Nikdy nevěř elfům (a dávej bacha na Stíny)

Nějakou šílenou náhodou jsem si znovu přečetla můj příběh o zaklínačce Clerriel, který jsem napsala loni v prosinci. A stejně šíleným způsobem se mi v hlavě vylíhlo pokračování, jehož nitku jsem pevně uchopila a rozpletla do dalších tří stránek příběhu. První dvě části příběhu s poetickým názvem „Nikdy nevěř elfům“ můžete najít zde (část I.) a zde (část II.) a pod perexem už se na vás těší další řádky, kde dobrodružství sprosté a ne zrovna vychované zaklínačky nabírají další spád. Kam až ji dovede setkání s blonďatým elfím aristokratem a po kterou část těla je namočená v průšvihu zatím ještě nevím, ale třeba se jednoho dne nitky příběhu spletou v jedno krásné jasné klubko. Zatím to berte jako sérii povídek na stejné téma a jen bohové ví, kam až se ve vyprávění dostanu.

Stůl se třásl, jak po něm dusaly malý tlustý nohy polonahý trpaslice. Vousy se jí natřásaly na chlupatejch kozách a špinavý prsty pomalu zaklesávala za koženej lem suknice. Otočila jsem se a odplivla si – všecko fakt vidět nemusím.
Zhluboka jsem se napila piva a zamyšleně zírala na jeho řídnoucí pěnu. V kapse mi cinkalo pár stříbrňáků, který jsem čórla i s váčkem kupci, kterýmu jsem se přisrala na vůz na cestě sem do Heldorasu, malýho farmářskýho městečka vprostřed zelenejch polí. Někde mi do uší přilítla zvěst, že se mezi klasy začaly prohánět polednice a když zakroutily krkem pár děckám, místní se vykašlali na protimagický zákony a začali se shánět po zaklínači. A vzhledem k tomu, že jsem asi dorazila první si smetanu slíznu já – polednici by zařízlo i zaklínačský nemluvně a pár chechtáků do kapsy potřebuju jako sůl. Oni totiž zaklínači obvykle nekradou.
A já už vůbec ne, ale po tom, co jsem si prožila v Krastu mi nic jinýho nezbylo. Císař zešílel a začal vymejšlet zákony jak jeb mantikoru do ucha. Žádná magie, krom císařskejch čarodějů, kteří maj certifikát a hlavně žádný ženský ze zbraněma. Pche. Hlavně, že zaklínačský školy příjímaj ženský už pár století a legendární Galdra Rudá, která prej holejma rukama zabila draka, měla taky píču mezi nohama a v zabíjení bestií jí to nijak nevadilo.
Povzdechla jsem si a znovu si přihnula piva. Bylo sice levný, ale kupodivu ho ani moc neředili. Inu, poctivej vidláckej kraj.
V Krastu jsem nejen dostala pořádně na prdel, ale taky mě to málem stálo moji šavli, na kterou jsem vydělávala skoro půlku svýho zaklínačskýho života. A do toho všeho se mnou pěkně vyjebal jeden blonďatej elfík, kterej si mě chtěl hrozně najmout na vraždu císaře. Jo a aby toho nebylo málo, císař je nakonec démon a já mám jednu z mála zbraní na celým kontinentě, která mu může nějak ublížit.
Že jsem se na elfounka vysrala a ukázala mu záda je snad zřejmý, už na škole mě učili, že nikdy, v žádným případě a ani omylem nemám věřit elfům a já si to málo vzala k srdci. Jizva od rozžhavenýho pohrabáče mě pořád ještě pálila a na rukách už mi navždycky zůstanou modrý fleky od magickejch náramků. Zkurvenej elf.
Za mnou se ozval bouřlivý potlesk, chvíle řevu a nakonec klasický mlaskavý zvuky, doprovázený řinčením zbroje a mnohahlasým skandováním. Trpasličí děvka a její neméně vousatý publikum dneska dělali pěknej bordel.
