Milý deníčku… (2/2)

Druhá část mojí „vítězné“ (no co, 5.-7.místo je pro mě výhra:)) povídky ze soutěže Ježíšku, já chci plamenomet. První část jste si mohli přečíst tady.
V ní se hlavní hrdina, patnáctiletý Mortiss, představí a přednese nám svůj plán na zničení školy a pomstu všem, kteří mu ublížili. Podivné bytosti, které nazývá Oni, ho nutí, aby se řezal a dával jim svoji krev a na oplátku mu slibují věčnou slávu a pomoc z jeho zvráceným plánem. Jeho tragického vyvrcholení se dočkáme v druhé a poslední části exkurze do hlavy mladistvého vraha…

Pondělí 21.listopadu
Ráno mě matka vzala k tomu psychiatrovi. Myslela si, že mě tím dostane, ale já zahrál ublíženého chlapečka, co se mu rozvedli rodiče, divadlo mělo úspěch, ten přiblblej doktor si zapisoval do počítače a tvářil se, že všechno chápe. Ale nechápe vůbec nic. Nechápe mou sílu, která roste s každou kapkou krve a nechápe, že už necítím žádné pocity a lítost a smutek už vůbec ne. Matka se ksichtila, když jí říkal, že jsem přecitlivělý a že na mě zapůsobil ten rozvod a že je to úplně normální, když se kluk v mým věku řeže. Nakonec jí dal nějaký prášky na uklidnění a řekl, že máme přijít za měsíc. Tupý prase v bílým plášti!
Máti se jakž takž zklidnila po těch práškách a teď spí…a pan doktor nechápe jakou mi s nima udělal službu. Zítra tu spí Tomáš. Zítra večer si s ním a máti trochu pohraju. Dám jim okusit svou moc. Oni mi řekli, že když poprvé zabiju, moje síla se tím ještě zvětší a pak nebude problém udělat celý VP. Pořezal jsem si nohu, tam to není vidět, a dal Jim krev. Jsem už téměř jako Oni, začínám i průsvitnět – jsem bledý tak, že se ode mě odráží zářivky ve škole!
Jo ten pitomej vzdělávací ústav…učitelka se mě dneska ptala, kdy prý přijde maminka do školy, když jsem se tak zhoršil. Řekl jsem jí, že na mě matka kašle a že nepřijde. Prý jí zavolá. Ať mi políbí, kráva. Zbývají jí jenom dva dny, než chcípne, a i ty blbý dva dny se mi snaží znepříjemnit. Ale mě už to nebolí, už dávno ne! Ve středu večer je ve škole turnaj v basketu, takže bude odemčeno. Do té doby musím mít všechno nachystaný, abych jenom rozmístil nálože. Už se to blíží. Oni jsou tak netrpěliví…skoro jako já!!! Možná se trochu bojím, ale jen trochu, budu zabíjet poprvé, ale Oni se ke mně chovají tak hezky a slíbili, že mě všechno naučí, abych byl tak dobrý, jako Oni a mohl vystoupat po krvi nepřátel na výšiny mezi Ně! Do slávy, do světla, ve kterém se smějí slunit jen výjimečné bytosti…jako jsem já!
Úterý 22.listopadu
A je to. Zabil jsem. Já dneska zabil. Bylo to úplně jiné, než jsem doufal. Bylo mi spíš špatně, ale Oni mě podrželi a dali mi sílu. Třesu se jak kdybych měl zimnici a asi vážně mám, od rána jsem nic nejedl, musím požvýkat aspoň rohlík…ale nejdřív to musím napsat, to co jsem dokázal, aby to všichni jednou mohli číst. Možná ten deník vydám, je to něco jako napsal Hitler Mein Kampf, je to taky můj boj, boj se všema co mi kdy ublížili!
Nasypal jsem ty matčiny prášky do piva, co měl na stole Tomáš. Hodně prášků. Když to vypil, chvíli seděl u televize, než to na něj přišlo, skácel se a začal cosi blábolit než usnul jako nemluvně. Akorát víc chrápal. Máti to nechápala…nechápala ani to, když jsem vytáhl nůž. Prý co to děláš, kam s tím deš, ty se chceš podřezat? Ne, řekl jsem jí, chci podřezat tebe. Začala ječet a převrhla na mě židli, ale měl jsem víc síly. Oni mi ji dali. Byli tam se mnou, celou dobu se na mě dívali, ty mraky co mě sledují dostaly už lidskou podobu a vypadali skoro jako postavy v kápích. Bylo to jak nějaký rituál.
