Milý deníčku… (1/2)

A tak teda jó:)
Nedávno jsem psala, že se mi povedlo umístit v literární soutěži a díky tomu teď na pultech najdete knížku s mojí povídkou s názvem Milý deníčku a to ve sborníku Ježíšku, já chci plamenomet. A taky jsem rozvažovala, zda povídku uveřejnit a nebo vás nechat napnuté a donutit vás utrácet peníze za knihy. Ale protože jsem hodná a protože sama dobře vím, jak lehce se knihy kupují a jak těžce se na ně vydělává, rozhodla jsem se konečně povídku uveřejnit. Zajímá-li vás, co skončilo na pátém až sedmém místě této zvrácené literární soutěže a jak to dopadá, rozhodne-li se Lúmennka psát vskutku brutálně, pak čtěte dále. Upozorňuji jen, že čtení vskutku není pro slabší povahy a že máte-li slabší žaludek, na celý článek rozhodně neklikejte. Nyní zveřejňuji první polovinu povídky a pokračování si přečtete zítra večer:)

EXKLUZIVNĚ: Zpověď šílence!!!
Blesk přináší necenzurovanou (!) verzi deníku mladičkého zabijáka, známého pod přezdívkou Mortiss, který před pěti lety zavraždil 53 lidí a vyhodil do vzduchu místní gymnázium! I přes úzkostlivé utajování všech informací, dokonce neustálé mlžení okolo místa výbuchu a vypouštění falešných zpráv do médií (teprve po dvaceti šesti dnech policie potvrdila, že se jednalo o příbramské Gymnázium Jana Palacha) se deníku Blesk podařilo od nejmenovaného zdroje získat tento unikátní deník, v němž je zaznamenáno posledních dvaadvacet dní Mortissova života a detailní popis všech zločinů, které policie až doteď odmítala zveřejnit s odvoláním na jejich brutalitu. Téměř pět let po činu tak vrah promlouvá o svých pocitech a zdůvodňuje své vraždění. Součástí deníku je stránka, kterou podle zkoumání senzibilů vrah napsal ze záhrobí – odborníci tvrdí, že jde o padělek. Látku, kterou je tento text napsán, se však stále nepodařilo odhalit! Jisté ale je, že teprve patnáctiletý Mortiss trpěl těžkou schizoafektivní poruchou a ke konci jeho nelehkého života ho pronásledovaly i halucinace a bludy. Pojďte se začíst do zpovědi, která rozhodně není pro slabší povahy a odhalte mystérium příbramského Mansona!
Víme víc! Již v příštím čísle se pokusíme odhalit totožnost záhadného Mortisse! Čtěte v příštím Blesku – Dívka z vybuchlé školy promluvila! Chodila jsem do třídy s vrahem!
Pozn. redakce: jména byla změněna
Středa 2. listopadu
Ahoj. Jmenuji se…no to je vlastně jedno. Nesnáším to pitomé jméno, které mi dali rodiče a kterým na mě pořvávají všichni ti tupci ze školy. Mám lepší jméno. Svoje…no vlastně mi ho dali Oni. Říkám si Mortiss. Nevím proč a nevím ani co to znamená, ale líbí se mi to.
Jsem tedy Mortiss. Od té doby, co se znám s Nimi teprve můj život něco znamená. Abyste pochopili – je mi 15 a od jara žiju jen s matkou. Otec dostal po letech hádek a práskání dveřmi konečně rozum a odstěhoval se. O měsíc později podepsali rozvod a mě přidělili matce, protože otec začal pít. Matka, otec…nejsou to vlastně moji rodiče. Nikdy nebyli, ale teprve Oni mi to pomohli pochopit.
Oni…potkal jsem je o prázdninách, o těch nejhorších prázdninách mého hnusného a nudného života. Bloumal jsem ulicemi města, kam jsme se s matkou přestěhovali – odporně šedivého města, plného kamení a nudně stejných domů. V jedné z těch odporných ulic se ozvali poprvé. Tichý hlas v mojí hlavě mi řekl, že mi pomůže. Řekl, že mi dá obrovskou moc a já se konečně pomstím – matce, otci i všem ostatním, co do mě celý život kopou.
Nejdřív jsem měl strach a nechtěl jsem.Tenkrát jsem „rodiče“ měl ještě příliš rád. Potom, co jsem začal chodit do školy, jsem teprve přijal Jejich nabídku.
