Když jsem tak seděla sama doma, představila jsem si svůj nový byt zšeřelý a ztemnělý a před očima se mi odehrál kratičký příběh. Hlavní roli v něm hraje obtloustlý samotář, obklopený počítači a šroubovák.Co s ním udělá a jak krátké drama v temném špinavém bytě dopadne se dozvíte v následující povídce, která možná bude trochu jiná, než se na první pohled zdá…
Zářivka potichu bzučela jako vzteklá masařka, zavřená do sklenice. Tu a tam se odmlčela, snad aby nabrala dech a přitom stále ozařovala místnost namodralým svitem. Prsty světla ale nedosáhly do všech koutů a v těch se líně převalovaly stíny. Jeden z nich se pohnul a ožil.
Zpocené tričko s nápisem „Bazinga!“ a umaštěné trenýrky se jen neochotně vyloupávaly z království tmy, ale pak se i na sklech brýlí zaleskl modravý odstín zářivky, než ji silueta mladého muže zakryla a jeho stín padl na postel, na kterém leželo ženské tělo.
Díval se na ni a po líci mu stékala slza až do několikadenního strniště, v němž se tu a tam daly nalézt zbytky večeře. Nebylo třeba být Sherlockem Holmesem, aby člověk poznal, že to byla pizza, krabice od ní se válely všude po zšeřelém bytě, mezi kelímky od kávy a lahvemi coly. Jedna z nich zašustila, když ji mladík odsunul nohou v proděravělé ponožce a naklonil se nad postel.
Měla zavřené oči a ležela tak tiše, tak klidně, až se mu téměř tajil dech, jako by se bál, že ji příštím neopatrným pohybem probudí a kouzlo té chvíle bude pryč. Stiskl zuby a zvedl ruku, doteď schovanou za zády. Světlo zářivky neúprosně odhalilo šroubovák, který v ní držel. Pomalu jej přibližoval k ženě, ležící na posteli. Ruka se mu nezadržitelně chvěla.
Ne! Zařvalo něco v jeho mysli. Nemůžeš to udělat!
Odskočil, jako by dostal ránu proudem. Těžce oddechoval a na tričku se rozpíjely další potné skvrny. Pomalu přešel do kuchyně a odložil šroubovák na linku. Stále třesoucí rukou vyklepal z krabičky cigaretu. Poslední. Odhodil krabičku na hromadu odpadků, pod níž se někde hluboko skrýval koš a zapálil si.
Nohy měl jako z olova, když se ztěžka skládal na židli a u toho potahoval z cigarety jako stará lokomotiva. Oči mu těkaly po místnosti páchnoucí nevětranou zatuchlinou a cigaretovým kouřem až nutně spočinuly na šroubováku, který jako by na něj volal svým kovově jasným hlasem.
Udělej to! Dokonči to konečně, ty zbabělče.
Říkali mu nerde, šprte, blbečku. Ale on si jich nevšímal, nic si nedělal z jejich hloupých řečí, žil sám ve svém světě kabelů a procesorů, ve svém malém světě krabic od pizzy a počítačových her. Než do něj vstoupila ona. Byl to jeho nápad, on ji sem přivedl a dal svému malému království nový smysl.
Kolik času s ní strávil, kolik onlajnovek musel přestat hrát, aby na ni měl více času! Přátelé, ne ti živí, ty nikdy nepoznal, ale přátelé ze sociálních sítí, warez fór a online her, ti všichni se od něj postupně odvraceli, protože dlouhé dny trávil čas jen s ní a neodepisoval, nehrál, virtuálně i normálně přestal existovat. Pracoval z domu, aby jí byl nablízku. A všechny peníze, které vydělal, vrážel jen a jen do ní, do jejích vrtochů. Někdy se na ni kvůli tomu zlobil a pak se zavřel do kuchyně a kouřil, aby se uklidnil, třeba celé hodiny jen mlčky seděl a pozoroval dým, jak mu víří kolem hlavy.
Ale dnes to bylo jiné. Dnes má šanci to všechno jednou provždy ukončit. Ani nevěděl proč se toho tolik bojí. Jen jeden jediný pohyb a jejich nerovný vztah se změní. Konečně mu přestane jenom brát, bude to jiné! Věděl to a přesto byl příliš zbabělý na to, aby vzal šroubovák a konečně to udělal.
Chvějící rukou típl cigaretu a rovnou si chtěl vzít další, když si uvědomil, že už žádné nemá. Potichu zaklel. Věděl, že se jinak neuklidní, ale byla noc a všude měli zavřeno. Začal vztekle chodit po kuchyni, šroubovák stále v zorném poli.
Nejde to jinak, musíš to udělat!
Představil si, jak se jí šroubovák noří do břicha a zaplavila ho vlna vzrušení. Přes trenýrky ucítil svoji erekci a ani nevěděl jak začal masturbovat. Opřený o linku si užíval s vlastní rukou a věděl, že chybí jen málo k tomu, aby dokončil, co si předsevzal. To jej vzrušilo tak, že se orgasmus přiblížil nečekaně rychle a jako přílivová vlna smetl všechny jeho trable. Zatmělo se mu před očima a teplé sperma mu stékalo po rukou. Svezl se po lince a ztěžka oddechujíc nahmatal šroubovák. Stiskl ho v náručí jako nemluvně, nehledě na to, že jej noří do horké spouště po svém vlastním vzrušení.