Matka začala třepat s Tomášem, ale on chrápal dál. Začala mi říkat, ať neblbnu, že všechno bude dobrý a že se mám uklidnit, ale já jsem byl v tu chvíli úplně klidný, necítil jsem ani tepání srdce. Když začala hystericky brečet, bodnul jsem ji do krku. Zakryla si hlavu rukama a ječela. Tak jsem ji praštil, až jí vylítly zuby a když začala chrčet a plivat krev tak jsem ji bodl znova. A pak ještě jednou a znova a znova. Začalo se mi to líbit. Před očima mi tancovala barevná kola a Oni se dívali. Už byla dávno mrtvá, ale já do ní bodal a pak jsem najednou přestal. Tomáš začal chrápat nějak divně. Podříznul jsem mu ten jeho zkurvenej svalnatej krk. Vlastně jsem mu úplně upižlal hlavu. Zůstala mu jen páteř a kus masa vzad na krku. Už nechrápal.
V tu chvíli se mi navalilo. Všude byla spousta krve a smrad z ní mě ještě teď pálí v nose. Neuklidil jsem to, nechal jsem je oba ležet v obýváku … jsou mrtví a matka vypadá jako krvavá sekaná. Tomáš zase jak z nějakýho hororu o zombiích, tak bílý se zakrváceným krkem a košilí…
Středa 23.listopadu
Jak jsem to dopsal, usnul jsem, byl jsem hrozně vyčerpaný. Probudil mě Jejich hlas. Bylo asi 5 ráno, říkali, abych si pospíšil, že to musím dodělat. Nachystal jsem si všechny dráty a taky plánek. Ten jsem měl hotový už od října, ale musel jsem ho zamaskovat. Tak jsem měl slepené dvě stránky v knížce a dal jsem ho mezi to. Teď už to můžu napsat, byla to encyklopedie motocyklů. Pitomá otcova knížka, co tu nechal. Měl jsem všechno spočítaný a na internetu byl návod, co mi ještě pomohl. Nevěděl jsem co s časovačem, ale nakonec jsem to všechno našel a teď jsem zapojil poslední drát. Je toho 6 kousků. Šestka je super číslo, Oni ji taky mají moc rádi…podle Bible je to číslo zla. Pro mě je to nejkrásnější číslo na světě. Zítra v 10:00 až zazvoní na hodinu začne odpočítávání. Budou mít 6 minut a 6 vteřin než to bouchne. A 6 náloží. Oni to chtějí, už se na to hrozně těší. Zase uvidí smrt. A já…já budu ten, koho si budou všichni pamatovat! Musím se najíst a uklidit matku s Tomášem, kdyby se někdo dostal dovnitř.
Později:
Jsem už doma ze školy. Dnes bylo naštěstí jen pět hodin. Nikdo nic netuší. Máti asi sháněl někdo z práce, měla na mobilu nějaké zmeškané hovory. Napsal jsem jim smsku, jakože od ní, že je nemocná a že zítra už přijde.
Ráno než jsem šel do školy jsem je uklidil. Matku jsem rozřezal na asi dvacet kousků a naložil jsem to do vany. Hlavu jsem postavil na stůj v obyváku. Je úplně bílá a zakrvácená, oči jí lezou z důlků ale mě se to tak líbí. Tomášovi jsem uříznul péro a narval mu ho do huby. Jeho hlavu i s tím čurákem, co nebyl moc velký, jsem postavil na skříň kus od matky. Zbytek se mi nikam nevešel, tak jsem ho aspoň dotáhl do koupelny a zamčel jsem ji. Začíná to tu pěkně smrdět. Ale zítra už mi to bude fuk.
Jdu navštívit otce a pak do školy. Mám nachystaný batoh, ale ještě musím dávat bacha, ať mi to ten ožralý debil nezničí, až mu budu tahat střeva ven.
Později:
Je krásný večer. Nádherný krásný večer. Vyhrál jsem. Vyhrál! Nade všemi! Teda nade všemi ještě ne, ještě chybí poslední představení! Otec byl doma. Ožralý jako dobytek, nejdřív mě chtěl vyhodit, ale řekl jsem mu, že mu něco nesu. Bágl jsem nechal v předsíni, aby se mu nic nestalo a šli jsme do kuchyně. Prej „Co chceš, ty spratku. Matku jsem vyplatil tak co sem lezeš!“ Ale pochopil to brzo. Sehnul se pro chlast do ledničky. Stál jsem u dveří a tvářil se jako smutný malý chlapeček. Ale jak se otočil zády, narval jsem mu nůž zezadu podél páteře do krku až po rukojeť. Nezabilo ho to! Vůbec ne a o to to bylo zábavnější! Nemohl se hýbat, protože jsem mu přeříznul míchu a já se mu vysmíval do očí! Kvičel, ale měl úplně stažený krk a znělo to, jak když chcípá podsvinče. Vypíchnul jsem mu oči a narval nůž do huby až po krk. Pak jsem na něho vylil všechen chlast co měl doma – vodku, rum, cosi hnusně bylinkového a taky všechna piva. To už byl mrtvý. Nemohl na mě ani civět, protože už neměl oči, ale stejně jsem ho ještě zkopal. Pak jsem se umyl a převlíknul do jeho hadrů, protože jsem byl zacákaný jako nějaký řezník, měl jsem na sobě i kusy mozku nebo čeho, co mu stříkalo z té páteře. A pak taky krev. Spoustu krve, která se Jim tak líbila. Sami od sebe slízávali tu krev z mých rukou a obličeje a já byl jako král. Už mi nebylo špatně, krev mi dávala sílu a já už už viděl schody do výšin…ale na ty se slávou vystoupám až zítra! Jo a ten parchant, co si říká můj otec, mi hodně pomohl v jedné věci – Oni mi řekli ať otevřu jeho noční stolek a byla tam…pistole! S dvěma zásobníky. Bude to s ní zítra mnohem jednodušší než s nožem!
Pak, když už jsem byl čistý a převlečený do otcových riflí, jsme šli do školy. Bylo to jako průvod, byli se mnou když jsem triumfálně kráčel ulicemi i když jsem rozmisťoval nálože. Dvě v kotelně u plynových rozvodů. Pak taky jednu v krabici s elektrikou hned vedle. Jedna je schovaná v takové soše, co máme na hlavní chodbě, tam jsem musel být opatrný, ale všichni naštěstí byli v tělocvičně. Další nálož je ve třídě druháků, v přízemí a ta poslední je v prvním patře v učebně počítačů. Nikdo je nenajde, jsou dokonale ukryté!
Ale to není to největší vítězství. Na tom basketu jsem si všiml Veroniky. Ta hnusná flirtující kráva mi vlezla přímo do náruče. Nemusí umřít zítra s ostatními! Dopřál jsem jí její vlastní soukromé představení! Počkal jsem až to dementní pobíhání s míčem skončí a pak jsem ji sledoval. Odpojila se od jakési holky, předtím si na rohu asi hodinu povídali, už jsem byl zmrzlý, ale Oni mi dali sílu abych počkal. Pak konečně dotlachaly a ona šla domů. Mezitím byla úplná tma. Trochu začalo sněžit. Šel jsem deset metrů za ní, až zahnula k paneláku. V tom šeru jsem ji dohnal a když otevřela dveře, tak jsem ji obejmul. Hnusná odporná kurvo, šeptal jsem jí do ouška a ona byla tak vyděšená, že neřvala jen se klepala. Nevěděla kdo jsem, dokud jsem ji neodtáhl do sklepa a nestrčil jí nůž na krk. Měla ucpanou hubu, ale snažila se mě kousnout. Dal jsem jí ránu do břicha až jí vyhrkly slzy a svezla se podél zdi. Brečela. Najednou mě začaly tlačit kalhoty. Nejdřív jsem se styděl, ale pak mi Oni našeptali, že to bude nejlepší pomsta pro tu odpornou kurvu. A tak jsem jí přeřízl hlasivky, Oni mi přesně řekli kudy mám vést řez, jsou dokonalí pomocníci! Mlčela a jen sípala a bušila do mě. Ale já mám teď Jejich sílu a tak jsem její pěstičky ani necítil. Nožem jsem jí rozpáral kalhotky a asi jsem jí u toho říznul i do rozkroku protože jí vyhrkly slzy. Bylo to nádherné. V životě jsem holku neměl, ale tohle bylo ono. Šoustal jsem ji v tom sklepě a ona