Pokračování povídky, kterou jsem nakousla včera. První část (pro ty co si jí nepovšimli) včetně úvodu a pár slov o hlavní hrdince najdete tadyhle. Mimochodem jsem taky včera zapomněla zmínit, že za větu, která se stala názvem povídky, vděčím panu Simonu R. Greenovi, resp. jeho postavě Johnu Taylorovi. Tenhle detektiv z Noční strany totiž v posledním příběhu přijde na totéž, na co zaklínačka Clerriel v téhle povídce. A Norwan Digg je tak trošku inspirován elfem, který zavařil život soukromému detektivovi z temného a prohnilého srdce Londýna. To jen tak na okraj, aby všem, kteří mne inspirovali, byl vzdán hold stejnou měrou:)
A teď už zpět k příběhu…
(stejně se vsadím, že tenhle úvod nikdo nečte a všichni jste se rovnou vrhli na pokračování povídky, že mám pravdu?:P:))
Kroky zazněly blíž, ale až harašení klíče v zámku mě přimělo přerušit tok myšlenek a věnovat se tomu, kdo se rozhodl rušit noční klid v mé cele. Podle očekávání to byl tlustej starej bachař, kterej to tady měl všecko na starosti. Než jsem se na něj mohla vrhnout a sejmout ho některým z naučenejch chvatů, všimla jsem si za jeho zády ksichtu čaroděje, kterej už mě dneska jednou dostal. Vlastně dvakrát, opravila jsem se v duchu a zůstala sedět na podlaze. Schytat třetí dávku paralyzačního kouzla za jedinej den už se mi fakt nechtělo.
„Pudeš s náma,“ ukázal bachař na mě a na pouta, která držel v pravé ruce. Pro jistotu s nima ještě výhružně zachřestil. Měla jsem dvě možnosti, buď se rvát a dorazit tam, kam mě chcou odvlíct, pořádně unavená a asi i zbitá a nebo se na to vykašlat a čelit všemu, co mě čeká v relativně dobré kondici. Dá-li se tedy dobrou kondicí nazývat stav, kdy dva dny nespíte, nejíte a dvakrát jste dostali pořádnou nakládačku.
„Tak deme,“ kývla jsem a nechala si nasadit pouta. Magická, překvapilo mě, když secvakla a kolem nich se rozlila modravá záře.
Vedli mě jakousi tmavou chodbou se spoustou dveří, za nimiž se patrně skrývaly další cely. Pak ten tlusťoch jedny z nich otevřel. Schody dolů. Pořádně sešlapané, rosou pokryté a krví zamazané schody dolů. Zespoda jsem ucítila spáleninu a došlo mi kam asi můžou výst. Mučírna, super, to jediný mi dneska večer ještě chybělo ke štěstí.
Když mě bachař dostrkal až dolů (jaksi se mi přestalo chtít jít), uviděla jsem zařízení Krastské mučírny v celé své kráse. Všechno náležitě ošoupaný častým používáním. Holt v přístavním městě si nedělaj servítky. Katův holomek se na mě šklebil svým bezzubým chrupem a mával mi na uvítanou rozpáleným pohrabáčem.
Už jsem začala uvažovat o tom, že se fakt asi začnu rvát, když mě čaroděj pro jistotu znehybnil kouzlem a mě došlo, že se s těmahle poutama na rukách můžu akorát tak koukat, jak padám na držku.
Bolelo to. To, co se dělo potom taky. Ne, že bych byla tak blbá, abych zapírala, o čem jsme se bavili s tím idiotským elfem. Podělal mě a nebyl pro mě nijak důležitej, takže jsem na něj vyklopila všecko, co jsem věděla a ještě jsem si něco málo přimyslela, aby měli větší radost, ale ti hajzlové si na mě stejně museli aspoň trochu smlsnout. Připsala jsem si je na seznam lidí, co mi něco dluží. Je dlouhej a položky odškrtávám jen pomalu.