Když se ozval hrdelní pokřik a o pár okamžiků později další mlaskání, tentokrát o poznání mokřejší, začala jsem si říkat, že je možná na čase změnit lokál, než rozdovádění trpaslíci všechno rozmlátí, poblejou a nakonec možná zapálí. U nich holt jeden nikdy neví.
Když jsem ale hodila minci na stůl a začala se zvedat, že si najdu nějaký pěkný místečko na kraji pole a vyspinkám se do růžova, než zítra začnu třískat prachy ze starosty, upoutal mě pohyb u dveří. Reflexy, vpravený do těla rákoskama a řevem v zaklínačský škole, okamžitě zafungovaly, ruka mi přistála na jílci a já se převelice opatrně posadila, pozorujíc, co se semele.
Normální člověk by ho nepostřehl, tak byl rychlej, a mezi ožralýma trpaslíkama, co se střídali na čím dál tím víc ječící kurvě, prokličkoval, jako by tam vůbec nebyl. Stín. Sicco. Profesionální vrah nejvyšší úrovně – něco jako zaklínač, akorát jeho partií nebyly bestie, ale lidi. Od hlavy k patě v černým, přes ksicht šátek a holá hlava pokrytá tetováním. Očividně patřil k tomu lepšímu, na co může člověk v branži nájemnejch zabijáků narazit. A potuloval se po sedlácký hospodě v ospalým vidlákově.
Nenápadně jsem si přihnula piva a tvářila se, že se strašně bavím trpasličíma orgiema. Z posiflenejch fousisek trčely rozčapený nohy a všichni se tomu náramně chechtali, zato já měla, co dělat, abych udržela obsah žaludku tam, kde má bejt. Přitom jsem se musela ještě pekelně soustředit, aby se mi Stín neztratil z dohledu, což bez elixíru nebylo zrovna lehký. Ale kdybych teď do sebe obracela flakónek, mohl by si mě všimnout a to je to poslední, co teď potřebuju.
Sakra, přijela jsem si jen přivydělat pár zasranejch, hnojem ulepenejch stříbrňáků a hned první večer narazím na elitního vycvičenýho zabijáka. Mor a filcky na něho, kde se tady kurva vzal?
Zatímco jsem přemejšlela, Stín zaplul do kuchyně a dveře jako by se ani nehly. Zápasila jsem s nutkáním vypadnout ze špeluňky a nechat sicca navěky vzpomínkám, ale cosi ve mně (cosi pitomýho a na hlavu padlýho) na mě řvalo, ať zjistím o co de, protože když se mezi klasama a kuřincema promenádujou potetovaní zabijáci, znamená to, že polednice rozhodně nebudou největší problém tohodle kraje. A jestli něco neudělám, tak možná budu sbírat zkrvavený těla vidláckejch děcek, ze kterejch se potetovanec bude snažit vymlátit informace. Už jsem se párkrát setkala s jejich metodama a vzhledem k tomu, že my zaklínači máme povinnost lidi chránit a pokud možno jim nezkřivit ani vlásek na hlavě, když jim zachraňujeme prdel, nemohla jsem jen tak nečinně sedět a tvářit se, že o nic nejde.
,Tak jo, holka,‘ řekla jsem si a sevřela v ruce jílec šavle, až mi klouby zbělely a modřiny na nich nepříjemně znachověly. ,Je čas se mrknout klukům na zoubek. A možná i na střeva, jestli budou mooc otravný.‘
Pomalu jsem se zvedla a ledabyle vyšla z hospody. Trochu jsem vrávorala, aby nebylo poznat, že mám zaklínačskej organismus – vono nějakejch šest tupláků by porazilo o dost zkušenější borce, natož ženskou na hranici podvýživy. Že mám pod pláštěm svaly a u nohy se mi houpe pochva se šavlí naštěstí na první pohled vidět není a tak jsem se vyhnula všem případnejm podezřívavejm pohledům (stejně byla knajpa plná hlavně trpaslíků, co přijeli za obchodem a ti se na ženský bez fousů obvykle ani nepodívaj‘) a vyplula jsem na čerstvej vzduch.