musela mlčet! Děvka! Udělal jsem se, ale brzo jsem se ale zase vzrušil, když tam spadla na zem a krvácela z rozkroku a fňukala, tak jsem jí řezal do nohou a rukou a pak jsem ji trápil nožem i na frndě a ona brečela! Pomsta…hučelo mi v hlavě. Naštěstí nikdo nešel do sklepa, byli jsme stejně až vzadu, ale stejně to bylo dobře, protože jsem ji ošukal ještě jednou a to se mi líbilo ještě víc, protože nakonec jsem té děvce jezdil nožem po ksichtě a z té krásné tvářičky za chvilku nebylo nic. Nemohla řvát, jenom sípala a kulila oči…dokud jsem jí je nevypíchnul. Pak jsem se na ni vystříkal, ale cítil jsem se trochu divně, protože ani předtím jsem moc nehonil a dost jsem se styděl, ale Oni říkali, že jsem byl napoprvé hodně dobrý. Tak jsem se oblíkl, byl jsem dost od krve, a pak jsem jí probodnul, snad to i bylo do srdce, protože sebou škubla a přestala sebou mlít. Našel jsem jí v kabelce klíče a pak sklep s nápisem Pavelka. Schoval jsem ji za jakési kolo a bednu, v tu chvíli někdo šel do sklepa, najednou se rozsvítilo světlo, ale byl jsem úplně klidný. Jak vytesaný z ledu a úplně potichu. Když odešel, zarovnal jsem ji nějakým bordelem i s kabelkou a zamčel sklep. Taťka ji třeba ráno najde, ale to je mi stejně fuk, než na mě přijdou, škola bude na kusy a já dávno s Nimi. Na místě kde jsem tu děvku pokořil bylo jen pár rudých skvrn na zdi a na zemi, tak jsem to zakryl rohožkou, stejně to bylo úplně v rohu a ve tmě. Oni byli štěstím bez sebe a já taky. Odešel jsem, jenom jsem musel zakrývat ty krvavé hadry, ale v té tmě si nikdo ničeho nevšiml. A teď, ve společnosti Těch, co mi nejvíc pomáhají, jsem doma. Matka furt čumí ze stolu a Tomáš se věnuje samokuřbě. A já zítra zakončím své dílo! Můj Velký Plán!!!
Čtvrtek 24.listopadu
Dnešní den se zapíše do dějin. Mortiss a jeho služebníci pokoří celé Gymnázium Jana Palacha tak, jako to ještě žádná škola v téhle prašivé zemi nezažila. Odcházím konat velké skutky! A Oni jsou po mém boku, velcí a silní jako já budu již brzy. Je to můj boj s tou chátrou, můj boj, ne tak to už nazval někdo přede mnou. Je to můj Velký…Velkolepý Plán!!!
Později:
Je to jinak. Je to všechno jinak než to mělo být! Všechno hoří. Deset hodin šest minut a šest vteřin to bouchlo. To ještě byli se mnou. Naše třída je daleko, ta nebyla zasažena a tak mi pomohli postřílet ty ječící spolužačky. Učitelce jsem vykuchal střeva a těch pár lidí, co jsem nepostřílel z prvního zásobníku se stejně pochcalo nebo posralo strachy a pak se plazili ve svých vlastních sračkách a škemrali tak zbaběle o život, že se mi ani nechtělo ty zvířata zabíjet. Když se ozvaly policejní sirény a já se těšil na poslední výstup, najednou jsem byl sám. Z ničeho nic!Oni zmizeli…jsou pryč! Sakra, jsou pryč! Vysrali se na mě! Nechali mě stát uprostřed třídy, dokud jsem se na úplně rozklepaných nohách nerozběhl do patra. Všude byli ohořelí lidi, řvali a sténali s urvanejma nohama a zkrvavení, všecko smrdělo kouřem, ale já vykosil celý žaludek a pak jsem kolem nich proběhl a zalezl na dámský záchodky. Je tu prázdno a ticho. Až sem se výbuch nedostal, je to přímo nad naší třídou, která neměla být zasažena. Všechno vyšlo – až na jedinou věc! Nejsou tu Oni, aby mě odvedli k sobě. Podvedli mě, opustili! Sakra já jsem je všechny pozabíjel – matku, otce, spolužáky, učitele, a tu Veroniku jsem opíchal jak největší zvrhlík. Úča říkala, že zmizela a nikdo neví kde je. Úča, které jsem pak vykuchal střeva a škrtil ji na nich.Smál jsem se jí do ksichtu a teď brečím! Doprdele brečím na dámskejch hajzlech, protože přijdou každou chvilku policajti a najdou mě jak tu sedím a píšu. Musím aspoň tohle schovat…ne ne roztrhám to! NE! Oni se na mě vysrali, vysrali se na mě, kurva, doprdele, vraťte se prosím, prosím, já chci za váma, mezi silné a mocné! Já chci
