Lúmenn a Cúglin

Konečně jsem po čtyřech letech dopsala povídku o krátké a nešťastné lásce Lúmenn a Cúglina. Láska, která přinesla víc bolesti než štěstí a která byla vykoupena slzami i krví…

Byla noc. Elf se prodíral hustým podrostem. Keře s trny jej šlehaly do tváří a zaplétaly se mu do vlasů, ale on nic nevnímal. Běžel.
Dostal se mezi stromy. Jejich štíhlé vysoké kmeny nebyly žádnou překážkou. Rychle se mezi nimi proplétal, vyhýbal se kořenům a uschlým větévkám. Běžel rychle, ale tiše a v šedých očích měl jakýsi neznámý lesk. Slyšel totiž zpěv, zde, hluboko v lese, na severu Doriathu, zpěv jemný, ale jasný jako hvězdy, čistý a zvonivý jako horská bystřina a tak krásný, že za celý svůj dlouhý život nic takového neslyšel.
Konečně stanul na pokraji malé mýtiny. Byla obklopená starými vzrostlými stromy, porostlými lišej-níkem, který z nich visel, jako potrhané závoje. Přes hustě spletené koruny lesních velikánů tam nepronikalo příliš světla, ale dívka, sedící před nedbale zbudovanou chatrčí s roští u vyhaslého ohniště, jakoby zářila bílým světlem a byla jasnější než vše ostatní.
Dlouhé hnědé vlasy jí v hustých, zvlněných pramenech padaly na záda a lemovaly ušlechtilý obličej s plnými rty, jemnými, vznešenými rysy a očima, u nichž elf nemohl rozeznat barvu, protože je dívka měla sklopené a upřené k zemi. Na sobě měla prosté dlouhé bílé šaty.
Byla krásná, vypadala jako elfka, ale zdála se být něčím jiným, vznešenějším a krásnějším. To ona zpívala píseň a elf si nebyl schopen uvědomit její slova. Ten nápěv mu zněl v uších a mu se z něj až zatočila hlava.
Dívka náhle umlkla a zvedla k němu oči. Na okamžik ho napadlo, že takové oči u elfa nikdy neviděl. Byly zelené, jako nejčistší horské tůně, hlubší než jezero Cuivinién, předtím, než byl svět změněn a zdály se staré, mnohokrát starší než byl on sám.
Tu dívka promluvila. Nerozuměl co říká, ale ten jazyk jakoby už někde slyšel.
„Mluvíš jazykem Noldor,“ řekl své myšlenky nahlas. „Jsi tedy z jejich rodu?“
„Ne,“ dívka se usmála. „To nebyl jazyk Noldor, ale Vanyar, těch, kteří už nyní nepřebývají v Beleriandu.“
„Rozumíš ale řeči Doriathu, jak vidím.“
„Rozumím všem řečem elfů i lidí, zvířat i ptáků, a se všemi rozmlouvám stejně: hlasem svého srdce,“ usmála se dívka. Elf si uvědomil, že musí být mnohem vyšší než on, pouhý strážce hranic.
„Co jsi to zpívala?“ otázal se a přistoupil blíž. Dívka jej pohledem vyzvala, aby si k ní přisedl.
„Píseň o hvězdách,“ odpověděla. „V jazyce těch, kteří odešli z tohoto světa a žijí daleko za Mořem. Tam hvězdy nikdy nevyhasnou, protože tam bdí jejich Paní.“
„Nerozumím těmto věcem,“ odvětil elf. „Jsem jen obyčejný voják. Hlídám hranice Doriathu, protože ani pás naší paní jej neochrání zcela. Mé jméno je Cúglin.“
Dívka se usmála. „Mě říkají Lúmenn.“
„Krásné jméno,“ řekl Cúglin a zadíval se na dívku svýma pronikavýma očima. Kouzlo jejího hlasu pominulo a on ji viděl opět jako výjimečně krásnou, ale obyčejnou elfí dívku. „Co vlastně děláš tak blízko hranic lesa? Jistě patříš k družině paní Melian, proč jsi tak daleko od královského paláce?“
„Nepatřím k žádné družině. Cestuji sama. A právě teď mířím na sever. Byla jsem na návštěvě u mých přátel, pána Singolla a paní Melian a zítra se chystám opustit Doriath.“
„Sama?“ Cúglin se musel rozesmát. „Taková dívka jako ty cestuje sama? Nebojíš se?“
„Měla bych?“ usmála se Lúmenn. Vstala a odešla kamsi do lesa. Cúglin přemýšlel zda ji má následovat. Nevěděl, co si o této tajemné dívce má myslet. Byla krásná a křehká a zároveň v ní bylo něco, z čeho šel strach. Ale aby cestovala sama? To považoval za nemožné.
„Měla bych se bát?“ ozvala se za elfovými zády otázka. Cúglin se otočil. „Měla bych se bát, když mám pevnou zbroj a ostrý meč? A přítele, který je mi věrný?“
Cúglin nechápal. Proměna, která se s křehoučkou kráskou stala, byla neuvěřitelná. Místo bílých šatů měla na sobě kroužkovou zbroj, přiléhavé kožené kalhoty a vysoké boty a k tomu dlouhý šedý plášť s kápí. Na zádech jí pevně seděl toulec a luk a u pasu visel dlouhý meč. Do očí jí padal jeden neposedný pramen, zbylé vlasy měla stažené do pleteného copu. A za ní z lesa vykukovala hlava nádherného, velkého koně.
„Sûle, pojďme,“ usmála se na Cúglina a vyšvihla se na koně. „Už nebudu déle rušit klid na hranicích, ale doufám, že se ještě setkáme. Namarië.“ Mávla rukou a Sûl se ztratil v lesním porostu. Tu a tam se ještě mihla jeho bílá hříva, ale brzy byl pryč. A Lúmenn s ním.

