Počátek kruhu (1/2)

Je pondělí a to znamená čas na povídku, co myslíte? Minulý týden to byla drogová story Elizabeth a dnes to bude z úplně jiného soudku, ze světa fantasy a z Lúmennčiny duše. A příští týden? No, pravda, líbilo by se mi každý týden napsat povídku a každé pondělí zveřejnit novou, ale nejsem si jistá, jestli je to v mých silách:) Zavolejte Múzám a řekněte jim, že potřebuju, aby makaly přesčas, jo?:))

Ale zpět k povídce. Napsala jsem ji jednu noc asi před čtrnácti dny, kdy jsem byla sama doma, zmožená všemi těmi událostmi, které se na mě v životě sesypaly. A její aktéři budou asi některým z vás připadat povědomí – mohli jste se s nimi totiž již jednou setkat a to v povídce Kruh věčnosti. Počátek kruhu je totiž skutečně začátkem, začátkem příběhu, který jsem před třemi lety napsala, začátkem i koncem zároveň, spleteninou osudu, kterou nelze rozvázat. Je v tom trošku ze mě a toho, co se mi v různých změněných stavech vědomí vybaví z minulých životů, taky je tam špetka událostí posledních dní a celé to drží pohromadě poleva z mojí fantazie. Tak ať chutná. A kdo bude chtít přidat, o osudu Alwë si bude moci přečíst právě v avizovaném Kruhu věčnosti.

„Chodíme po světě déle, než oni. Žijeme stovky a tisíce jejich životů. Procházíme mezi světy a časy jak se nám zlíbí. A přesto nás každou svou novou generací utlačují hlouběji a hlouběji do Jiného světa. Proč bychom se měli skrývat za oponou, když zpoza ní můžeme vyjít a zahrát představení, o kterém se bude zpívat v písních našeho lidu tisíce let!“

Štíhlý muž stál na velkém kameni vprostřed mýtiny a jeho tváře byly rudé, stejně jako víno, které při svém projevu chrstal ze stříbrné číše všude kolem. Jeho posluchačům to ale nevadilo. Viseli na něm očima, muži i ženy z rodu sidhe a mnozí vykřikovali na souhlas.

,Jsou stejně opilí jako on,‘ pomyslela si Alwë smutně a opřela se zády o strom, jeden z mnoha vysokých statných buků, které obklopovaly mýtinu. Stromy v Jiném světě byly větší a silnější, než jakékoli stromy, které kdy mohou vyrůst v říši lidí a taky v sobě měli duše, které promlouvaly. Tento strom ale mlčel, jakoby sám byl omámen slovy prince sidhe.

„Už zase mluví o invazi?“ Telmetan se vedle ní zjevil jako duch, tichý a zamyšlený. Natáhla nohy a on jí položil hlavu do klína. Zabořila prsty do jeho dlouhých hnědých vlasů a jemně ho začala hladit.

„Jako skoro každý večer. Je jich stále víc, těch kteří naslouchají,“ řekla zamyšleně.

„Můj bratr je blázen,“ povzdechl si Telmetan a uchopil ji za ruku. Stiskl jí prsty a jí projela náhlá vlna chladu.

Dívala se na sidhe shromážděné na mýtině a na toho, kdo k nim stále plamenně řečnil, prolévaje hrdlo vínem. Beorlach a Telmetan. Dva bratři, oba synové krále a přesto tak jiní, jak jen dva muži mohou být. První světlovlasý, druhý tmavovlasý, první horké krve a břitkého jazyka, druhý klidný a jemný. ,Kdyby si jen byli trochu podobnější, možná by mezi nimi nebyl ten věčný svár. Možná by Telmetan dokázal jeho řeči utnout, ale na to je příliš…‘

„Kam utíkáš v myšlenkách, moje paní?“ náhle seděl po jejím boku a držel ji za bradu. Jeho šedomodré oči se jí propalovaly do jejích zelených a hledaly odpověď na jeho otázku. ,Jen ty oči mají oba stejné. Ale z jedněch čiší chlad.‘

„Měl bys svému bratrovi domluvit,“ řekla opatrně, ale věděla, že se její slova minou účinkem, tak jako tolikrát. Ale tentokrát se mýlila.

