Plním svůj slib a zveřejňuji povídku, kterou jsem napsala před pár měsíci jako odezvu na zadání povídkové soutěže tu na blogu. Úkolem bylo napsat povídku o určitém rozsahu, která měla obsahovat slova:les, Král Trnů, propast, těžký, měsíc. Rozsah jsem sice překročila, ale slova v povídce jsou a příběh…no, snad se vám bude líbit, ačkoli je stejně jako většina mých děl dost smutný…
Malý elf běžel nočním lesem. Zakopával o kameny, které jindy lehce přeskakoval, padal do trní, které mu jindy uhýbalo z cesty. Les hučel a praskal v bolestech. Les umíral. Neznámí tvorové, tak podobní jim, elfům, přišli od východu a vše, co jim přišlo do cesty, pálili, ničili a bořili.
Prastaré stromy se svíjely v agónii zatímco plameny zasypávaly jejich koruny horkými smrtícími polibky. Vše se chvělo v předzvěsti konce. Celou smutnou scenérii ozařoval krom plamenů i krvavě rudý měsíc, který tuto noc dosáhl úplňku.
Alrik se chvěl rozčilením a jeho štíhlé nohy už odmítaly běžet dál. Plíce se mu plnily horkým štiplavým kouřem a malý elf sípal a z očí se mu řinuly slzy. Ale musel to stihnout, musel varovat svou vesnici včas! Ačkoli ještě zdaleka nebyl dospělým mužem, znal svou povinnost.
Rozechvělý a zadýchaný doběhl až k okraji propasti, na jejímž dně stála elfí vesnice, a tu v zoufalství padl na kolena. Celé údolí hořelo v jednom velikém ohni a z říčky, jež obtékala vesnici, se kouřilo, jak žár plamenů ohříval její vodu na nepřirozenou teplotu. Z dálky viděl i hořící střechy dřevěných domků a slyšel křik jejich umírajících obyvatel.
Pro Alrika bylo v tu chvíli vše ztraceno, nechtěl a nemohl dál žít, cítil, že mu každou chvíli musí žalem a bolestí puknout srdce.
Náhle jeho oči, zamlžené slzami, zahlédly na skále pod ním nějaký pohyb. Po křivolaké cestičce, vedoucí po okraji srázu, někdo klopýtal. Čím výše se postava šplhala, tím lépe Alrik rozeznával její rysy. Byla to štíhlá tmavovlasá dívka. Byla to…
„Kailin! Kailin!“
Dívka se na okamžik zastavila a pohlédla nahoru. Pak přidala do kroku a za okamžik si padli s Alrikem do náručí.
„Kailin, sestřičko, ty žiješ?“ Alrik byl bez sebe štěstím. Nedoufal, že z plamenů mohl někdo uniknout živý.
„Ano, bratříčku,“ usmála se hořce Kailin a až teď si Alrik všiml, že má ožehnutý obličej a na tváři hlubokou ránu.
„Kailin, co se stalo? Přišli tam ti podivní tvorové, co vypadají jako my, ale ničí a zabíjí a oblékají se do železa?“
„Ano, přišli,“ vzdychla Kailin a přinutila se nedívat na hořící vesnici.
„A co On? Zničil je? Zastavil je?“
„Ne Alriku,“ Kailin náhle skoro šeptala a její hlas nebyl v hučení lesa téměř slyšet. „On je mrtvý.“
Alrikovi se zatmělo před očima a instinktivně zavrávoral zpět od okraje propasti. Jeho záda se opřela o drsnou kůru dubu a on se po ní pomalu svezl na zem. Je mrtvý…král rostlin i neživých skal, král trnů ostrých jako břitvy i trávy, co hladí tělo poutníka, král nejmenších brouků i statných medvědů, král elfího lidu, král lesa, král vládnoucí prasilami přírody…je mrtvý??? Alrikovy oči se zalily slzami, které mu stékaly po špinavé tváři tvoříce v ní bizarní cestičky, a jeho tělo se chvělo v pláči.
„Alriku, no tak, Alriku,“ sestra s ním třásla, ale on nic nevnímal. V jeho duši bylo prázdno, vyprahlo, mrtvo.