Rukopis pokračuje ještě přes stránku a půl, ale je téměř nečitelný rozmazanou krví a slzami a taky je velice roztřesený a stylizovaný. Na osmém řádku následuje ještě částečně čitelná věta: mě máti našla ve sklepě, asi by se zhro… (utila?) Následuje opět nečitelná pasáž až na další stránce je čitelných několik slov proč, která se na této straně opakují několikrát. Kromě toho je čitelná část prostředního odstavce…vrátit čas a nevěřit Jim a… Zbytek textu je zcela nečitelný. Do konce sešitu zbývá ještě asi 30 volných listů, poslední z nich je popsaný zvláštním černým inkoustem, jehož složení se nepodařilo identifikovat:
Bez času a bez prostoru
Byl jsem neskutečně naivní. Když mě sbalili policajti poté, co mě bonzli ti fňukající posraní ubožáci, prohledali mě, ale nechali mi rifle i tričko, když mě zavřeli do cely. Měl jsem sice spoutané ruce, ale naštěstí jsem si tu žiletku později začal dávat nad přední kapsu, do takové té malé riflové kapsičky. Nenašli ji, je moc malá a plochá, ty tupé mozky to nenapadlo. Zavřeli mě do malé cely, ale nikoho tam nenechali. Nenapadlo je, že si něco můžu udělat! Kéž by je to ale napadlo…
Podřezal jsem si žílu na předloktí, na zápěstí byla pouta. Nechtěl jsem žít, nechtěl jsem nést vinu za to, co jsem udělal! Ale pak se objevili Oni a donutili mě, abych si přeřízl hlavní krční tepnu. Bylo to rychlé, dali do toho švih i sílu i přes ty pouta jsem to dokázal a moje vlastní krev mi osprchovala obličej. Viděl jsem Je, jak se sklání nad mým tělem a prostupují do něj a zase vylézají. Bylo to jako tanec, já stoupal nahoru a pak ucítil bolest. Ta je tu pořád. Nezmizela. Už nikdy nezmizí. Byl jsem bláhový, když jsem uvěřil démonům z nejnižší astrální sféry. Naivní děcko, toužící po moci. Našel jsem v ohořelých troskách školy tento deník, který jsem před tím, než mě zajali, stačil ukrýt do nádoby na záchodě. Naštěstí výbuch poškodil vodovod a deníku se tak nic nestalo. Ačkoli jsem ho původně dával do nádrže s tím že chci, aby se rozmočil a byl tak navždy zničen, jsem nakonec rád, že přežil a že do něj teď mohu napsat tento vzkaz. Jsem jen slabý démon, ale moje síla stačí na propálení první vrstvy papíru, aby každý věděl, jak dopadne, pokud podlehne volání pomsty a uvěří slibům astrálních bytostí.
Bolest, která nikdy nekončí, žízeň a hlad, žár, co spaluje zevnitř…to jsou jen některá muka, která zakouším, já hlupák, který zbaběle chtěl uniknout trestu na zemi! Budu jako oni, pomstychtivý a vražedný. Budu lákat lidi, posedlé pomstou, a jejich vraždění pak vychutnám jako jedinou slast ve věčné bolesti. Polapili mě do své sítě lichotek a planých slibů. Uvěřil jsem a proto musím trpět. Prosím vás, nevěřte démonům! Nevěřte ani mě, protože až dopíšu tyto řádky, svět věčných muk mě donutí alespoň zmírňovat svou bolest agónií dalších duší lapených na tomto strašlivém místě. Budu vás lákat, jako lákali oni mě a nakonec uvěříte svodům pomsty. A potom budete trpět. Tak, jako trpím já. Mortiss

