Poslední část příběhu o velké lásce dvou sidhe a o zvrácených plánech bohyně smrti konečně přinese rozuzlení všeho, co se doteď stalo. Alwë pověděla Finnewanovi celý příběh, který se odehrál v Jiném světě a pak jej opustila – přece jen je vázána přísahou bohyni. Ovšem Morrigan zdaleka nevyložila na stůl všechny svoje karty a v tomto díle se dozvíte, jak a proč se kruh věčnosti uzavře a co nakonec Alwë ztratí.
Mé vzlyky dusila pokrývka a slzy se vpíjely do lůžka z travin. Trvalo to snad hodinu, snad týdny, bušila jsem pěstmi do postele jako smyslů zbavená, nehty jsem si drásala obličej v křečích strašlivého žalu, jakého jsou schopni jen sidhe. Když jsem myslela, že mi pukne srdce a moje duše odletí lehounká jako vánek do Jiného světa, ucítila jsem na paži čísi ruku. A já se z hluboké temnoty svého smutku po krůčcích vydala zpět na světlo.
Ta ruka mě hladila a konejšila, cítila jsem, jak mi prohrabává vlasy, ale byla jsem příliš zesláblá, abych zjistila, kdo to je. Ačkoli – mému srdci bylo jasné, kdo jediný může takhle beze slov chápat a tišit můj smutek, tak jako už léta poslouchá, co mě trápí i co mě těší.
„Rívaj,“ zašeptala jsem přes pláčem popraskané rty.
„Alwë, moje milá, nejdražší Alwë,“ Rívaj mě svírala v náručí jako nemluvně, hladila mě po vlasech a slíbávala mé slzy z do krve rozedřených tváří. „Přestaň plakat, miláčku, jen tiše, jsem tu s tebou. Vím, co se v tobě děje, vyčetla jsem to ze tvých slz a tvé srdce mi povědělo všechno, co mi neřekla tvá ústa. Teď spi, má milá, spi a spánek vyléčí to, co tě bolí.“
Rívaj se ke mně tiskla a předávala mi svou sílu. Žal, o kterém jsem myslela, že mě rozerve na kusy, pomalu slábl a zůstala jen bolest z rozdrápaného obličeje a pálících očí. Zavřela jsem pomalu oči a Rívajin něžný a opatrný polibek na ústa jsem už vnímala jen v polospánku.
Další tři dny jsem prožila v mrákotném spánku. Z mlhy občas vystoupily nějaké tváře nebo hlasy, ale byla jsem příliš unavená, abych je vnímala. Snad to byla Rívaj, co rozmlouvala u lůžka s Matkou Kerivu? A nebo se to na mě z koutu domku šklebila zlomyslná tvář Bohyně? Nevěděla jsem, nebyla jsem schopna vnímat, toužila jsem po smrti, konejšivém zapomnění, jaké je určeno jen smrtelníkům.a věděla jsem, že se mi jí nikdy nedostane. Snažila jsem si vybavit ty nejkrásnější vzpomínky na Telmetanovu rozesmátou, nikdy nestárnoucí tvář, ale právě ty mi vzala Bohyně a mě zbyly jen slzy a pohled na prokletý meč, který se noří do Beorlachova srdce. Stále znovu jsem prožívala ten okamžik, kdy v pár kapkách krve skončila láska, jež měla přetrvat věky. Plakala jsem, křičela a zmítala se v podivné horečce, co horečkou nebyla, odmítala jídlo i vodu a toužila zemřít, když tohle všechno ustalo a já se z deliria probudila do jasného dne.
„Alwë!“ Rívaj mě svým objetím málem zadusila. „Bála jsem se, že už se neprobudíš. Jak se cítíš?“
„Vodu,“ zasípěla jsem vyprahlým hrdlem. Jen co mi Rívaj podala džbánek s vodou, vypila jsem jej pár doušky a unaveně se svalila na polštář.
„Jak dlouho to trvalo, Rívaj?“ hlesla jsem ještě napůl nepřítomně. Nemoci sidhe nejsou jako nemoci lidí a i jejich průběh a příčiny se liší. Sidhe nemohou zemřít, zato mohou ztratit kus svojí duše a já jen tiše doufala, že ten střípek, který jsem ve svém snovém blouznění ztratila, teď hrdě netřímá Morrigan.