Telmetan jí opět položil hlavu do klína a skrze listoví buku se zadíval na hvězdy. „Přemýšlel jsem o tom,“ řekl a jeho oči byly smutnější než jindy. „Příliš mnoho sidhe už se přidává na jeho stranu a náš otec je hluchý k mým prosbám. Král Éberon je tak stár, že téměř zapomněl, že existuje nějaký svět smrtelníků a pokud si na něj vzpomene, pranic mu na něm nezáleží. Já nechci prolévat ničí krev, ani těch, kteří jsou tak bezcenní, jako lidé. Netoužím po slávě, ani po lidských ženách. Jenomže Beorlach je můj starší bratr a já proti němu nemohu otevřeně vystoupit.“

Alwë položila ruku na jeho hruď a on jí podal svoji. Jejich prsty se propletly. „Možná jednoho dne tvůj bratr přesvědčí dostatek našeho lidu, aby vytáhl proti smrtelníkům. Obsadí jejich svět a získá jej pro nás. A jejich krev pak zůstane na tvých rukou, lásko.“

Jemně si přiložil její dlaň k ústům a zlehka ji políbil. „Bohové to tak nechtějí,“ zašeptal.

Hořce se zasmála. „Co je nám po bozích. Chodíme po světě tak dlouho jako oni. Nemají nad námi moc.“

„Ale nad lidmi ano,“ zašeptal. Znovu ji políbil na hřbet dlaně a pomalu vstal. „Půjdu se projít. Noc bude ještě dlouhá a já potřebuji přemýšlet.“

S těmi slovy ji zanechal pod bukem, s chmurnými myšlenkami a představením, které se stále nechýlilo ke konci.

„Co zmůžou proti našim kouzlům? Proti naší rychlosti a síle? Když nás zabijí svými směšnými meči, naše duše nezemřou a brzy se vrátí v nových tělech, aby se pomstily. Vezmeme si jen, co nám patří. Ta zem byla naše dávno před tím, než první člověk spatřil světlo světa!“

Z davu se ozvaly pochvalné výkřiky a nocí zazněly přípitky. Kdosi vytáhl loutnu a začal hrát nějakou píseň. Beorlach seskočil z kamene, opilý nejen vínem, ale i dalším drobným vítězstvím, a sedl si mezi dvě dívky, přičemž jedné pobryndal šaty vínem. Obě se rozesmály a za chvíli se s ním válely v trávě. Oslava byla čím dál bujařejší.

Alwë by se tak ráda připojila k veselí. Už dlouho se neopila sladkým vínem Jiného světa ani neskončila v trávě s někým, s kým protančila noc. Telmetan, její milovaný Telmetan, zasel do jejího srdce starosti a ona si nebyla jistá tím, co sama cítí. Někde v hloubi její duše hořel oheň, který Beorlach svými slovy rozfoukal. A podle rozpálených tváří a zářících očí věděla, že není jediná. Příliš dlouho prodlévali sidhe v Jiném světě, nedotčení časem, a postupně se stávali znuděnějšími a osamělejšími. Procházeli se každý sám dny a týdny v lesích, aniž by potkali živáčka a jejich slavnosti byly čím dál řidší a smutnější. Z hrdého lidu se stávaly stíny, vzpomínající na dávno zašlou slávu dní, které již minuly a nikdy se nevrátí. Ale Beorlach v nich zasel naději.

,A touhu po válce,‘ okřikla sama sebe v duchu Alwë, ale tok jejích myšlenek se už nedal zastavit.

Ptala se sama sebe, jak je to dlouho, kdy ještě Světy nebyly odděleny a všechny patřily jen jim. Kdy mohli navštěvovat místa, která se jim zlíbila a kdy po celé zemi byly jen hluboké lesy a třpytivé říčky a tolik zvěře, bohové, a všude volně létaly víly a v mechu skotačily skřítkové. Na lukách se pásli jednorožci a oblohu křižovali gryfové. Tolik tvorů, tolik vůní. Než přišli lidé a zabrali zemi pro sebe. Zkoušeli s nimi mluvit, zkoušeli se s nimi spřátelit. Ale nakonec se začali stahovat na menší a menší území, nejen sidhe, ale i všichni ostatní, které lidé později nazvali bájemi, a nakonec jim nezbylo, než vytvořit závoj, halící jejich svět, Jiný svět, jak mu říkali lidé. Závoj, který je chránil. Závoj, který se stal jejich vězením.