Škola – příšerné místo plné prázdných ksichtů, nudných keců a blbých poznámek od mých stupidních spolužáků. Ale Oni mi řekli, jak se jim pomstít. Pracuji na Velkém plánu. Proto jsem taky dneska koupil tenhle sešit. Chci se zvěčnit, chci, aby jednou všichni pochopili můj VP! Bál jsem se, že mi to nedovolí, ale souhlasili. Teď tu sedí se mnou. Je Jich plný pokoj. Nevidím je…ale cítím jejich přítomnost. Řekli mi, že můžu psát co chci, že si také přejí, aby byli navěky vzpomínáni, i když jen na stránkách malého černého sešitku. Ale chtějí za to krev. Moji krev. Nevím jak to udělám, mám z toho strach, že to bude bolet a že na mě každý pak pozná, že jsem divný a pošlou mě ke cvokaři.
Matka už o tom mluvila. Říkala, že se chovám poslední dobou divně, ale svedl jsem to na novou školu. Sakra! Ta ženská vůbec nechápe, že je součástí VP! Velkého plánu. Velkolepého plánu. Vražedného plánu…ale o tom až zítra. Je moc pozdě, nemůžu svítit nebo sem přijde a bude se ptát, proč nespím. Nechápe vůbec nic!
Čtvrtek 3. listopadu
O volné hodině jsem šel do drogerie. Chtěl jsem koupit žiletky, ale měli jen holící strojky. Naštěstí se mi podařilo jednu šlohnout na odpolední biologii, když jsme řezali na kusy nějakou smradlavou kytku. Je trochu špinavá, ale nastříkal jsem ji peroxidem, tak snad nic nechytnu. Oni říkali, ať se nebojím. Ale stejně mám strach.
Chtěli oběť už dneska, ale řekl jsem Jim, že dnes je matka doma a mohla by si něčeho všimnout. Zítra večer jde na nějaký sraz s lidmi s práce a tak budu sám doma. Pak Jim dám, co chtějí. Ale jsem z toho hrozně nervózní. I když mě uklidňují, že to nebolí stejně si pořád prohlížím své hladké předloktí a vidím na něm budoucí krvavé šrámy. Ale pro svůj VP udělám cokoli. A oni mi pomůžou.
Dávají mi svou sílu a jednou budu jako Oni. Nepotřebují spát, jíst ani dýchat. Všechnu energii si berou z lidí, jako jsem já. Říkali, že jen ti nejsilnější Je mohou slyšet a jen nám, pár vyvoleným, dají svoji moc a nakonec nás pozvednou mezi sebe. Nemůžu se dočkat…ale ještě ne! Ještě není vše připraveno.
Vzpomněl jsem si zase na toho cvokaře. V zadní kapse riflí mám žiletku a zdá se mi, jako by mě pálila. Matka ji nesmí najít. Zavolala by nějakého doktora, ale to nesmím dopustit. Oni mi vysvětlili, že mi doktoři dají léky a po nich už Je neuslyším. Nebudou mi moct dávat svou sílu a své rady. Nikdy se to nesmí stát. Potřebuju Je cítit. Slyšet Jejich hlas! Vědět, že nejsem sám a že mi pomůžou s VP! Zítra Jim dám svou krev a Oni mi dají víc síly! Už zítra…těším se a bojím zároveň.
Sobota 5.listopadu
Včera večer jen co matka odešla jsem šel do koupelny. Bál jsem se to udělat v pokoji, aby někde nezůstala krev. Oni chtěli abych se svlékl. Styděl jsem se, ale udělal jsem to a nahý vlezl do vany. Seděl jsem tam a třásl se na celém těle. Byla jich plná koupelna, byli tam a zírali na mě. Já zase zíral na svoji ruku a děsně se bál. Říkali mi, ať vezmu to zatracený železo a přitlačím si ho na ruku. Jako zhypnotizovaný jsem to udělal. Nic to nebylo. Jen jsem ostřím pohladil kůži a ona se otevřela. Vytryskla trocha krve a tekla po ruce. Víc! Řvali Oni. A tak jsem řízl. A ještě. A znovu. Z ruky mi valila krev a já najednou nevěděl co dělat. Vemte si ji! Řval jsem na Ně. Ale Oni mi řekli, že se musím napít já a že tím bude moje síla v Nich a Jejich zase ve mně. A tak jsem pil. Moje vlastní krev mi tekla po bradě, ale já ji hltal, dokud se mi nezvedl žaludek.
Zatmělo se mi před očima, ale cítil jsem, jak moje síla roste! Chápete? Byl jsem velký, silný, obrovský a mocný! Ale trvalo to jen pár vteřin a za chvíli jsem byl zase malý blbý kluk. Už ne Mortiss, už jenom vyzáblý puberťák ve vaně plné vlastní krve. Začala mi být zima, točila se mi hlava a zdálo se mi, jako by setmělo.