„Jak? Jak ho zabili?“ Alrik se s tím stále nemohl smířit. Bylo to příliš neuvěřitelné, příliš nemožné!
„Oni v něj nevěřili, Alriku,“ pronesla Kailin roztřeseným hlasem. „Použil na ně svá nejmocnější kouzla, ale žádné z nich je nezasáhlo. Já viděla, jak jimi prochází blesky letní oblohy i ledová bouře zimních nocí. Necítili nic, viděli jen starce ve vlčí kůži s čelenkou z paroží a smáli se jeho bezmoci. Nakonec ho probodli jednou z těch strašlivých železných zbraní a náš král padl mrtev k zemi,“ Kailin se zajíkla. „V tu chvíli jsem dostala strašný strach a utíkala jsem pryč, bratříčku, jen tak jsem vyvázla živá.“
„A rodiče?“ hlesl Alrik.
„No tak, Alriku, pojď, nemůžeme tu sedět, musíme pryč z lesa,“ Kailin dělala jako by jeho otázku přeslechla. Copak mohla svému malému bratříčkovi říct, jak jejich rodiče zemřeli rukama podivných nájezdníků při obraně vesnice?“
Elfka zvedla svého bratra ze země a vlekla ho lesem. Alrik sám nemohl jít, měl nohy těžké jako z kamene a jeho duše i tělo byly vyprahlé jako půda pod hořícím lesem. Když s námahou došli na mýtinu, jíž ze všech stran obklopovaly plameny, Kailin bratra jemně položila na trávu.
„Hai’lenumé ti’ndara,“ zašeptala a pohladila Alrika po víčkách. Okamžitě usnul tvrdým spánkem, stulený na kořenoví jasanu. Kailin si lehla vedle něj a hladila ho po vlasech. Kol dokola byly jen rudé jazyky ohně a les hučel a řval. Kailin cítila bolest všech zvířat, která neunikla plamenům, slyšela poslední nářek jejího milovaného lesa i bušení srdcí jeho vrahů. Byl konec. Naposledy se v mysli rozloučila s každým stéblem trávy, pohladila všechny kmeny stromů a vdechla naději lesní zvěři. Pak zašeptala zaklínadlo a přejela si dlaní přes víčka.
Oba sourozenci leželi v objetí vprostřed hořícího pekla. Spali klidně ve chvíli, kdy se na ně zřítil hořící strom. Tiše oddechovali, když jejich těla pohltily plameny a když jejich duše zamířily pryč z mrtvých těl, jejich ohořelé obličeje se z věčného spánku blaženě usmívaly.
„Sestřičko, kde to jsme?“
„Jsme ve Faerii, Alriku, zemi našich předků, kam odchází duše elfů po smrti.“
„My jsme mrtví, Kailin?“
„Ano, Alriku, my, král lesa, naši rodiče, náš les. Všichni jsme mrtví a proto jsme zde.“
„A nepřijdou sem také ti tvorové a nezničí tuhle krásnou zemi?“
„Ne, Alriku, nemusíš se bát. Lidé totiž na Faerii nevěří…“
Úžasná poviedka,dojala ma.Nádherne popisuješ rôzne situácie 🙂 Proste krása 🙂
Dobrá povídka, líbí se mi. Přesně něco podobného chybí většině filmařů…dílo, které je (relativně) originální, reálné (myslím jako že hrdina vždy všechny nepokosí sám, ale zlo vyhrává a nezbývá než se s tím smířit), ale také plné pocitů a pro mě dost důležitých odkazů, myslim, že chápše o čem mluvím.
Opět musím pochválit, povídka vehnala slzy do očí, je krásná, pravdivá…Jako by symbolizovala ničení přírody lidmi, všeho toho krásného v ní, co můžeme přijímat s láskou a pokorou, pokud ji budeme ctít…Jenže to už bohužel dnes ví málokdo..Ale ty jsi to vystihla přesně..:) Jen dál piš Lúmennko a pěkně si v lázních odpočiň:)
moc pěkné a působivé, z toho konce mi přejel mráz pozádech:)
Děkuju všem:)
Okouzlující! Zamrazilo mě..
Úžasné.. Jednoduše.. Úžasné..