Není to tak dávno, co jsem avizovala stvoření nové povídky. Ačkoli je to z hlediska žánru divné a naprosto nepravděpodobné, nápad obsadit jako hlavní hrdinku drsnou zaklínačku, která pro nadávku nejde daleko a rozhodně si s ničím nedělá servítky, se zrodil u Venom na blogu. Tam jsem četla povídku, která je absolutně nepodobná té mojí a najednou mě zčistajasna liskla inspirace. A bylo to.
Čtyři hodiny jsem strávila bušením do klávesnice a na jeden zátah stvořila tohle krátké dílko, které nemá nijak vyšperkovanou pointu a vlastně je celé jakoby spíš kusem příběhu vytrženým z kontextu, než opravdovou povídkou.
Hlavní hrdinka Clerriel se jmenuje podle mé postavy v dračáku a je zaklínačka. Její povaha odpovídá mé jiné postavě z DrD a když nad tím tak přemýšlím, až na zbraň (kterou má má poslední, třetí postava se kterou hraju:)) a jméno je to vlastně celá Neomeniel, zvaná Neo. Nejmenuje se tak jen proto, že nechci aby to vypadalo jako Matrix:D
Takže – nátura podle dračáku, příběh ze světa, kde se náš dračák odehrává a zápletka, která ke mě tak trochu spadla z nebes a trochu jsem se inspirovala v příbězích Petry Neomillnerové, jejíž Lotě se ta moje zaklínačka taky tak trochu podobá. Omlouvám se za občasné stylistické chybky a drobnosti, povídka ještě není po závěrečné korektuře, ale se zápalem plic na krku se mi do toho fakt nechce a chci, abyste měli co číst, když už nemám moc chuť psát a celé dny jen čučím na filmy nebo do časopisů. Povídka je poměrně dlouhá a tak je rozdělená na dva díly, ten další vyjde zítra navečer:)
Byla noc. Na obloze zářil úplněk jako pořádně velký a pořádně kalný rybí oko. Hodně dlouho leklý ryby, která hodně hodně smrdí. Smrděla jsem taky a spolu se mnou celá ta příšerná díra, ve který jsem seděla a koukala skrz maličké mřížované okno na oblohu.
Na zemi slamník prochcanej generacema vězňů, kteří touhle celou prošli a v rohu pár mrtvejch krys, kterým jsem zakroutila krkem, aby mi ty ostatní daly pokoj. Místo toho ty mrchy teď hodovaly na svých zabitých kámoších a nevypadaly o moc víc přátelsky, než plesnivý chleba a zažloutlá voda, kterou mi místní bachaři přinesli k večeři. To už radši budu žrát ty krysy.
Jako by mi četly myšlenky, rozeběhly se ty malé mrchy s poděšeným pištěním do svých děr a nechaly mě s měsícem o samotě. Ne, nebyly to moje myšlenky, co je vyrušilo z hodování, došlo mi o pár okamžiků později, když jsem i já zaslechla kroky na chodbě. No jo, i zaklínačský uši jsou bez dryjáků k ničemu. A já pořádně dlouho neměla kus žvance do stále hlasitěji se ozývajícího žaludku, natož aby mi zbývaly peníze na elixíry.
A tím to vlastně všecko začalo…
Moje mysl se odpoutala od mrňavé, páchnoucí cely a zmizela do vzpomínek. Kroky se rozlily v halas mnoha hrdel a místo smradu vězeňské cely jsem ucítila vůni elfího parfému. Nikdy nevěř elfům, učili mě už ve škole, ale já nána pitomá jsem si to pořádně nevzala k srdci.
Seděla jsem v hospodě u Kozatý báby, strašlivá špeluňka až na okraji přístavního města Krast. Na okraji znamená tak blízko moře, že když je větší příliv, jste po kotníky ve vodě a smrad z doků je tu tak silnej, že si místní nechávají za lacinej peníz od místních apatykářů vypalovat nozdry kyselinou. Jiný příjmy tady stejně apatykáři nemají, tady je každej buď živej nebo mrtvej a být nemocnej znamená být mrvej.
U Kozatý bylo ten večer narváno jako obvykle, místní spodina sem chodila nejen na pálenku, ale i na nahnědlý prášek, kterej majitelka vydávala za kvalitní drogu. Což o to, stav potom byl dost šílenej, ale za následky ani za ty dva stříbrňáky, co si účtovala za dávku, to každopádně nestálo.