„Dnes je třetí den po večeru, kdy jsi přišla z Údolí mlh,“ řekla Rívaj obezřetně a já jí za to v duchu poděkovala. Slyšet Finnewanovo jméno by mi teď rozhodně neprospělo.
„A Matka?“
„Řekla jsem jí tolik, kolik by měla vědět, ale všechno zdaleka ne.“
Kývla jsem, na víc jsem se v tuto chvíli nezmohla.
„A Alwë…“ zaslechla jsem ještě, ale pak jsem se propadla do ozdravného spánku beze snů.
Když jsem otevřela oči byla už tma. Na stolku v rohu plápolala lampa a vedle ní ležel talíř se skromnou večeří. Rívaj jsem nikde neviděla, patrně měla nějaké povinnosti ve svatyni. U myšlenky na Bohyni mě píchlo u srdce, ale ihned jsem to zapudila. Nenechám se pokořit, ještě necelých třicet lidských let jí budu sloužit a pak můj závazek vyprší a já budu konečně volná. A pak Morrigan, pak se těš!
Opatrně jsem se nadzvedla na lokti a s funěním se překulila do sedu. Šlo to dost snadno na to, v jakém jsem byla poslední tři dny stavu. Rívaj mi musela dát více síly, než jsem doufala. Pomalu jsem se přesunula ke stolku a zhltala už vychládlé maso se zeleninou a obilnými plackami jako, no jako někdo, kdo téměř pět dní nejedl.
Když jsem zapíjela večeři vodou, zahlédla jsem na hladině svůj nejasný odraz a napadlo mě, jak asi musím vypadat. Na tvářích jsem musela mít několik strupů a hlavně jsem se několik dní nemyla. Vzala jsem ze stěny čistou řízu a tak rychlým krokem, jakého jsem jen byla schopna, jsem vykročila se k říčce se umýt – přece jen, jestli mě uvidí Rívaj, jak pobíhám venku, pořádně to schytám.
Voda byla takhle navečer pořádně studená, ale koupel mě osvěžila a cítila jsem se nesrovnatelně lépe. Oblékla jsem si na mokré tělo bílou řízu a vydala se zpět k našemu příbytku.
Lampa na stolku už dohořela a uvnitř bylo ticho. Takže Rívaj je ještě pryč, zamračila jsem se. Po koupeli mi bylo mnohem lépe, možná bych se mohla trochu projít po lese, jen na chvíli, přesvědčovala jsem svoje špatné svědomí a nohy už samy mířily mezi stromy. V duchu jsem si slíbila, že se budu procházet jen chviličku a než se Rívaj vrátí, dávno budu zase ležet v posteli.
Bosýma nohama jsem šlapala po důvěrně známém mechu, stébla trávy mě hladila mezi prsty, drsná kůra dubů, javorů, buků a bříz mě něžně škrábala do rukou a holých ramen a tohle všechno mi předávalo energii matky přírody, tu nejčistší a přitom nejsurovější energii jakou jen člověk nebo sidhe mohou přijmout. Objímala jsem stromy a tančila mezi spadaným listím a bylo mi zase dobře. Ale každá chvíle štěstí musí pominout a mě štěstí dnes rozhodně nebylo přáno. A tak jsem mezi stromy zahlédla záblesk ryšavého vousu a za okamžik už jsem se dívala do očí Finnewana O’Reilyho.
Ne, to nebyly oči smrtelníka, byly to oči sidhe a ten, kdo mě po tom pronikavém pohledu políbil na ústa nebyl nikdo jiný, než Telmetan syn Éberonův.
„Alwë, moje lásko,“ šeptal mi do ucha, když nožem rozřezával mou bílou řízu kněžky a nahou si mě tiskl k tělu. Chtěla jsem se bránit, ale moje tělo neposlouchalo hlas rozumu a celé se oddávalo těm velkým silným dlaním, které ho z pozoruhodnou něžností a přece s vášnivou dravostí prozkoumávaly.