A momentálně mu vévodí jeden blonďatej elf…
Sotva jsem do sebe kopla zbytek tý hnusný břečky, co u Kozaté vydávají za pivo (Norwan se objednaného vína ani nedotkl, nebyl to nakonec až TAKOVEJ idiot, jak jsem předpokládala), vzal mě Norwan za loket a vytáhl mě před hospodu. Hlasité uf, které zaznělo lokálem, muselo být slyšet až na druhé straně oceánu. Zablešená zaklínačka a zkurvenej elf v jedný putyce, to nikdy nevěstí nic dobrýho. Mrtví, které ještě pořád venku šacovali místní výrostci, o tom vědí svoje.
„Drahá zaklínačko, než se vydáme na naše malé dobrodružství, asi by nebylo od věci si nejprve trochu zchrupnout, umýt se a najíst, hm?“ úlisně se zatvářil elf a já se tvářila, jakože šílený skučení mýho žaludku vydává všechno ostatní, jen ne můj hlady týraný ubožáček. Už už jsem se nadechovala, že teda jo a nějaký zabíjení démonů mi může do rána políbit prdel, když jsem si vzpomněla na svoji šavli. Copak asi dělá? Kde dneska v noci bude spát? Kdo ji naolejuje, kdo ji pohladí? A bylo rozhodnutý.
„Tak moment. Nechci ti do toho nijak kecat, Norwane, ale moje šavle teď leží bohové vědí kde a ňákej šulibrk si teď s ní možná čistí nehty,“ tato hrůzná představa pokračovala scénou, jak toho šulibrka škrtím jeho vlastním…ehm…šulibrkem. „Sice to říkám nerada, ale i když padám hlady na držku, chci si dneska večer užívat s vědomím, že moje zbraň je tam kde má být,“ významně jsem si poklepala na bok, kde se běžně houpala pochva s mojí kráskou.
Elfík to zjevně nepochopil a s mávnutím ruky se otočil zády a vyrazil kamsi k moři. „Hej, ty pitomče, kam deš?“ rozběhla jsem se za ním a chuť natrhat mu ten elfounskej zadeček na milion kousíčků byla silnější, než kdy předtím. Při třetím kroku jsem ale náhle zaškobrtla a sotva jsem vyrovnala pád, málem jsem spadla podruhý.
„Fuj,“ odplivla jsem si na dláždění. Ano, na dláždění, protože tam, kde před chvílí šumělo moře, teď stály honosné domy Krastského městského úřadu a kde před chvílí čvachtalo přímořské pískobláto, jsem pomalu sledovala svůj odraz, jak byla dlažba naleštěná. „Můžeš mi příště říct, až budeš používat teleportační kouzla?“ nedala jsem se vyvést z míry.
„Jak vidím, alkohol ti ještě nevymazal všechny vědomosti zaklínačské školy z hlavy,“ ušklíbl se elf. Než jsem ho stihla seřvat, přitiskl mi dlaň na pusu a praštil s náma do nejbližšího temnýho výklenku. „Pusť mě ty blbečku,“ pokusila jsem se protlačit přes jeho sevření, ale akorát jsem mu za zvuků „hm-humf-hh-mph“ poslintala ty jeho aristokratický prsty.
O dvě vteřiny později kolem nás produsala patrola městské hlídky. Když jejich kroky odezněly v dálce, pomalu mě pustil. Nezmohla jsem se na žádnou sarkastickou odpověď, tohle byla pitomá začátečnická chyba.
„Fakt smrdíš,“ podotkl elf a dal se do zkoumání budovy, vedle které jsme stáli. Vyplázla jsem na něj jazyk a nenápadně se obhlídla v kaluži, která tady zbyla buď po poslední přeháňce nebo poslední chlastačce.
Nebylo moc na co koukat. Rezavohnědé vlasy jsem měla umaštěné a slepené nejrůznějším bordelem, který se na ně nachytal na tom prokletém molu. Tvář sice docela pohledná, když vám nevadí trochu ostřejší rysy, ale plná škrábanců a modřin z poslední potyčky. Volné plátěné kalhoty, tuniku i koženou zbroj jsem měla zaliskané blátem a bůhvíčím ještě a plášť, z něhož mi stejně zbývaly už akorát cáry, smrděl rybinou, levným chlastem a ještě levnějšíma ubytovnama, který tvoří povětšinou chlívky nebo stáje. Holt zchudlá zaklínačská holka si nemůže moc vybírat, zvlášť, když se proti ní spikne celej svět s blonďatým nafrněným aristokratem v čele. Najednou jsem měla pocit, že za všecko může ten blonďatej zmrd a měla jsem sto chutí ho nakopat do zadku. Což o to, zadek to byl docela pěknej, ale…
„Ten dům má silné magické ochrany,“ prohlásil Norwan a dál na něj zamyšleně koukal.