No, čerstvej…do nosu mě udeřil pach hnoje a první, do čeho jsem šlápla, byla koňská kobližka. Fuj, zasranej vidlákov, aby ho ty polednice sežraly celej. Potlačila jsem zaklení a opatrně vyrazila kolem hospody.
Po pár metrech plížení se kolem stěny, jak jsem nejtišeji dovedla, jsem do sebe kopla dryják na vidění ve tmě, jeden z mála, kterej se tady v tý díře dal za ukradený stříbrňáky sehnat. Místní alchymista byl přestárlej senilní trpaslík a tak jsem měla trochu strach, co to se mnou udělá, ale během pár mrknutí jsem zjistila, že ačkoli byl ten dědula starej a za krkem mu začínaly rašit hříbky, elixíry asi pořád dělat uměl.
Místo temné uličky, ozářené jen bleďunkým svitem měsíce, jsem najednou viděla krásně jako ve dne. Opatrně jsem obešla fikaně opřený hrábě a skrz stodolu jsem prošla na zadní dvůr hospody. Tady to smrdělo hnojem víc než na ulici a co metr, to kuřinec. Opět jsem potlačila nutkání začít strašně nahlas nadávat a nasála jsem pachy – kuchyně byla naštěstí cejtit připáleným spáleným sádlem ještě víc, než výměšky převýkavců, kterejma ten dvůr byl snad vystlanej schválně nebo co.
Opatrně jsem přešla dvůr v největší tichosti, jaké můžete být na hromadě hoven schopni a přitiskla jsem ucho ke stěně. Sálala vedrem a na ksicht mi okamžitě dopadly mastné kapičky sražené vlhkosti.
„…tři koroptve a pět džbánků červeného vína, bude to všechno pane?“
Místo odpovědi jsem zaslechla jen těžko rozeznatelný krátký monolog – siccové umí mluvit tiše, když chtěj. O pár okamžiků pozděj se mi kousek od nohou rozsvítilo zamřížovaný sklepní okýnko a já ztuhla, jako nebožtík na sněhu.
,Ty náno pitomá‘ nadávala jsem si v duchu. ,Vlezeš ke kuchyni v největší díře na světě a myslíš si, že vyslechneš rozhovor nájemnýho vraha s panímámou nebo co? Taky ti kurva mohlo v makovici docvaknout, že tady maj sraz, v zapadlý špeluňce v ospalým městečku, na kuřincích a mezi sejpkama, tam, kde si jich nikdo ani nevšimne. A ty jim stojíš u frňáku a jestli se hneš, máš kudlu mezi žebrama, než stačíš říct zaklínačskej výcvik. Huso, huso, huso!‘
Stála jsem jako by mě k tý zdi přitesal a vsadím boty, že kdyby ke mně v tý tmě přišel nějakej nádeník a pochcal mě, ani nehnu brvou. Lepší pochcaná, než mrtvá. Dejchala jsem jednou za půl minuty, pomaličku, jako když vánek hvízdá a modlila se, ať třeba začne pršet, ať déšť zakryje tlukot mýho srdce, protože jsem měla pocit, že kdybych mlátila do tý zpocený zdi kladivem, tak by to nebylo hlasitější.
Zespoda se ozýval cinkot příborů a šoupání lavicema, až všechno utichlo a mezi občasným mlasknutím a nalitím vína se ozýval jen nezřetelný šepot, ze kterého jsem nebyla schopná rozluštit vůbec nic. Hlavně, že vidím jako ostříž každej flusanec na seně, ale slyším úplný hovno, pokračovala jsem v tirádě nadávek a aby mi to líp uteklo, představovala jsem si způsoby mučení pro toho bělovousýho trpaslíka.
