Naraníel…pověst

Příběhy, které se odehrály na Počátku dní, kdy Ainur pěli na výšinách Hudbu o vzniku světa a Eldar či Lidé byli jen snem v mysli Ilúvatarově, tyto příběhy, zahalené v mlhavém rouše Času, plné neznáma a poznání, nebyly Eldar známy, protože Valar jen neradi hovořili o svých vzpomínkách. Přece jen se však tyto příběhy uchovaly, protože byly Valar zapsány a uloženy, až jednou budou třeba.

Mezi těmito legendami je jedna, jež stojí za zmínku, protože je plná zvláštní bolesti i odhodlání, které nakonec předčilo činy všech Mocných a svět byl díky němu uchráněn takový, jaký si jej Ilúvatar přál, přestože zjizvený mnohými ranami. Je nadepsán Naraníel, což by v jazyce Vznešených elfů mohlo znamenat Ohnivé slzy, ale jejich jazyk to není, protože Naraníel bylo jméno ženy, vzhledem však spíše dívky, která patřila mezi Ainur, přestože byla nejmladší z jejich rodu.

Naraníel byla krásná i mezi ženami Ainur, měla bledé líce a pronikavé zelené oči, nebyla však úplně nepodobná své sestře Vardě, která snad jediná se jí mohla v půvabu vyrovnat. Naraníel ji velmi milovala a když Ainur pěli Velkou hudbu, zpívala s ní o hvězdných dálkách a jasném slunci, přestože jejímu srdci byla bližší píseň Yavanny o stromech a zahradách.

Když se však Ainur rozhodovali, zda půjdou do nově stvořeného světa, střežit jeho krásu a čekat na příchod Ilúvatarových dětí, Naraníel nevěděla. Toužila jít se svou sestrou a kráčet zarosenou trávou pod hvězdami ve světě; ale jejímu srdci byl příliš blízký i Ilúvatar a ona jej nechtěla opustit.

„Nermuť se, sestřičko,“ řekla jí Varda, když viděla, že se nemůže rozhodnout. „Miluješ-li Ilúvatara a bílý palác mezi oblaky, zůstaň a dívej se na naše dílo ve světě a občas na mě vzpomeň.“

„Přesto ještě nevím,“ odpověděla Naraníel. „Líbí se mi svět a jeho teplo a krása, ale cítím, že ještě bude velmi trpět a možná bude celý zničen hloupostí. Bojím se, že by mé srdce nevydrželo ztrátu něčeho, na čem bych pracovala a těšila se z toho.“

Varda se se slzami v očích zahleděla na svou sestru. Viděla, že Naraníel se již rozhodla zůstat, ale nechce ji ranit a tak váhá.

„Zůstaň, Naraníel,“ řekla tiše. „Zůstaň a raduj se z mé práce, ale procházej se bílými komnatami Ilúvataro-va paláce a nezatemňuj své srdce obavami.“

Pak ji políbila a odešla za ostatními, kteří se rozhodli jít. Naraníel zůstala sama stát mezi bílými sloupy a v očích měla slzy. Dlouho pak chodila sama palácem a v duši neměla klid. Zaslechla, že Ilúvatar svolává Ainur, ale nedbala toho, protože její žal byl příliš hluboký.

Tu však uslyšela hlasy. Některé byly rozčilené a rozhorlené, jiné smutné a nešťastné. Přicházela tedy chodbami blíže k Ilúvatarově trůnu a viděla, že všichni Ainur již stojí před ním a mluví o něčem. Ilúvatar měl ve tváři žal, ale přesto jeho oči plály, když mluvil: „Sedm žen a osm mužů odešlo do Ardy, střežit ji a chránit, ale jeden z nich má v sobě veliké Zlo. Vím, že i díky Zlu se stalo mnoho krásných věcí, ale ne všechny budou krásné, pokud Zlo nebude umírňováno Dobrem. Nikdo z těch, kteří sestoupili, nemá v sobě tolik lásky, která by mohla vzdorovat takové nenávisti a každý z nich nese svůj sen a bude pracovat na jeho vyplnění, takže jeho pozornost bude oslabena.