„Proč jsi ještě tady,“ vydechla jsem se slzami v očích, když jsme oba nazí padali do mechu a všechno se zdálo být jako tenkrát. Místo odpovědi mě políbil na ústa a přitiskl svůj vzrušený klín k tomu mému. Zavzdychala jsem a zapomněla na otázky, zapomněla na Bohyni, na pomstu, na život i na smrt. V tento okamžik jsem byla jen já a Telmetan, dva páry šedých očí, upřených na sebe, dvě těla spojená v tom nejposvátnějším z rituálů, dvě duše tančící spolu v extázi, dvě srdce, rozdělená a zase spojená.
Telmetan se prohnul v zádech a zavzdychal. Přitiskla jsem stehna k jeho bokům a nehty mu zaryla do ramene. Extáze pomalu opadala a smrtelný poddaný irského krále a kněžka sloužící své bohyni si začali uvědomovat, co udělali.
Netrvalo to ani pár okamžiků. Než jsme se cele stačili vrátit z výšin milování a povolit svaly stažené vzrušením, přiběhly ozbrojené kněžky a násilím nás od sebe odtrhli. Nebránil se, stál nahý v sevření dvou kněžek, dvě dýky opřené o hrdlo. Díval se na mě a já se dívala na něj – oba stejní a přece jiní než před pár minutami, kdy jsme se v objetí svíjeli na posvátné půdě.
„Miluju tě Alwë,“ řekl, než ho odvedli.
„A já tebe, Telmetane,“ řeklo mu moje srdce, zatímco ústa mlčela.
K Matce Kerivu mě odvedli vzápětí – v potrhané říze, rozcuchanou a zpocenou. Seděla ve svém příbytku hlavu skloněnou na prsa, ruce sepnuté v přísném gestu. Když ale máchla rukou a my zůstaly o samotě, zvedla ke mně oči a ty byly plné slz.
„Proč jsi to udělala, Alwë?“ mohla mlčet, její oči tu otázku položily za ni.
„Na to nestačí slova, Matko,“ řekla jsem tiše a vážně se zadívala do její staré, vráskami protkané tváře.Četla mi v očích jako v otevřené knize. Četla dlouho a plakala.
„Vždy mi bylo divné, že dcera sidhe slouží některému z bohů a bohyň, ale neptala jsem se tě, proč ses tak rozhodla. Moje předchůdkyně, Matka Myrrna, věděla, proč jsi v posvátném háji?“
„Ne, matko,“ odpověděla jsem jí zvolna. „Když jsem přišla sem, byla zde ještě Matka Talra, tehdy jste ještě ani nebyla na světě. Bylo to před více než šedesáti lety.“
Kerivu pokývala hlavou. „Co mám ale dělat? Zákony háje jsou jasné a Bohyně ke mně promlouvá nesmlouvavě. Ty i Finnewan musíte zemřít, musíme vám vyříznout srdce a ta obětovat na oltář Bohyni, která tak získá vaše duše. Copak tě Rívaj nevarovala, že nesmíš chodit ven? Že Irové onemocněli a museli se zdržet, než se většina jejich družiny uzdraví? U Bohyně, Alwë, víš, co se stane, když na oltář položíme srdce sidhe?“ Matce se třásly ruce a slzy vzteku a bolesti jí stékaly po bradě.
„Ano Matko,“ řekla jsem a pokorně sklopila hlavu. „Stanu se smrtelnou.“
Někde v dáli se Morrigan strašlivě rozchechtala.
Rituál velké oběti bohyni měl proběhnout o Beltainu. Drželi mě v jedné z jeskyní poblíž posvátného háje, kněžky, co mi nosily jídlo a čisté oblečení mlčely a dívaly se kamkoli jen ne mě do tváře. Byla jsem vyvrhel, vyděděnec, zrádce. Zradila jsem slib věrnosti Bohyni a milovala se v posvátném háji s mužem. Jen za málo věcí musejí kněžky vynést rozsudek smrti a tohle byla jedna z nich.
Celé ty dny, co zbývaly do Beltainu jsem se pohybovala na hranici Jiného světa a jeskyně, kterou jsem obývala. Chodili ke mně sidhe, aby se se mnou rozloučili a dali mi slova útěchy. Mí přátelé z Jiného světa plakali nad mým osudem, nad údělem, který jsem si sama způsobila. Dcera sidhe nalezne, co ztratila, aby ztratila ještě mnohem více.