Cúglin tomu stále nemohl uvěřit. Byl to sen či skutečnost? Viděl opravdu tu ženu, která uměla zpívat lépe než jakýkoli bard a v jediné chvíli se z ní, křehké květinky, stala chladná a tvrdá ocel? Pomalu se vracel lesem do tábora a v hlavě měl stále obraz Lúmenn. Doufám, že se ještě setkáme….její slova pro něj byla jako rajská hudba. Netoužil po ničem jiném, než ji opět spatřit, sevřít ji v náručí a…Cúglin zavrtěl hlavou. Ona byla jiná, jiná než všechny ty ženy, které mu padaly do náručí a s kterými laškoval večer co večer. Jiná než jakákoli žena kterou kdy poznal. Ano, vypadala mladě, ale jistě byla mnohem starší než on a také mu něco říkalo, že i její moc se nedá srovnat s mocí obyčejného vojáka, jako byl on.

„Cúgline, tu máš, napij se.“
Cúglin vzal od přítele měch s vodou a zhluboka si lokl. Pochodovali už kolik dní a cesta se zdála být bez konce. Jak dlouho ještě musí jít, než budou moci pohlédnout nepříteli do tváře? A nepadnou dřív únavou než mečem skřetích válečníků z Morgothových vojsk?
„Posel, posel z bitvy,“ ozvalo se zpředu. Vojáci z Cúglinova oddílu až tam nedohlédli. Ale šepot z předních řad se k nim dostal záhy. „Je to žena…a krásná…v plné zbroji…“ neslo se zástupem vojáků.
„Slyšte, bojovníci lidu Eldarského,“ hlas krále, jedoucího vpředu se rozléhal nad všemi oddíly elfíích bojovníků. „Bitevní pole je již blíže než jsme mysleli. Armády našeho nepřítele postupují. Dnes již nepojedeme dále. Utáboříme se a zítra vyrazíme do rozhodujícího konce. Zítra se bude bojovat.“
V řadách to zašumělo. Konečně přichází ta chvíle. Poslední noc před bitvou a pak…smrt nebo sláva?