Ještě jeden z vás by nyní měl vejít do Světa a přijmout úděl, který bude bolestný a nikdy se jej zcela nezbaví. Jeho moc bude skryta a jeho krása zahalena a on se bude zdát být jen jedním z mých menších dětí, přestože v jeho očích bude víc, než lze popsat slovy. Až do konce dní Světa bude žít ve vyhnanství a jeho údělem bude jít, stále jít a pozorovat vše kolem. Vykoná mnoho skutků, ale každý z nich bude zapomenut nebo přiřčen někomu jinému a v jeho očích bude ležet smutek.

Vím, že tento úkol není jednoduchý, tím více, že zapomene na svůj vznešený původ a na život mezi Ainur. Přesto vás však žádám, vezměte jej na svá bedra, protože na Konci dní bude tento čin odměněn více, než kterýkoli jiný, pokud bude vykonán tak, jak má.“

Tu se Ainur zalekli. Věděli, že úkol bude těžký, ale stále je hřála myšlenka, že budou moci vzpomenout na bílou krásu Ilúvatarových síní a překrásnou Hudbu. Nyní, když viděli, že zapomenou, přestali toužit po světě a chtěli zůstat zde, v nádheře a tichém rozjímání.

Ilúvatar viděl jejich strach a zabolel jej, ale nemohl nikoho z Ainur nutit, protože měli svou svobodnou vůli a nebyli přímo podřízeni jeho příkazům.

Naraníel stála opodál a cítila na tvářích horké slzy. Nevěděla, proč pláče, ale cítila v duši veliký zmatek a stesk a přece obrovskou touhu jít. Jít a poznat bolest a strach, které by jinak neznala. Jít a pohlédnout na krásu světa zblízka. Jít a dotknout se všeho, o čem zpívala ve své Písni. A Ilúvatar viděl její myšlenky a jeho srdce se sevřelo, když viděl oči nejmladší dcery Ainur, které již nyní byly plné žalu.

„Půjdu,“ řekla Naraníel. „Půjdu a zapomenu, i když ta bolest bude veliká.“

„Naraníel,“ řekl Ilúvatar. „Máš v sobě více, než mnohý z tvých bratrů, a přesto cítím bolest, když tě mám

nechat vzít na sebe úděl, jaký sis vybrala. Víš jistě, že sneseš bolest, kterou na tvá bedra vloží toto poslání?“

„Ano,“ řekla Naraníel. „Toužím opět spatřit sestru, se kterou jsem se musela tak bolestně rozloučit, přesto-že ji nepoznám a cítím, že Zlu budu moci vzdorovat, protože při Hudbě jsem neměla své vlastní sny, jen jsem zpívala se svou sestrou a nevěděla jsem o žádné krásné věci, kterou bych chtěla vytvořit. Půjdu.“

Ilúvatar se zasmušil, ale nemohl Naraníel bránit. Ostatní Ainur jí sňali bílý šat a ona stála nahá na Hranicích světa a věděla, že jakmile udělá jeden krok, zapomene a stane se menší.

Když se rozhlédla, viděla, že Ainur, sestoupivší do Eä, udělali zatím mnoho práce. Hory z kamene se tyčily až k oblakům z vodních par a stromy se chvěly ve větru a po květinách stékaly kapky rosy. Cítila vůni dálky i chvění mlhy nad lesy a pocítila touhu.

„Sbohem, Ilúvatare,“ pomyslela si. „Na výšinách bych nebyla šťastná. Snad ani v Eä nebudu, ale možná je to mým údělem.“

Pak udělala krok a až do Konce dní její smutek z očí nezmizel a ohnivé slzy v jejím srdci ji stále pálily a hnaly dál.