Jako ve snu mě vedli, abych si ofačoval ruku a umyl zakrvácenou vanu. Dovedli mě do postele a já Jim poprvé za dobu, co je znám, nerozuměl. Mluvili nějakým divným jazykem, jakoby chrochtali, ale mě bylo moc mdlo a těžko, než abych Je poslouchal.
Usnul jsem a spal jak zabitý. Dneska jsem celý den nějak malátný, ale řekli mi, že se nemám bát. Že to jen moje tělo vstřebává Jejich sílu. Schovávám před matkou svou ruku v obvazech a bojím se ji rozvázat i před sebou. Ale mám VP! Mám svůj VP a už brzy začnu pracovat na tom, abych ho provedl.
Pondělí 7.listopadu
Cítím jak mi v žilách koluje síla. Jejich síla. Začínám být mocnější a už je to na mě i vidět. Matka má ze mě strach…a má proč. Nevšímám si jí, dělám jako by tu nebyla a totéž dělám i se svými spolužáky. Je brzy ráno a ona ještě spí, zatímco já, posílený, už jsem vzhůru a píšu tyto stránky. Moje oběť byla k něčemu. Bohužel, nestačilo Jim to a brzy budou chtít další, ale já už se toho nebojím. Ten pocit mojí síly za tu trochu bolesti stojí!
No přece jen…včera jsem opatrně sundal obvazy a docela jsem se lekl. Celou ruku jsem znovu vydesinfikoval, protože byla špinavá od zaschlé krve, a pak jsem napočítal 11 šrámů, z toho asi 5 hodně hlubokých. Zvláštní je, že si pamatuju jen 4 nebo 5, které jsem udělal…
Ale Oni mi řekli ať se nebojím a že můj VP se již blíží. Musím ho udělat, co nejdřív, jinak mi prý nepomůžou. Plánek už mám hotový delší dobu, ale musím nakoupit dráty a hlavně sehnat to nejdůležitější. Je to hodně drahé, ale bez té Věci to nebude ono. Ještě nemůžu napsat co to je, jinak se matce podaří v tom zabránit, kdyby náhodou našla deník, ale ten je dobře schovaný, stejně jako plánek. Těšte se, smrtelní blázni. Pomstím se vám, vám všem, už brzo!!!
Později:
Nenávidím je! Nenávidím ty zkurvené spolužáky! Zabiju je! Oni mě uklidňují, ale všechno ve mně vře a nejraději bych provedl svůj VP už zítra!!!
Proč? Sakra proč? Ve škole jsem si čmáral do sešitu a napsal jsem velká písmena VP a pak jsem kolem nich dělal různé ornamenty a tak. Byl jsem do toho děsně zabraný a tak jsem si nevšiml, že mi čumí přes rameno jeden idiotský spolužák. Najednou začal vřískat: „Jééé, ty miluješ Veroniku Pavelkovou! On miluje Veroniku, jééé Verčo on tě miluje, si to kreslí, Vé Pé, Veronika Pavelková!“ Ten kretén se řehtal jako pominutý a celá třída s ním! A Veronika, ta hnusná nafintěná Veronika, blondýna po které letí půl školy, ale mě se z ní zvedá žaludek, se přede mnou pak nakrucovala, mrkala a vysmívala se mi!
Ti zasraní pitomci nic nechápou, vůbec nemají tušení, co to je VP! Cha! Ale Oni mi dali sílu, abych to snesl. Jen jsem skřípal zuby a uvnitř řval. Ale zvládl jsem to a už brzo všichni pochopí jak se cítím! Pochopí to, až jim budu podřezávat krky a plivat do jejich poďobaných imbecilních obličejů! Velký plán!!!
Čtvrtek 10.listopadu
Posledních pár dní jsem neměl kdy psát. Matka si všimla ovázané ruky a donutila mě si sundat obvazy. Nakonec jsem jí namluvil, že mě pokousal na ulici pes. Šla se mnou k doktorovi na injekci proti tetanu, ale stejně mi nevěřila a teď mě hlídá. Nevěděl jsem co dělat. Oni chtěli krev…vlastně ji chtějí pořád. Nedají mi pokoj, abych jim trochu denně neobětoval. Zjistil jsem, že to není tak strašné jako to bývalo. Začíná se mi to i líbit, ten pocit, kdy si rozřezávám kůži a chladné ostří žiletky proniká až do masa, abych pak slízal krev a spojil se tak s Nimi! Jsou teď pořád se mnou, jako neviditelné stíny jsou pořád nablízku, radí mi a popohánějí mě, abych pořádně připravil VP. Začínám se trochu bát. Že to nedokážu. Vím, že Oni mi pomůžou, že jsou tady, abych mohl dokázat to, o čem sním…ale mám strach!!!