„Počkej, počkej…prosím stůj!“
Dívka v plášti se otočila. „Ty jsi..Cúglin, že? Opět se setkáváme.“ Usmála se.
„Ano, věděl jsem, že jsi to ty, ten posel. Která jiná žena by mohla nést zprávy z bojiště? Jen ta nejodvážnější.“ Prohlédl si ji. Vypadala jinak než tenkrát v lese. Kroužky vystřídaly pláty a i luk a toulec byly jiné. Jen meč se nezměnil, vypadal těžký, ale dívka jej nesla u pasu stejně lehce jako jakýkoli bojovník.
„Proč na mě tak zíráš?“ skrývala své rozpaky Lúmenn.
„Jsi krásná,“ řekl Cúglin. „Proč cestuješ sama? Není snad žádný muž, který by tě chránil?“
„Nepotřebuji ochranu mužů, umím se o sebe postarat sama.“
Chvíli mlčeli a vzájemně si hleděli do očí. Cúglinovi se na okamžik zdálo, že v těch jejích zahlédl touhu, ale pak opět změnily lesk a byly smutné a tmavé jako dřív.
„Pojď k ohni, je chladno,“ vzal ji za loket a vedl k nejbližšímu ohništi. Nesedělo u něj mnoho vojáků a jak přisedla Lúmenn s Cúglinem, pomalu se zvedli všichni a nechali ty dva o samotě. Lúmenn se cítila zvláštně. Trochu se bála, trochu se červenala. Nikdy nevyhledávala společnost mužů, a když, tak jen jako učitelů či protivníků. Teď však, v Cúglinově blízkosti, se začala cítit jako žena.
„Na co myslíš?“ otázal se jí Cúglin, když několik minut nehnutě hleděla do plamenů.
„Nevím,“ řekla tiše. „Možná myslím na tebe.“ Otočila hlavu k němu a zadívala se mu do očí. „Myslím na tebe celé ty měsíce od chvíle, kdy jsme se poznali v lese. Je to už dlouho, ale pamatuji si každé slovo, které jsi řekl, každý tvůj pohyb, každý pohled.“
Cúglin ji objal kolem ramen. „Já na tebe taky myslel. Stále jsem tě měl před očima. Proč jsi mi tak náhle utekla?“
„Měla jsem strach.“
„Z čeho? Ze mě?“
„Ne,“ sklopila hlavu. „Z toho, co by se mohlo stát.“
Jemně zvedl její bradu. „Nemusíš se ničeho bát. Snad jen zítřejšího dne. Ale do zítřka zbývá ještě celá noc. Pojď se mnou.“
Zvedl se od ohně a vedl Lúmenn mezi stany a lůžky vojáků, až stanuli před větším přístřeškem. „Zde spí můj velitel. Jsem jeho zástupce, přísluší mi místo vzadu v jeho stanu, ale velitel nepřijde dřív než ráno. Celou noc před bitvou tráví se svými muži. Kromě pití jim dodává sílu i společný zpěv a motlitba k Valar. Máme tedy dost času.“
Vklouzli dovnitř a Cúglin na nic nečekal a objal dívku kolem pasu. „Počkej…“ Lúmenn jej prudce odstrčila.
„Co se děje?“
Lúmenn se odvrátila zády a hleděla do temnoty přístřešku. Cúglin vytáhl s kapsy křesadlo a zapálil lampu a několik svíček. Po stanu se rozlilo příjemné světlo a odhalilo měkké přikrývky, nejlepší pohodlí, které bylo možné mít ve vojenském ležení. Přistoupil až k Lúmenn a otočil ji k sobě. Na jejích tvářích se třpytily slzy.
„Ty pláčeš? Proč? Co je k pláči?“ pohladil její tvář a něžně ji políbil na ústa. Trochu se odtáhla. „Toho se bojíš? Něhy, lásky?“
„Ano,“ odvětila a snažila se vymámit s Cúglinova objetí. Jeho paže ji však držely pevně.
„Lúmenn, jsi ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy poznal. Získala sis moje srdce dřív, než jsem tě poprvé spatřil. Omámilas mě svým kouzelným zpěvem. Nebraň se mojí lásce. Prosím. Možná je dnes poslední noc našeho života. Ráno nás čeká boj, kdo ví, jestli přežijeme. Já tě miluji, Lúmenn.“
Zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Byly upřímné. „Já tě také miluji, ale…já nikdy neměla žádného muže.“
„Jsi panna?“ nechápal.
„Divíš se?“ trochu se ušklíbla.
“ Ne,“ pohladil ji po vlasech. „Nemohu se divit ničemu, snad jen tvojí kráse. Jestli mne odmítáš, pochopím to.“
Přitiskla se blíž k němu. Cítil její dech na svém krku. „Neodmítám. Chci být tvá, dnes v noci.“
Objal ji pevnými pažemi a přitiskl svá ústa na její. Chvíli ji něžně líbal a pak vzal do náručí a položil na pokrývky. Trochu se třásla, když jí svlékal zbroj a líbal každou část jejího těla. Vypadala křehce, ale její tělo bylo pevné a silné. Díval se na ni, jako by ženské tělo viděl poprvé. Učarovala mu svou nevinností. Vychutnával si pocit, že je první, kdo se jí může dotýkat, laskat ji a hladit po celém těle.
Po době, která se oběma zdála jako staletí, kdy se navzájem hladili a užívali si blízkosti svých nahých těl, se Cúglin přitiskl blíž. „Miluji tě, Lúmenn. Jsi žena mého života, kéž by tato noc mohla trvat navždy.“
„Já tebe také,“ vzdychla do jeho rtů odpověď a v tu chvíli se jejich těla spojila. Lúmenn sykla bolestí, jak bylo její panenství ukončeno Cúglinovým mohutným údem. Každý jeho pohyb ji pálil a