„To vidím taky,“ zamručela jsem. Ostrý pach magie musel koneckonců pálit v nose i obyčejný úředníčky, co na městským úřadě pracovali.
Norwana moje poznámka nechala chladným. „Na nějakou dobu zvládnu vyřadit část ochran, ale bude to jen půl minutka, aby si toho nikdo nevšiml a zbylé ochrany nespustily povyk. Mají to tu dobře zařízené, v takové díře bych to nečekal,“ dodal obdivně.
„V Krastu je spousta mafiánských klanů, který se vyvražďují mezi sebou těma nejdražšíma způsobama – včetně magickejch. Kdyby rychtář a jeho sebranka nebyli před nima o krok napřed, tohle město by dávno lehlo popelem,“ pokrčila jsem rameny. Kdyby věděl, že jsem se kdesi v uličkách tohodle semeniště zločinu narodila, asi by se divil. Nosánek jeden zvednutej.
Norwan jen bezmyšlenkovitě přikývl a ukázal na okénko, vedoucí do sklepa. „Prolezeme tudy, budeme na to mít asi minutu, víc ne. Zvládneš to tak rychle?“
„I čtyřikrát, náfuko,“ ušklíbla jsem se a vzpomněla jsem si na všechny ty akrobatický šílenosti, který jsme museli dělat na tréninku ve škole.
„Dobře, tak jdeme na to. Sklad zabavených zbraní a jiných nebezpečných předmětů by měl být ve sklepě téhle budovy, ale budeme se tam tudy muset trochu proplést. Naštěstí je to úřad a tak budou určitě všude cedule,“ usmál se Norwan typickým elfským způsobem ,ach, vy lidi‘.
„Fajn,“ přikývla jsem a sklonila se k okénku. Dlaně jsem dala asi píď od mříží, než jsem zaslechla Norwanovo teď. Okovanou botu jsem rychle zapřela mezi mříž a zeď a zabrala jsem. Šlo to ztuha, ale léta vlhka s mříží udělaly svoje. Inu úřady se neobechcávají jen metaforicky…
Mříž za hlasitého křachnutí vylítla ze zdi. Loktem jsem rozbila skleněné okénko, bleskově otočila kličkou a než by elf napočítal do tří, byla jsem uvnitř. „Polez za mnou,“ sykla jsem a Norwanova blonďatá kštice se objevila v okně. Zatím šlo vše jako po drátkách. Zatím.
Protože v ten okamžik se strhl ten největší randál, jakej jsem kdy v životě slyšela a to už jsem byla i v dračím brlohu v době páření. Zdálo se mi, že na mě celej ten zkurvenej barák
padá a přitom tančí kankán v plechovým kbelíku. A zvoní na zvony. Ožralým trollem.
padá a přitom tančí kankán v plechovým kbelíku. A zvoní na zvony. Ožralým trollem.
V místnosti byla úplná tma, snažila jsem se dotápat zpět k oknu, ale magický ochrany asi měly svoje mechanismy, jak mi to nedovolit. Tápala jsem tmou aspoň čtvrt hodiny, aniž bych se čehokoli dotkla, takže jsem to vzdala. Nedbaje toho šílenýho rámusu jsem si sedla na podlahu a čekala, co bude. Elf se vypařil, mě za chvilku zatknou a podle toho, kam jsem se přesně vloupala, buď popraví (to jestli jsem v městský pokladně) nebo vyženou z města (to v případě, že dřepím v archivu). Nádherný vyhlídky.
Mohla jsem se jima kochat ještě asi pět minut. Pak dorazila patrola, která mě měla zneškodnit. Poznala jsem to podle toho, že rámus ustal a když jsem začala tápat kolem sebe, narazila jsem na nějaké věci. Stůl, židle, kahan…bohové, tak snad to není pokladna a já to přežiju!
