako modravý dým vyletí k nebi a pozná, jak chutná svoboda.
Oheň se pomalu blížil k filtru, když její ochablé, unavené tělo něco donutilo zvednout oči. Mysl to nebyla, ta už dávno upadla do dřímoty. Srdce také ne, to mělo co dělat samo se sebou, protože jeho tlukot už zazníval pod vystouplými žebry jen slaboulince. Byla to duše, která se rvala ze spálené země na povrch, protože ji volala Ona.
Stála pod hodinami a vůbec nebyla tak strašlivá, jak ji popisují v knihách a zobrazují v hororech. Na tváři měla laskavý úsměv a nahé bělostné tělo bylo pod potrhanými závoji černého hedvábí překrásné. Zvedla ruku a pokynula jí, aby šla blíž. A ona poslechla.
Z bezvládných rukou jí vypadl dohořívající špaček a nohy, jimž už neporoučela, se vydaly k ciferníku, kde ručička už zase vyrazila završit svůj pravidelný koloběh.
Poslední paprsky slunce ještě pošimraly obzor a na město padla tma. Pouliční lampy se začaly rozsvěcet a do davu čekajících se začal vkrádat mírný chlad končícího jara. Tramvaje zvonily a stovky hlasů se mísily v jediné písni večera. Ramena strkala do jiných ramen a nohy zakopávaly o hrbolaté dláždění. Polibky, objetí, stisky ruky a nepatrná kývnutí. Vůně dlažby, motorů, parfémů a lidského potu, cigaret a čekání. Mezi tím vším teď prošla jako by to neexistovalo a laskavá žena v černém jí položila ruku na rameno. Nevěděla, co říct na pozdrav a tak jen kývla a podívala se Jí do očí. V ten okamžik poznala, že její čekání je opravdu u konce.
Žena ji vzala za ruku a vedla ji ulicemi, které pomalu zahalovala tma. Kráčely tiše, bez hlesu, každá oddána svým vlastním myšlenkám a kdesi za nimi, pod kulatým ciferníkem hodin, na zem dopadlo mrtvé tělo.
Dočetla jsem až do konce, ale kupodivu na to že text byl delší, nemám nic co bych k tomu řekla… to se mi normálně nestává 🙂
Ne pod koněm, pod ocasem.
povedena, trochu mrazici, ale mila, smutna, ale potesujici:)
Tak nějak mi došla slova…
Když jsem četla formulovalo se mi pár věcí, co bych měla říct, ale když jsem dočetla, vše jakoby klaplo. Věděla jsem jak to skončí, ale přece jen mě zamrazilo při představě, jak lehce se někteří lidé vzdají….
To místo znám…svým způsobem ho mám i nemám ráda…ale myslím, že až tudy půjdu příště…nějak se budu rozhlížet a hledat bledou, černovlasou dívku s cigaretou, sedící ve stínu s nadějí i strachem v očích, které se poutají k hodinám…
Krásné. Krásně smutné. Krásně mrazící.
Njn…jako vždycky nádherné, až překrásné 🙂 Nejspíš si na tuhle povídku vzpomenu pokaždé, když budu Pod Hodinami procházet 🙂
když jsem četla úvod k té povídce, věděla jsem, jak to skončí… každopádně je to krásné – myslím, že Jí se každý dočká, protože Ona určitě přijde
jj je tam dycky lidí jak opic 😀
Mně to nijak smutné a pesimistické nepřišlo 🙂 Naopak, konec života bych si představovala zrovna takhle-cigaretka, ruch velkoměsta a pak klidně odkráčet s Ní…
Při čtení jsem celou dobu tak nějak tušil, jaké to bude a jak to dopadne, ale musím říct, že to je výborné.
Připomíná mi to něco, co jsem kdysi napsal já.
dnes už ne na čáře pod hodinama,dnes jedině na svoboďáku u č*ráka
pěkná povídka, ale zbytečně dlouhé úvodní slovo, už při jeho čtení jsem tušila, jak to dopadne a to mi trochu vadí, myslím, že by se to obešlo úplně bez něj
ale nedá se upřít, že napsané je to moc poutavě a čtivě =)
huh, dobry
Řemeslně dobře napsané, realita i poetika zachycená svižným jazykem. Citově pěkně vybalancované, ale v základní myšlence glorifikace či zeufemičtění sebevraždy je ani tak ne nebezpečí jako nedomyšlení. Život a navíc život mladé, víceméně zdravé holky má právo nezávislé na osobě v které žije a argument jeho plnosti si má a musí prosadit své v plné síle…vše ostatní je nemocné a nepřirozené ať si nám postmoderna říká co chce.
[14]: tahle povídka nemá sebevraždu oslavovat, jen popisovat a pokusit se pochopit i z druhé strany. Ale rozumím tvé výtce a děkuji za ni;)
wow to je vskutku rychlá reakce…líbí se mi, jak o svůj blog pečuješ :thumbs up 🙂
Když jsem dneska jela do Brna na přijímačky, nedalo mi to a hodiny na České jsem si našla :)) Atmosféra vystihnuta skvěle!:)…Na první pohled obyčejné, ale na ten druhý…
jo v brně je to krásný ale ve světě taky, více na http://www.ituristi.cz