bolel, ale postupně bolest odeznívala a ona zaryla své nehty do jeho zad. Poprvé cítila rozkoš z milování, poprvé trávila noc s mužem. Ten pocit pro ni byl nový,

nádherný a nepochopitelný.

„Moje…lásko…“ Cúglin se svalil na její hruď a při

tiskl rty k jejím vlasům. Životodárná tekutina zkropila Lúmennin klín a oba leželi a vychutnávali si vzájemnou blízkost. Nakonec z ní vyklouzl a přitulil se k jejím ňadrům. Pomalu se ho zmocňovala únava. „Spi sladce, můj nejdražší.“ Zaslechl na hranici spánku Lúmennin šepot.
„Miluji tě..“ pronesl šeptem a usnul.

„Musíme vstávat. Je tu den. A bitva přichází.“
Otevřela oči. Cúglin již měl na sobě tuniku a kalhoty a vyhlížel ze stanu. Venku vycházelo krvavě rudé slunce. Lúmenn se začala oblékat. Na svých stehnech nalezla stopy po krvi. Tak to přeci jen nebyl sen.
Ustrojeni ve zbroji společně vyšli ze stanu. „Musíme se rozloučit,“ řekl Cúglin a pohladil Lúmenn po tváři. „Tvé místo není mezi pěšáky, máš koně a myslím, že král tě bude chtít ve své blízkosti.“
„Neopustím tě,“ řekla rozhodně. „Mé místo je tam, kde jsi ty. Chci bojovat po tvém boku.“
Položil jí prst na ústa. „Ne, lásko. Nalezneš mě, budu ti nablízku. Vždy poznám Sûla a lesk tvojí zbroje. Budu ti nablízku a dám na tebe pozor. Musím jít.“ Políbil ji a odešel. Zatímco se ztrácel z dohledu utřela jedinou slzu, která jí stekla po líci. „A kdo dá pozor na tebe?“

„Sûle, běž!“ kůň se vzepjal a svými kopyty si rozrážel cestu mezi nepřáteli. Bitevní pole snad nemělo konce. Celý Beleriand byl v plamenech. Na obzoru plály věže Thangorodrim, ale obloha byla temná jako v nejhlubší noci. Jak dlouho už trvá tento boj? Lúmenn nevěděla. Její meč byl zkrvavený, stejně jako její zbroj, ale nepřátel jakoby neubývalo. Skřeti, draci, lidé, elfové, trpaslíci…byly jich tisíce, každý bojoval nejlépe jak uměl, ať už za Temného pána či za světlo Hvězd. Každý byl ochoten obětovat svůj život. I Lúmenn. Avšak strach o její život nebylo to, co jí svíralo srdce. U Valar, kde může být? Hledala mezi bojujícími jeho tvář, ale nemohla ji objevit. Razila si cestu mořem těl a sekala kolem sebe. Cúglina však nikde nalézt nemohla.

Druhou část příběhu najdete zde.