V týhle nálevně vlastně nestálo za to vůbec nic a přesto jsem se v ní ocitla – s posledními pár měďáky v kapse a s mizernou náladou. Zaklínačům doba moc nepřeje, protimagický zákony na každým kroku, ze všeho odvádět daně a když nakonec ten starej páprda, co si říká císař, zakázal ženám veřejně nosit zbraně, to jsem teprve byla namydlená. A tak jsem seděla v tom
nejhorším městě v té nejhorší čtvrti a polykala jsem slzy vzteku nad posledním pivem, který jsem si ten večer mohla dovolit.
nejhorším městě v té nejhorší čtvrti a polykala jsem slzy vzteku nad posledním pivem, který jsem si ten večer mohla dovolit.
Před pár hodinama mě zmlátila banda od přístavní stráže a zabavili mi meč. Jak se jim to mohlo povýst, s tím si doteď marně lámu hlavu. Podle všeho měli mezi sebou hodně silného mága, který očividně na protimagické zákony dost kašlal a než jsem mohla svoje obrany vytáhnout zpod skrývacích zaklínadel, už jsem ležela na zemi a ta banda holohlavých pitomců si samozřejmě nezapomněla do mě kopnout. A kdyby jednou…
Nakonec mi sebrali meč (s odvoláním na císařské zákony blablabla…), čtyři z nich mě ošoustali (na ty zbylé jsem byla moc špinavá a moc pokérovaná, tak mě aspoň zmlátili vším, co měli při ruce) a nakonec mě obrali o všechny prachy (prý jako pokutu). A tak velká zaklínačka Clerriel, která svýho času bojovala s upíry, mantichorami a horší havěti, potupně skončila polonahá a zbitá ležet na přístavním mole.
Když jsem se dala dohromady a spočítala vyražený zuby – bohové naštěstí ne ty přední -, vyrazila jsem ke Kozaté bábě, na jediný místo v tomhle zavšiveným městě, kde jsem si mohla být jistá, že mi nalejou za tři měďáky a když budu mít štěstí, seženu tu i nějakou práci. Sice podřadnou, ale práci.
Hlavně jsem ale chtěla sehnat nějakýho kumpána, kterej by byl dost šílenej, aby se mnou vyrazil na městský úřad, vloupal se do skladu zabavených zbraní, našel moji docela drahou a tvrdě vydřenou šavli a pak se mnou prchnul za hranice. Jinými slovy – někoho z bráchů zaklínačů, kterýmu už v císařství taky začínalo týct do bot.
Ale jako na potvoru se tam zrovna nikdo z nich nevyskytoval a tak mi nezbývalo než se mračit na řídký pivo a ožralce okolo a tvářit se, že mi můj meč vůbec nechybí. Je fakt, že díky tuposti přístavní stráže (jo, to jsou ti frajeři, co s sebou musí vodit psy, aby mezi nima byl aspoň někdo chytřejší než prázdnej sud od piva) mi zůstaly obě dýky v botách a dokonce i ta v koženém korzetu zbroje, protože pánové měli příliš naspěch, aby přemejšleli, jak se to sundává. Přesto jsem se necítila úplně dobře a bylo mi jasné, že se třema dýkama a svým výcvikem mám sice solidní šanci dožít se příštích narozenin, ale stačí trochu větší hospodská rvačka a můžu si vyzkoušet, jak voní kytky ze spodu.
Dneska to ale u Kozaté vypadalo na poměrně klidný večer – za hodinu, co jsem cucala pivo vynesli jen dva mrtvé trpaslíky, co podváděli v kartách. Jak říkám – byl by to klidný večer, kdyby nepřišel ten elf.
Abyste rozuměli, elf u Kozaté báby je nápadný asi jako lejno na královské tabuli a snaží se ho odtama odstranit zhruba stejně rychle. Ještě než tenhle náfuka došel k baru, odrazil asi osm smrtelně vážných útoků – k jejich smůle ovšem jediný, kdo umřel, byli právě oni útočníci. Deset mrtvých během večera bylo i na Kozatou poměrně dost a nebylo divu, že se lokál během chvíle dost vylidnil.
Majitelka ( prsatá, asi stoletá polotrolyně s nevyslovitelným jménem, podle níž dostal podnik svůj název) se napřímila v celé své dvouapůlmetrové kráse a zpražila elfa pohledem. Ten holomek ale hodil na stůl pětizlaťák a objednal si víno. Asi mu nikdo neřekl, že tady má víno chuť a barvu jen díky chcánkům a durmanu, ale každopádně polotrolyni uklidnil cinkotem zlata a v nálevně už byl zase klid.