Oni se na mě zlobí, že to píšu…nechám toho. Jistě, že se na vás spoléhám a ano, svůj plán provedu. Původně jsem chtěl počkat až do Vánoc, abych všem zkazil ten den, kdy si rodinky s dětičkami dávají dárky, ale udělám to dřív. Každý den ve mně narůstá síla. Nepotřebuju už skoro spát ani jíst. Živí mě Jejich síla a moje krev. Živí mě to, co dokážu! Pomstím se, pomstím!!! Dnes jsem sehnal první část Věci do VP. Nemůžu sem psát, co to je, kdyby to někdo našel…zkazí mi to! Nenávidím spolužáky, matku, otce, učitele, lidi….ale Oni mi pomůžou!!!
Neděle 13.listopadu
Je mi špatně. Skoro nic už nejím, jen trochu ovoce nebo rohlík denně, začíná to být na mě vidět. Matka se ptá, jestli nejsem nemocný, ale nejsem. A víte co mi udělala včera? Děvka! Přitáhla si domů na večeři nějakého Tomáše! Prý kolega z práce…kolega z práce, co se k ní pak na gauči tulil, až se chichotala jako puberťačka! Pili vínečko a cukrovali, že jsem se z toho málem pozvracel! Je to jen děvka…prý s Tomášem si budeš rozumět, Tomáš se taky zajímá o počítače! Jo ale Tomáš se o ně nezajímá proto, proč já! Já díky nim dokážu zdokonalit VP.
Děsně se mi klepe ruka, jak to tak píšu! Nesnáším Tomáše i matku. Je mi hlavně blbě…mám prázdný žaludek a jsem děsně unavený. Spím tak dvě hodiny denně, zbytek noci čučím do tmy a Oni si se mnou povídají. Popisují mi svůj krásný svět. Svět bez hmoty a těla, svět, kde jsou všichni jako já – žádní nedomrlí blbečci ze školy, žádné nafintěné husičky a kurvící se matky! Jenom takoví, kteří mají cíl, kteří něco dokážou! V pátek mi třídní řekla, že jsem se prudce zhoršil ve třech předmětech…no a co? Matika, dějepis, biola…blbé známky od blbých lidí. Nezajímá mě, co si o mě ta tlustá kráva myslí…jsem génius, jsem mozek, který si všichni budou pamatovat a brzo jí to dokážu. Její hodina bude ta pravá pro VP. Tlustá učitelka půjde na řadu první, aby si uvědomila, kdo jsem! Ale ještě před ní Veronika. Musí pochopit, že ze mě si nebude dělat srandu. Bude brečet a prosit!!!
Později:
Zvracel jsem krev. A kromě ní asi litr žaludečních šťáv. Matka nechápe. Třesu se. Nemůžu sakra spát, Oni mě nenechají…ale proč mi tedy nedají dost sil? Proč mě zkoušíte, mí jediní přátelé???
Úterý 15.listopadu
Matka mi hrabala ve věcech…ale deník nenajde. Nosím ho pořád u sebe, mám ho i když spím. Myslí si, že jsem v depresi a chce mě poslat k psychiatrovi. Proč sakra? Ona nechápe, že jsem jen výjimečný???
Mimochodem mám objednanou tu hlavní Věc, měla by přijít v pátek…už jen sehnat prachy a pár drobností a pak můžu zapojovat. O víkendu máti není doma. Jde s Tomášem na bowling..aspoň k něčemu je ten vymatlaný svalovec dobrý. Takže v sobotu večer zapojím dráty. Nemůžu udělat zkoušku, musí to všechno klapnout. Spočítal jsem to na miligramy přesně, takže to vyjde. Určitě! Oni mi pomohli…ale..no prostě je už i vidím. Jsou jen nehmotné obrysy čehosi, jakoby tmavorudé mraky všude kolem mě, ale nahání mi to husí kůži. Někdy z mraku vykoukne obličej nebo ruka a často taky mluví tím svým hlubokým hrdelním jazykem, kterému nerozumím. Je to děsivé. Nemůžu se moc soustředit na nic jiného, krom VP, pořád se ohlížím, mám pocit, že něco není v pořádku tak jako dřív.