Po půl hodině jsem byla tak zdřevěnělá, že mi začaly mravenčit všechny končetiny, krk a záda nevyjímaje. Nekonečně pomalu jsem se sunula podél zdi a modlila se, aby se z ní neuloupnul ani jedinej kamínek. Dřep, kterej normálně udělám rychlej, než protivník tne mečem, mi trval asi pět minut s tím výsledkem, že mi přestal brnět krk, zato se ozvala naprosto šílená křeč do lýtka, kterou jsem ustála jen s maximálním vypětím vůle a představou nabroušenýho ostří v žaludku.
Jako duch jsem se posouvala podél zdi blíž k okýnku až jsem byla jen palec od mřížoví. Zhluboka jsem se nadýchla a pomaličku, jako když honí panna, jsem nahnula hlavu blíž k otvoru. Z šepotu se pomalu vynořovala slova a čím víc jsem slyšela, tím víc jsem se tiskla ke zdi a v krku najednou nezbejvalo místo pro ten obrovitánskej knedlík, co se dral nahoru.
„…Norwan Digg…nekompromisně…utajované skutečnosti vyšly najevo…stav nejvyššího ohrožení…císař nařídil…pět set tisíc zlatých za jeho hlavu…elfové nesmí…nehoda nebo sebevražda…stupeň utajení dvanáct…mluví se o nějaké ženě, totožnost neznámá, asi kouzelnice nebo zaklínačka…“
V palici mi hučelo, jako bych vypila celej soudek kyslýho vína a pajšl se houpal nahoru dolů, že jsem málem pánům ušetřila práci a hodila jim dolů natrávený zbytky svýho oběda, aniž by mě u toho museli rozpárat jak leklou rybu. Kurva, kdybyste věděli, kdo tady dřepí a ty vaše kecy poslouchá, tak by vám ty vaše kérky zbledly vzteky, hřála mě aspoň špetička škodolibosti. Koneckonců, poslední neumírá naděje, ale černej humor.
Hlasy pomalu utichaly a měsíc se na obloze sunul víc a víc k východu. Teprve když už se dole hodinu nic nehlo a pochodeň, ozařující sklepení se zasyčením zhasla, odvážila jsem se odlepit od stěny – odlepit doslova, protože pot ze mě jen lil. Takhle posraná jsem nebyla už roky a to jsem ještě zdaleka neměla vyhráno. Jestli se to tady okolo hemží zabijáky, co hledají zaklínačku, ať si ta polednice pro mě za mě sežere třeba trakař plnej děcek, já se na radnici nemůžu ukázat. Nehledě na to, že ze mě moje řemeslo čiší na sto honů a amulet na krku nasáklej magií ucejtí i vesnická bylinkářka, natož cvičejnej sicco. Celá ztuhlá jsem kecla na zadek do kuřinců a když už už jsem měla pocit, že se v nich a v chmurnejch myšlenkách na vlastní trudnej konec utopím, zakryl mě stín.
Vyletěla jsem, jak kdyby se mi do řiti dobyl troll a meč tasila dřív, než jsem si to uvědomila. Přesto jsem máchla naprázdno a zápěstí mi sevřela ruka.
„Neblbni, zaklínačko,“ sykl mi do ucha známej hlas s elfím přízvukem a já dneska už podruhý zůstala stát jako opařená.
„Co ty tady kurva děláš?“ vydechla jsem a překvapeně se zahleděla do bledé tváře světlovlasýho elfa, který se pobaveně šklebil.
„Jsme v průseru, zaklínačko,“ odtušil elf. „Oba dva. Možná bychom s tím mohli něco udělat společně, co říkáš?“ Nahnul se blíž, až jsem ucítila jeho hebký vlasy vonící mýdlem přímo na nose.
„Nikdy nevěř elfům,“ procedila jsem mezi zuby, ale když vyvolal teleport a kejvnul na něj, z nějakýho neznámýho důvodu jsem prošla s ním.

9 komentáře “Nikdy nevěř elfům (a dávej bacha na Stíny)

  1. "mezi klasy začaly prohánět polednice a když zakroutili krkem pár děckám"
    Školy nemám, ale to kroucení krkem by mělo mít tvrdou koncoffku, když jde o polednice.
    Tajné: Po přečtení smazat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.