Rozhodla jsem se vrátit ke svému pivu a úvahy o tom, co kurva dělá elf v téhle blechárně, odložit na později, až nebudu mít starosti s tím, kam složím hlavu a co budu zítra jíst. Jenomže elf se se mnou rozhodl nesouhlasit a než jsem stihla zvednout korbel k puse, už seděl vedle mě.
„Hlášky typu ,co dělá takhle krásná ženská v týhle hnusný špeluňce tak sama‘ si laskavě nech od cesty, vykecej se a vypadni, nemám na tebe náladu,“ řekla jsem dnu svýho korbelu dřív, než otevřel pusu.
Kupodivu na něj můj zlej tón nezabral a ten špičatouchej blbeček se s okouzlujícím výrazem rozchechtal. „Promiň mi moji upřímnost, ale poslední, čím jsem chtěl začít rozhovor s tebou, byla slova „krásná“ a „ženská“. Vypadáš jak kdyby tě protáhli žumpou,“ na znamení toho, že to myslí vážně si zamával rukou s pěstěnými nehty před nosem. Než jsem se stihla nadechnout k jadrné odpovědi (ačkoli jsem musela v duchu
uznat, že má pravdu), předběhl mě a dodal: „Ale ať už smrdíš čímkoli a vypadáš jakkoli, přišel jsem sem za tebou. Nebo si myslíš, že bych páchl do něčeho takového, aniž bych k tomu měl pořádný důvod?“
uznat, že má pravdu), předběhl mě a dodal: „Ale ať už smrdíš čímkoli a vypadáš jakkoli, přišel jsem sem za tebou. Nebo si myslíš, že bych páchl do něčeho takového, aniž bych k tomu měl pořádný důvod?“
„Co chceš?“ neměla jsem náladu na jeho elfí žvásty. A hlavně už mi začalo docházet pivo.
„Zaklínačka Clerriel, nemýlím-li se,“ naznačil směrem ke mně úklonu. „Já jsem Norwan Digg, velvyslanec Elfího dvora u jeho milosti císaře Magdeburga Převelikého,“ odmlčel se. „Toho času postaven mimo službu za velezradu.“
„Cos udělal?“ uchechtla jsem se. „Prdl sis na banketu?“
„Moc vtipné,“ jeho dokonalé elfí obočí se mírně nakrčilo. „Ale nikoli. Jistý…ehm…dvořan se totiž rozhodl, že Elfí dvůr má v císařském paláci trochu moc velký vliv a je na čase, aby veškeré styky se starým národem byly ochlazeny, pokud možno rovnou zmraženy. A tak mi propašoval do pokoje nějaké dokumenty, které sám ukradl a pak se samozřejmě postaral, aby je někdo našel. Od té doby jsem v nemilosti, no abych byl přesný, je na mou hlavu vypsána dost tučná odměna, a v císařství se dějí takové věci jako protimagické zákony a tak podobně.“
„A co s tím mám jako dělat já?“ nechápala jsem pointu kudrliknovitýho elfího vyprávění, z kterýho se mi dělalo na nic.
„Potřebuju tvoji pomoc, zaklínačko. Jsi jeden z mála lidí v celém císařství, kdo mi může pomoct toho bastarda zabít.“
„Tak prr, špičatý ucho,“ chtěla jsem ho přetáhnout prázdným korbelem, ale ve chvíli kdy se měl rozkřápnout o jeho hlavu ho bohové vědí jak zachytil a přede mnou na stole stál korbel plnej. „Dík,“ zamumlala jsem na půl huby, ale přerušit jsem se nenechala. „Zlato, řeknu ti to jednoduše – já lidi nezabíjim a to ani když nemám co žrát. Takže si najdi buď zaklínače, co je v ještě větším srabu než já a nebo si najmi vraha, to dneska zvládne i nemluvně, když je dost bohatý.“
Napila jsem se čerstvýho piva, který chutnalo stejně hnusně jako to předešlý, ale elf bohužel z mýho zornýho pole nezmizel. Naopak – ještě se přiblížil a jeho drahým ovocem vonící dech mě praštil do ksichtu. Sakra, měla jsem teda pořádnej hlad.