Je čas.
Pomalu vstal a vrátil se do tmavého pokoje. Někde v dálce slyšel projet tramvaj, ale svět venku ho nezajímal. Podíval se na ni a věděl, že takhle ji vidí naposled. Jeho život už nikdy nebude stejný, až to udělá. Sedl si na postel a odrhnul jí vlasy z čela.
Oči měla stále pevně zavřené, když vzal šroubovák a zanořil ho do jejího břicha. Několikrát jím zakroutil. S heknutím otevřela oči dokořán a prudce zamrkala.
Hotovo!
Pomalým, zkušeným pohybem mechanika dotáhl poslední spoj a zavřel víko. Díval se na něj, jako by to byla posvátná relikvie a odmítal uvěřit, že se to konečně stalo. Konečně v sobě našel odvahu se jí podívat do obličeje.
Mrkala a zmateně otáčela hlavu. Věděl, že její procesory jsou přetížené novými vjemy a tak musí být trpělivý. Pozoroval její stres se stoickým klidem, jako již mnohokrát pozoroval dění uvnitř svých počítačů. Ale uvnitř něj to vřelo a měl co dělat, aby udržel strachem sevřené svěrače tam, kde anatomicky mají být. Nechtěl si zkazit první minuty s ní nepříjemným faux pass. Tolik se bál, aby žádný z jeho pečlivých výpočtů neselhal, aby všechny matrice dělaly to, co mají, aby se její nádherné oči, které tvořil dlouhé týdny, už nikdy nezavřely. Aby mu dala to, co od ní ty roky, co ji tvořil, očekával!
Po několika nekonečně se vlekoucích minutách se konečně posadila a chladnou, neživou rukou jej objala. Program fungoval správně.
„Miluji tě,“ řekla.
„Já tebe taky.“
Dle mého skromného názoru skvěle napsané, nedalo se od toho odejít, dokud člověk nezjistí jako to dopadne 🙂
http://9gag.com/gag/6692671?ref=fb.s
Tak teď jsi mě dostala! Souhlasím s komentářem nade mnou, neuvěřitelně chytlavé 🙂 Jak do ní vrazil šroubovák, zatajil se mi dech a jak jsem pokračovala, neubránila jsem se úsměvu. 😀 Prostě perfektní! ^^
Hned jak jsem začala číst, nějak už jsem věděla, jak to dopadne. Ale potom jak jsem četla dál, oddálila jsem se od téhle možnosti, až nakonec k mému překvapení to doopravdy tak skončilo 😀
Je to opravdu čtivé, souhlasím s první komentářem 🙂
Skvěle napsané 🙂
nějaký moc dlouhý článek 🙂
Úžasné. Dokonale si vystihla atmosféru. Ale niekde v polke polemizovania o šrubováku som už pomaly začínala tušiť pravdu… Holt, som predvídavý čitateľ 😀
Super, opravdu originální nápad na povídku 🙂
Dobrý!
Aha, ona ta ženská není živá ale jen jakási robotická. Je to netradiční nápaad. Proto to bude určitě zajímavé. Těším se na další kapitolu.
Pojďte si zasoutěžit o Čarovánky, novou desku Honzy Homoly z Wohnoutů, více na http://www.hudebniknihovna.cz
[6]: není to článek, je to povídka
[10]: je to povídka, ne román;)
Dobré… Tedy až na ten detail, že pravý "nerd" si si kolem počítače a/nebo jiných technických hraček udržuje pořádek. Případná chyba a nutnost opravy by ho dočasně odřízla od "inteligentní" civilizace, což by, vzhledem k nedostatku vrstevníků, nikdy dobrovolně nedopustili ;o)
[12]: To je škoda. A já už se těšila, že jeho robotiská dívka doopravdy ožije a doopravdy se do něj po dlouhých nesnázích zamiluje a vše dopadne dobře…
[14]: vždyť ožila a miluje ho, algorytmy pracují správně:) To je kouzlo povídek – konec je otevřený:)
Ahoj) Také bych ráda psala povídky- příběhy na svém blogu, jen zatím nevím o čem, kdyby jste kdokoliv kdo právě čtete tenhle komentář měli nápad o čem bych mohla psát a co by vás bavilo číst napište mi to třeba na Ask (viz odkaz na mém blogu) budu ráda za jakýkoliv komentář;)
Geniálne! 🙂 Naozaj, naozaj je to úplne skvelý nápad. ^^ Čítam veľa jednorazových poviedok a väčšinou mi je smutno, že už je koniec…:) Ale táto je naozaj perfektná a pokračovanie nepotrebuje.
Píšeš způsobem, který mi nedovoluje dýchat, dokud nedočtu. Moc dobrá povídka, jen se trochu děsím, abych tak někdy nedopadla, hah…