Pak do místnosti vtrhlo dvacet po zuby ozbrojených strážných a já své vyhlídky na přežití poněkud přehodnotila. Dva jsem zneškodnila, v té zasrané tmě ale nebylo vidět, jak moc, a pak mě něco praštilo do brady.
Byla to podlaha. Zkurvený paralyzovací kouzla.
Od malička mi do hlavy vtloukali – nevěř elfům. Když mi přikládali žhavej pohrabáč k rameni, uvědomila jsem si pravdivost tohodle přísloví velmi pečlivě. Netušila jsem, proč mě tam ten zmrd nechal obklíčenou těma nejlepšíma zabezpečovacíma zaklínadlama v celým Krastu, ani proč se mě nepokusil nějak dostat z ne tak bláznivě střeženýho vězení, kde jsem dřepěla půlku noci. Vlastně, proč bych nad tím přemýšlela – je to elf! Jakmile zjistil, že by se mnou měl trable navíc, vysral se na mě a šel shánět jinýho zoufalýho zaklínače, jakejch se v těhle časech potuluje po císařství dvanáct do tuctu.
Ten pohrabáč zatraceně bolel a mě až teď došlo, že kdybych byla obyčejnej zlodějíček nebo zoufalá zaklínačka, co chce zpátky svůj meč, jen těžko by na mě vytáhly takovýhle fidlátka a ptali se mě na mýho kumpána. Ve chvíli, kdy mi docvaklo, že jsem ve větším průseru, než jsem myslela, ten pizizubej šašek konečně oddělal tu rozžhavenou věc a já slyšela, že někdo vešel. Posmrkla jsem a povolila stisk rtů (to tak ještě, abych tu těm pitomcům řvala, haha).
Přes lomození dalších chystaných nástrojů jsem zaslechla útržek rozhovoru a pak kroky, které se blížily ke mně. „…ano pane, naši lidi ho sledovali až do tý putyky. Jo, pane, tuhletu si najal, snažíme se z ní dostat všecko, co ví. Jojo, pan rychtář o něm věděl od první chvilky, co se objevil ve městě, nebojte se, má svý lidi všude.“
V tu chvíli se v mém zorném úhlu objevila vysoká postava v plášti s masivní a pořádně drahou stříbrnou sponou. Přišla mi trochu jako elfí vzor, ale bohové vědí, co je dneska v módě. Podle všeho jsem měla před sebou toho démonickýho zmetka, kvůli kterýmu za mnou dneska přilezl ten všivej elf. Bohužel pro mě byl milej pan Norwan už dávno někde v bezpečí a démonickej čaroděj si jó sakra pospíšil aby tu byl. Než jsem stihla začít úvahu, jak se dá sakra urazit přes tisíc mil během několika hodin, zahlédla jsem pod kápí známý záblesk blonďaté hřívy.
Pak to šlo rychle – krev z hrdla tlustého bachaře mě zkropila hnedka, ta z katova holomka asi za pět vteřin. Připsala jsem si další druh smradu, kterým se můžu pochlubit a počkala jsem, až mě Norwan sundá z mučící lavice. Pak jsem se na něj vrhla – rozpálenej pohrabáč se ukázal jako docela vhodná zbraň.
„Idiote, blbče, kvůli tobě mám spálený rameno, bolí to jak třicet kurev! Celou noc dřepím ve smrdutý díře a čekám, jestli mě popraví! Blbče, tupče, elfe zjebanej!“ Mávala jsem mu kolem nosu pohrabáčem jako zběsilá a i jeho elfí reflexy měly co dělat, aby mi stačily.
Najednou se prostor zavlnil a já zase zavrávorala. Při té příležitosti mi elegantně vytrhl pohrabáč a mrštil jím do nedalekého křoví, které se vedle nás objevilo. Zasyčelo to a smrad spáleného masa vystřídala vůně táboráku. Stáli jsme v lese asi míli za městem. V dálce mezi stromy blikala světla Krastu, města, které nikdy nespí.