Stále Jim dávám krev, ale je mi z ní pořád špatně a tak už ji skoro nepiju, jen olíznu špičkou jazyka a dělám co můžu abych se nepoblil. Ale už necouvnu, udělám co musím a pak se k Nim budu řadit taky! Jen posledních pár drobností a výpočtů a o víkendu…ježišimarja o víkendu to můžu nachystat!!! Už jen týden a splní se mi to, o čem sním týdny, možná měsíce…i když mi to přijde jako roky. Velký plán. Děkuju, přátelé!!! Jen mě přestaňte tak děsit, pronásledovat mě na každém kroku. Nemůžu se ještě prozradit!
Čtvrtek 17.listopadu
Dnes a zítra je ve škole volno, je svátek. Matka mi řekla, že se mnou půjde v pondělí k psychiatrovi. Je tak naivní…nechápe, že v pondělí bude pozdě? Zítra přijde ta poslední Věc. Bude to drahé, ale vezmu si na to peníze od matky a taky prodám nějaký její šperky, má jich dost, otec byl prachatej hajzlík a naštěstí taky vím komu, ten tlustej cigán co má krámek v zapadlé uličce! Aspoň k něčemu je ta děvka dobrá…
Trochu mě děsí to, čím se stávám. Přestal jsem cítit. Všechno. Už zapomínám co je to radost, smutek, bolest…jediné co se ve mě ozývá je msta. Nějak nevím, jak dlouho už to trvá. Přestal jsem spát, vlastně ani nevím, jestli ještě jím. Teď jsem si přečetl datum na první straně deníku…teprve dva týdny? Ale nějak už mi nic neříká slovo čas…Oni jsou pořád se mnou a to je hlavní. Škola, volný čas, víkend…jen prázdné stránky v prázdné knize! Ale VP se plní a už jenom pár dní mě dělí od vystoupání do vyšších sfér mezi Ně!
Sobota 19.listopadu
Nenávidím ji. Nenávidím tu krávu, tu zkurvenou děvku, která mě porodila!!! Řekla, že nikam nepůjdou a budou doma, protože vypadám nemocně a mohlo by se mi něco stát! Ale já jsem v jejím hlase cítil něco jiného: „Mohl by sis něco udělat!“ Kráva! Proč bych si ubližoval, když jen pár dní chybí do VP? Ty řezné rány na mém těle jsou je povrchová zranění fyzického těla!!! Trocha bolesti za nesrovnatelně větší odměnu!
Teď leží v ložnici a mucká se s Tomášem. Nejradši bych je oba zabil. Ale nemůžu, nemám ještě vše nachystané a jsem dnes tak rozklepaný, že bych to zkazil a celý barák by vyletěl do vzduchu. Pořád kontroluju tu malou krabičku pod postelí, kde je schovaný můj poklad co v pátek přišel poštou. Matka ještě nepřišla na to, že jsem jí sebral z peněženky platební kartu a vybral rodinné úspory a taky že jsem prodal většinu jejích šperků, ale všimne si toho každou chvíli. Třeba bude podezírat Tomáše…kéž by!
Oni mi zase vyprávějí o všech krásách jejich světa, světa výjimečných. Už abych všecko dodělal. Necítím radost ani smutek, ale při vyprávění o zemi Vysokých bytostí mi buší srdce a chce se mi řvát! Brzo tam odejdu, svobodný a veliký, slavný a věčný! Strachem roztřesení lidští červi mi budou líbat nohy a plazit se přede mnou. A Veronika v první řadě!

Druhou část si můžete přečíst zde.

10 komentáře “Milý deníčku… (1/2)

  1. Já… já nemám slov, Lúmenn. Je to napsané vážně dokonale. Jsem rozklepaná stejně jako Mortiss a nemůžu se dočkat zítřka. Jako bych to prožívala s ním… v jedné místnosti… v jednom těle.
    Až mi z toho psaní běhá mráz po zádech. Splnilo to účel. Jsem zvědavá na druhou polovinu. 🙂

  2. Dobrý nápad, deník. 🙂 Přečetla jsem to pomalu se zatajeným dechem, skvěle napsané,působí to na mě jako podle skutečné události, aspoň ten námět určitě. U některých pasáží jsem se musela i smát – "…abych se nepoblil." 😀

  3. Dobré, ale snad trochu – psychopatické ?
    Mám pocit, jako bych ty pocity prožívala s ním takže – do pokračování se asi nepustím, je toho na mě trošku moc 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.