„Ne, ty mi vůbec nerozumíš, drahá,“ sykl a rozhlédl se, jako by u Kozatý někoho mohly zajímat státní záležitosti. „On je to démon. Dovedně se maskuje za člověka, to ano, ale je to démon. A tvoje šavle, pokud je mi známo, je ukována z hvězdné oceli, která je jedna z mála účinných slitin proti démonům.“
„To sice jo, zlato,“ řekla jsem, zahleděná do stolu, aby nebyly vidět slzy vzteku a bezmoci, co se mi zničehonic nahrnuly do očí. „Ale tu já teďka nemám. Podle novýho zákona si na mě počkala banda přístavních strážníků s mágem v čele, nakopali mi prdel a šavle je kdovíkde.“
„Co jiného čekat od ženské,“ řekl elf nevzrušeně a já měla sto chutí skočit po tom jeho vysmátým ksichtu a zadupat mu ho do hliněný, solí nasáklý podlahy.
Neudělala jsem to, mám rozum a nebiju se s elfem, když nemám svou zbraň, jsem hladová, domlácená a nemám u sebe jedinej elixír. To jsem to dopracovala. Na druhou stranu, elf zase má rozum a nebije se s démonem, což se mu ani nedivím. Svýho času jsem pár zvládla, ale tenhle asi bude silný kafe, i když elfí magie dohromady s mým šermem a hvězdnou ocelí…
„Když ti pomůžu najít meč, pomůžeš i ty mě, platí?“ navrhl a přilepil se ke mně ještě blíž.
„A sto zlatejch navrch,“ dodala jsem já. „Cestovní výlohy platíš ty.“
Přikývl. V tu chvíli jsem ještě netušila, že jsem po uši v průseru.
To se mi líbí…to se mi vážně dost líbí…
Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat…
Ten začátek je moc hezkej dál nwm, protože mě to už nebavilo číst XD. Ale jinak máš krásnej blog.
[2]: boha jeho…
Celááá Neo 😀
Předpokládám, že toho efla stihne i ošukat, jak ji tam znám 😀
[2]: no jo no, má to víc než dvacet řádků co?:D Blog mám možná krásŇoulinkej, ale hlavní je obsah, tedy to, co tě nebaví číst…chjo…
Ty jo, zajímavé, úplně něco jiného než Blázinec. Jinak charakter hlavní postavy je geniální. 😀 A poslední věta mi prozrazuje, že se tam toho ještě dost "semele".
Mě se to teda taky dost líbí…Jsem zvědavá na pokračování 🙂
[5]: Jo od blázince se to liší fakt dost…ale je to zajímavé…a já mám jistou slabost pro zaklínače apod. 😀
Nicméně blázinec je taky skvělej…píšeš úžasně 🙂
pěkný, hezky napsaný :). U tebe je ten obsah prostě dost dobrej :). Mě to baví číst, moc!!
Takovéhle fantasy já můžu 😀 prdl sis na banketu? xD 😀 úžasný, jedovatý a krutý jak sám život 🙂 i když nevím jak tě ten můj blábol mohl inspirovat 😀
jo, hláška "prdl sis na banketu?" mě taky rozsekala xD
A Lúmennice, teď je "zítra navečer", tak sem šópni pokračování, už se na to třesu 😀
Výborné výborné, jsem ráda, že jsem si to nechala až na teď a můžu si jít hned přečíst pokračévání 🙂
😀 První díl mě pobavil, musím se vrhnout na druhý…
Přiznám se, že mi to trochu připomíná Zaklínače v kombinaci se Sprintem a ještě s něčím, na so ci právě nemůžu vzpomenout… 🙂
pěkné a velice čtivé
Móc dobrý 🙂
Ta Neomillnerová z toho vyloženě čpí, nedokázala jsem si u toho nepředstavovat Lotu, Moire, nebo Tinu. Mám ráda tento styl vyprávění, je poslední dobou mezi autorkami značně oblíbený a to je dobře.
Občas ti do toho nespisovného proslovu vlítne nějaké spisovné slůvko, ale to bych dávala za vinu absenci korekce. Trochu mi vadí hodně klasické zaklínačo-dračákové reálie, přece jen od autorky s tvojí invencí bych čekala víc.
Jinak musím říct, že mě to baví, má to švih, říz a je v tom vidět vypsaný um. Ráda si přečtu i druhý díl. Koneckonců, člověku, který má rád práce Petry N. se to nemůže nelíbit. 🙂