14 komentáře “Milý deníčku… (2/2)

  1. Tedy, pěkné to je, myšlenku a nápad to má. 🙂

    Jen mě občas zarazila lehká kýčovitost – řezání se žiletkou (ano, nejspíš jsem ovlivněn tím, že kolem sebe vidím onu doznivající "řezejme se vlnnu"…) či Oni (mám pocit, že už jsem to někde slyšel..). To se však dá s klidem přejít a dílo si užít. 🙂

    A ještě přece jen jednu výtku – ono škrcení na střevech, vypíchnutí očí, šoustání a sexuální pochody spojené se zabíjením na mě působí především jako snaha šokovat za každou cenu. Nejspíš to ale bylo cílem soutěže – šokovat. Což jsi splnila. 🙂

    Ovšem já, pakliže chci šokovat, bych tomu dal nějaký hlubší smysl (ten kromě oné snahy o šok nevidím), víc bych si s tím pohrál, odkrýval čtenáři šok jako skládačku, aby se v závěru objevil opravdu hrůzně. 🙂 Ale hlavně jde o ten smysl. 🙂

    Jinak – za dílo plus, není to výtvor grafomana, co si umínil, že prostě psát bude. A to se moc nevidí.

    Takže – děkuji Ti, já si početl. 🙂

  2. Souhlasím s aka-idiotem. Líbilo se mi to, bylo to čtivé a zajímavé, ale myslím, že máš i lepší povídky s hlubším smyslem. Každopádně gratuluji k hezkému umístění 🙂

  3. [6]: jistá kýčovitost už je i ve výběru tématu – masový vrah, to je poměrně kýčovitá zápletka, uznávám. A jak jsi správně podotkl – účelem soutěe je být co nejvíce perverzní, o což jsem se snažila záměrně, je to moje první dílo takto úchylné, takže s podobným stylem povídek nemám zkušenosti, holt se mám ještě co učit. Děkuji za konstruktivní kritiku:)

  4. No páni :-O Nemám slov..Při "Matka furt čumí ze stolu a Tomáš se věnuje samokuřbě." jsem se upřímně zasmála 😀 Pořídím si celý sborník, ale stejně by si tohle zasloužilo první místo. Jsem ráda, že vidím, že i člověk mírumilovný, elfská duše rozmlouvající s anděly, může mít nápady na podobné příběhy, neboť jsem dost pochybovala o svém psychickém zdraví, když mě podobní povídky napadaly také 😛

  5. nemůžu spát, tak si pročítám různý blogy…a obávám se, že po přečtení téhle povídky ještě nějakou dobu  neusnu…:D

    téma se mi líbí, ale místama je to…trošku dekadentní, jak by řekla naše učitelka 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.