,Možná to tak mělo být, možná patříme do snů a bájí a ne do světa lidí.‘ Tahle myšlenka byla hořká a bolela, ale Alwë věděla, že krví smrtelníků si lepší úděl nekoupí. A Telmetan to věděl taky, celé dny a noci prodléval hluboko v nejstarších lesích a rozmlouval s duchy stromů, s bohy a lesními bytostmi. Ale měl příliš dobré srdce a nechtěl vyvolávat žádné sváry, nechtěl aby tekla krev. Ani lidská, ani jiná. ,A ona by tekla,‘ uvědomila si Alwë, když se dívala na Beorlachovy silné paže, pevně svírající dívku. Právě ji kousal do krku a ona se pod ním zmítala v extázi.

Nebyly to jen ženské boky, které dokázal tak dobře sevřít v dlaních. Stejně dobře vládl mečem a bohové vědí, že kdyby se mu jeho mladší bratr pokusil před všemi rozmluvit jeho plány, vyzval by ho na souboj. A Telmetan nikdy nebyl bojovník, byl šaman, který rozmlouvá s lesem a byl hudebník, ó jak dobře dokázal skládat písně a hrát snad na všechny nástroje, co je svět spatřil. Ale meč držíval jen nerad a násilí mu bylo cizí. ,Tak jiní,‘ Alwë se kousla do rtu. Náhle ji přepadla chuť na víno. Ne, chuť jí byla lhostejná, chtěla se jen opít a pak s těžkou hlavou usnout v náruči lesa.

Pomalu se zvedla a zamířila k ostatním. Oslava se zvrhla v orgie, všude po louce se válely kusy oblečení a po cestě musela Alwë překročit několik milujících se dvojíc. ,I trojic…‘ usmála se pro sebe, když si nalévala víno do opuštěného poháru. Najednou jako by byla zpátky ve starých časech, v době na úsvitu věků, kdy sidhe chodili světem nazí, nikým neomezovaní a svobodní. Utápěli se ve všech rozkoších, jaké jim svět nabízel, hnáni věčným ohněm ve svých srdcích. Ohněm, který pomalu zhasínal.

Obrátila do sebe pohár a nalila si další. Vzpomínka na dávnou dobu se jí zaryla do srdce jako ostrý trn a ona pocítila potřebu být sama. S plným kalichem v ruce opatrně prošla přes pochodněmi ozářenou mýtinu a vstoupila do šera lesa. Její bosé nohy hladila nízká tráva a noc voněla jablky, spadaným listím a touhou.

Cizí myšlenka ji udeřila jako blesk a dříve, než se stačila otočit ji někdo pevně zezadu objal a přitiskl jí ruce k hrudi, že se skoro nemohla nadechnout.

„Proč se neveselíš s ostatními?“ Beorlachův dech byl cítit vínem a po dlouhém řečnění byl ochraptělý.

„Nemůžu se veselit tam, kde se oslavuje smrt,“ řekla a cukla s sebou ve snaze uvolnit jeho sevření.

Smýkl jí a otočil ji tváří k sobě. Jeho pohled bodal jako nůž, prořezával se jí duší až na dřeň, odhaloval její nitro, jako když se loupe jablko, kousek po kousku odstraňoval její slupku, až před ním nezůstalo nic skryto.

„Ty to cítíš taky,“ řekl a jeho sevření zesílilo. Cítila bolest a zároveň podivné vzrušení, které se jí rozlévalo od slabin po celém těle. „Cítíš vůni starých časů. Tvůj oheň se rozhořel.“

Ztěžka polkla. Jejich pohledy do sebe byly zaklesnuté jako meče. Ten její povolil první. Upřela zrak k zemi. Vždycky se Beorlachovi spíš vyhýbala, snad se ho trochu bála, jeho výbušné povahy a záchvatů krutosti, kdy své milenky zbil do krve nebo v časech dávno minulých stahoval své nepřátele zaživa z kůže. Ale hlavně to dělala kvůli Telmetanovi, který svým bratrem pohrdal.

„Ubohý čestný Telmetan,“ Beorlach vycítil ozvěnu jejích myšlenek.

„Tvůj bratr by nikdy netáhl na smrtelníky. Víš, že proti nám nemají šanci, i když nás zbylo tak málo, jsme mnohem silnější. Bude to masakr, ne válka,“ znovu zvedla zrak a místo očekávaného hněvu našla v jeho očích smutek.