„Zmetku,“ hlesla jsem ještě. Beze zbraně jsem se cítila docela blbě a bušit do elfa pěstičkama, na to jsem byla málo dáma a moc zaklínačka.
„Promiň, že to tak dlouho trvalo,“ ten nastrojenej blbeček se pořád usmíval a i pod černočernou kápí vypadal pořád strašně elfsky. „Hledal jsem tohle.“
Hodil mi podlouhlý balíček. Nevěřícně jsem ho chytila do ruky. „To je…“ vydechla jsem zmateně.
„…tvoje šavle,“ dokončil Norwan za mě. „A teď když dovolíš, se vrátíme k našemu původnímu plánu.“
„Ani omylem,“ řekla jsem rozhodně a sevřela šavli pevně v ruce. „Od malička mě učej, že nemám věřit elfům. A v tý zkurevný mučírně jsem se zařekla, že už to nikdy znova neudělám. Takže promiň, Norwane, ale svý císařský záležitosti si budeš muset vyřešit sám. Na mě je to trošku velký sousto. A tohle…“ potěžkala jsem šavli. „si s dovolením nechám jako náhradu za ty strašný chvilky v cele a mučírně. Vědí všecko, ale to ti koneckonců řekl už ten tlustoprd. A věděli by to i beze mě. Naše cesty se rozchází, elfe.“
Pokrčil rameny. „Mohlo to být docela zajímavé dobrodružství, nemyslíš, zaklínačko?“
„Mohlo,“ ušklíbla jsem se. „Ale seru ti na něj.“
Rozesmál se. „Jak chceš.“
Otočila jsem se a zamířila do hlubin lesa – pořádně se vyspat a zakroutit krkem nějakýmu ušákovi, kterej by konečně utišil můj hlad. A pak? Kdo ví. My zaklínači nemáme lehkej život, ale zato se nikdy nenudíme.
Norwan se za mnou díval a s jeho dokonalou, alabastrově hladkou tváří, si pohrával lišáckej úsměv.
Tak nějak uvažuju, se se k téhle zaklínačské holce ještě někdy vrátím a její příběhy se možná ještě rozrostou. Uvidíme…:)
no k tomu by ses teda měla vrátit co nejdřív, milá zlatá 😛 Protože tohle ti FAKT jde! 🙂 stejně k tomu pokračování tak nějak patří, takhle to zní nedokončeně- jako kdyby to bylo pár stránek vytrhlých z bestselleru "Nikdy nevěř elfům" od Petry Vavrouchové 😀
a su první, juch! 😀
Určitě by ses k tomu měla vrátit, ta povídka je vážne super.
Dosti mě potěšila ta poslední věta pod obrázkem, protože ten styl, kterým je to napsané, je přesně něco pro mě! 🙂
Dračí brloh v době páření, tak to mě dostalo. 😀 Jinak moc pěkné zakončení i celá povídka.
🙂 Pěkná povídka
vrať se k ní, je to skvělé 🙂
Jen se vracej…Je to super 🙂
Taky ráda Sapkowskyho? Máš u mě malé bezvíznamné plus :o)
Jen mne mrzí, že po tom, co jsme se přestěhovali nemám doma net. Nebudu si moci přes prázdniny číst tvůj blog.
Příjdeš o jednoho věrného němého čtenáře.
Pokračování, a proboha, rychle!
Je to úžasný 🙂
Super! Jak se tam objevil ten les a táborák, čekala jsem něco ve smyslu "…a pak jí políbil svými jemnými rty", ale tenhle konec je bezvadnej…
Určitě musí být ještě nějaké pokračování!
Btw – úvody čtu 😛
Tohle se mi šíleně líbí, a mohl by z toho být dobrý seriál. Třeba to nemusí mít hlavní dějovou linii, jen vždycky nějaká kratičká epizoda ze života zaklínačky… docela by mě zajímalo její "mládí" když se teprve učila 🙂 děkuju za pěkný čtení.
Pěkný 😀 Tyhle příběhy miluju ze všech nejvíc. Přesně toohle fantasy mi zpraví náladu 🙂
Ahoj… 🙂
Pekný blog, vidím že máš také isté zaľuby ako ja len tak ďalej :))