„Alwë, sladká, moudrá Alwë,“ polevil sevření a ona ucítila, že ji jeho prsty zlehka hladí po zádech. Projelo jí zamrazení. A ne kvůli strachu. „Kde je tvůj oheň? Proč ho necháváš dusit zbabělými slovy mého bratra?“

„Tvého bratra miluji,“ vytrhla se mu a ustoupila o krok. V očích jí zaplanul vztek.

„Já vím,“ povzdechl si Beorlach a natáhl se po jejím poháru. Podala mu ho a on jej jedním douškem vyprázdnil. Kov zazvonil o kámen, když ho upustil na zem a smutně se po něm podíval. „Byla bys dobrou královnou. Mohla bys vést svůj lid do války, silná, statečná, ale přesto moudrá a laskavá. Krutý král, něžná královna.“

,Co mi to tu vykládá?‘ Alwë se zachvěla. Na okamžik si to představila. Úsvit nového věku jejího lidu. A ona v jeho čele. Zástupy smrtelníků, padající na kolena před svými svrchovanými vládci.

„Zešílel jsi,“ snažila se, aby to znělo tvrdě, ale její hlas se nepatrně třásl. „Nebylo by to správné.“

„Odkdy se sidhe ptají, co je správné?“ vyštěkl a najednou byl u ní a jeho obličej byl jen na dva prsty od jejího. Cítila jeho nehty, jak se jí zarývají do zad.

„Pusť mě,“ zašeptala chabě, ale její tělo ji zradilo. Když se jejich rty spojily, kousl ji do rtu. Opětovala mu to a za chvíli jejich polibky chutnaly krví. A byla to ta nejsladší chuť, jakou Alwë za poslední dobu cítila.

Přesto se mu pokusila vytrhnout, když ji povalil na zem a strhával z ní šaty. Chytil ji za ruce, které se ho pokoušely udeřit a zkroutil jí je za záda, zatímco ji kousal do bradavek a ňader. Vykřikla a prohnula se, když se po břiše začal blížit k jejímu klínu. Čím víc s sebou smýkala, tím pevněji ji držel a tím větší vzrušení jí prostupovalo. Když se jazykem dotkl jejího lůna, byla už úplně vlhká.

„Pusť,“ zaprosila naposled. Beorlachovo sevření na jejích rukou opravdu povolilo, ale jen proto, aby mohl zaklesnout prsty do jejích boků, zatímco se topil v jejím klíně. Pokusila se ho odstrčit, ale to už ji zase pevně držel, napnutý nad ní jako luk a jeho nehty se jí zarývaly do zápěstí. Na okamžik si hleděli do očí, než ucítila jeho úd v sobě, jak ho zarazil hluboko do jejího lůna, tak tvrdě, až vykřikla bolestí. Nebo slastí?

Zmítala se pod ním, křičela a sténala, pokud ji zrovna nelíbal, tvrdě a neúprosně, chutnajíce po krvi. Svíral jí paže nad její hlavou jen jednou rukou, druhou chvíli hnětl její ňadra, pak zase pevně držel hýždě, škrábal ji do zad a při tom nepřestával přirážet v rytmu jejích vzdechů.

„Náš lid se nesmí vzdát. My nejsme jako lidé. V nás hoří oheň. Zapal svůj oheň, Alwë, zapal ho!“ Nevěděla zda jí to šeptá do ucha a nebo slyší v hlavě jeho myšlenky, jediné, na co dokázala myslet ona, bylo „ANO!“

Když skončili, byli oba zbrocení potem a z čerstvých šrámů jim stékala krev. Alwë netušila, kolikrát dosáhla vyvrcholení, kolikrát při nekonečných výbuších bolesti a slasti ztratila vědomí. Schoulila se do klubíčka a přikryla se zbytkem svých rozervaných šatů. Beorlach ležel vedle ní na zádech, oči upřené ke hvězdám. „Jsi duší královnou.“ To bylo poslední, co slyšela, než upadla do spánku.

Probuzení přišlo pomalu, ještě pomaleji než podzimní svítání nad lesem v Jiném světě. Neochotně otevřela oči a projela jí vlna chladu. Pomalu se posadila. Beorlach byl pryč, ale zválené listí a bolavé šrámy na jejím těle jí potvrdily, že to nebyl sen. Složila hlavu do dlaní. S kýmkoli by jí to Telmetan odpustil, s kýmkoli, mezi sidhe nebylo zvykem uzavírat svazky, všichni byli svobodní a mohli si dělat, co se jim zlíbí a s kým. Ale jeho bratr, to bylo něco jiného. Nepanovala mezi nimi přímo nenávist, ale určitě to, co jí bylo velmi blízké.

Když došla do svého příbytku, malého kamenného domku porostlého břečťanem, Telmetan seděl na jejím lůžku z kožešin a polštářů. Zvedl k ní oči a nebylo v nich nic.

,Ani smutek, ani vztek, jen prázdnota,‘ uvědomila si Alwë.

„Víš to,“ hlesla. Bezděky se zbytky šatů pokusila zakrýt svoji nahotu, přestože Telmetan ji viděl nahou tolikrát.

Přikývl.

Otočila se k němu zády a začala hledat v truhlici čisté šaty. Nemohla se mu déle dívat do tváře, nemohla snášet pohled na tu prázdnotu, usazenou v jeho nádherných modrošedých očích. Prázdnotu, kterou tam zasela ona.

Když se oblékla, otočila se a zjistila, že ji pozoruje.

„Lásko,“ zašeptala, ale on se jen ušklíbl.

„Tebe taky okouzlil těmi řečmi, že? O slávě, o pomstě, o krvi nevinných, ve které se budou sidhe koupat. Nemáme právo dělat z lidí otroky,“ hrdlo měl stažené, ale jeho slova byla příkrá a tvrdá, jak se očekává od králova syna.

„Okouzlil mě, ale jen na jednu noc. Pocítila jsem oheň, ale nebyl to sladký oheň vášně, jaký jsem cítila za starých časů, byl to smrtící oheň, přinášející zkázu,“ každé slovo, které Alwë pronášela byla lží. Věděla to, ale přesto je řekla. Pro lásku. Pro čisté svědomí. Pro Telmetana.

Díval se na ni dlouho. I když už se oblékla, cítila se před tím pohledem jako nahá. Po nekonečně dlouhé chvíli vstal a přitiskl ji k sobě. Cítila jeho vůni a jeho vlasy ji šimraly na bradě. „Alwë, lásko, bohové mi řekli, co mám udělat.“

Z jeho slov čišel chlad a Alwë na okamžik zachytila obraz z jeho mysli. Rytiny na čepeli. Krev a temnota. Ostří černé jako noc. Prokleté ostří.

„Ne,“ vydechla ohromeně a odstoupila od něj. „Lásko, tohle nemůžeš udělat. Nemůžeš zabít svého vlastního bratra. Nemůžeš použít Prokleté ostří!“

„Musím.“ Nikdy neviděla Telmetana tak chladného. Tak rozhodnutého. „Už to zašlo příliš daleko. Nebude to dlouho trvat a na jeho stranu se přidá tolik sidhe, že bude mít dostatečnou armádu, aby vytáhl do lidského světa a proměnil jej v popel a prach. Tihle lidé nás nevyhnali do Jiného světa, to byli jejich dědové a dědové jejich dědů. Beorlach nechce slávu. Nechce navrátit staré časy. Chce krev, chce pomstu, chce cítit jejich bolest a strach. Jeho oheň rozsévá smrt, lásko. Nenech se jím spálit.“

S těmi slovy ji nechal samotnou.

Sidhe nepláčou. Ne, že by to neuměli, ale žijí tak dlouho, že postupem času již neexistuje nic, co by je mohlo rozplakat. Smrt, bolest, strach. To všechno byly lidské starosti. Ale Alwë ten den plakala tolik, že jí oči opuchly a ona si rozedřela spánky do krvava, jak si stále utírala slzy hřbetem ruky.

Plakala pro svoji lásku. Plakala pro oheň, který hořel v jejím srdci. Plakala pro lidský rod, pro lid sidhe, pro Telmetana a Beorlacha. Plakala pro sebe. A když všechny její slzy vyschly a ona zůstala ležet schoulená na svém vlastním lůžku, věděla už, co musí udělat. Její duše se jako list ve větru vznesla a zamířila k Branám smrti, kde se jako obrovské mlýnské kameny točila kola osudu a kde stála Ona – bohyně smrti, jejíž strašlivá tvář se zkřivila do posměšného úšklebku, když před ní Alwëina duše stanula. Poslouchala a smála se. A Alwë poprvé ve svém životě někoho prosila.