Slova Bohyně mi drásala uši a do srdce jako by mi bodala ledové jehly. Každý pohled na nesmrtelné tváře mých přátel z Jiného světa mi způsoboval nesnesitelná muka a když se okamžik mé smrtelnosti neodvratně blížil, s třesknutím jsem zavřela bránu mezi světy a navěky se rozloučila se životem sidhe.
Ležela jsem na tvrdé, studené zemi a slzy plné vzteku, nenávisti a bezmoci mi stékaly po tvářích. A v tu chvíli jsem začala zvracet.
„Je těhotná,“ řekla jedna z kněžek poté, co mě prohlédla a Matka Kerivu přikývla. V šeru jeskyně se její tvář zdála ještě smutnější a vrásky ještě hlubší, než když jsem ji viděla naposled.
„Věděla jsem to,“ řekla Matka tiše a pokynula rukou kněžkám, které se s obřadní úklonou vytratily. „Bohyni náleží jen tvůj život, Alwë. Tvé dítě dle zákona posvátného háje není ničím vinno a proto jej nesmíme zahubit. Finnewan zemře zítra večer, při oslavě Beltainu, tvé srdce a spolu s ním i duši ale smí dostat Morrigan až poté, co se tvá dcera nebo syn narodí.“
„Je to syn, Matko,“ usmála jsem se se slzami v očích a položila si obě ruce na životem tepající břicho. „Řekni to prosím Telmetanovi… Finnewanovi před tím, než zemře.“
„Dozví se to, to ti slibuji,“ řekla Matka a objala mě. Držela mě v náručí dlouho, příliš dlouho na to, že jsem vyděděnec, ale pak pomalu spustila ruce a ještě pomaleji odešla z jeskyně. Věděla jsem, že už se neshledáme a ona to věděla také.
Jak mohou ubíhat měsíce v šerém a chladném místě, kde s vámi nikdo nesmí mluvit? Nekonečně pomalu.
Břicho mi postupně rostlo a já stále častěji polehávala na lůžku. Kněžky mi nosily více jídla a lepší přikrývky a ačkoli jsem byla vyvrhel odsouzený na smrt, nevedlo se mi až tak zle. Občas se ke mně dostala i Rívaj, ale většinou tolik plakala, že jsme si nestačily nic říct. Jen hladila mé rostoucí bříško a se slzami v očích se snažila omluvit. Držela jsem ji v náručí, dokud se neutišila a neodběhla. Neměla se mi za co omlouvat.
A pak to přišlo. V jediném okamžiku se zatočil celý svět a já měla pod nohama náhle mokro. Obrovská bolest stlačila moje útroby a pak už jsem vnímala jen pravidelné výbuchy bolesti v břiše a slabinách, mokré obklady, čísi ruce na mém těle a zmatené hlasy. Děti sidhe a smrtelníků se derou na svět s velkými obtížemi. Jejich osud je neznámý všem bohům a bohyním a jejich duše přichází z nicoty, do níž se po smrti takového míšence zase navrací. Poloviční děti sidhe mají těžký a dlouhý život a já při porodu ronila slzy ne bolestí, ale zármutkem nad tím, že mu jako matka nebudu stát po boku a neuvidím, jak si vyšlapává obtížnou cestu životem. „Zrozen z dvou duší sidhe, ale jen z poloviny k nim budeš náležet,“ šeptala jsem svému chlapečkovi mezi výkřiky bolesti. „Bez otce a matky, bez lásky, obtěžkán sudbou a hříchem svých rodičů. Zrozen z kruté smrti, čisté krve a velké lásky. Talmore, můj synu…“
S těmi slovy se otevřela přede mnou obrovská propast. Jen jediným koutkem mysli, který ještě zůstal v mém těle jsem vnímala, jak Talmor poprvé nabírá vzduch do plic a křičí na celé kolo. Vnímala jsem závan vůně z Jiného světa a pak tam náhle nemluvně nebylo, jen zmatené kněžky pobíhající okolo mé mrtvoly. Rívaj držela mou hlavu na klíně a plakala. Do jeskyně vešla Matka Kerivu a vrásčitou rukou mi zatlačila oči.
„Sbohem,“ zašeptala jsem a otočila se. Moje mysl se ucelila a já stála na šedé kamenité pláni bez života. Proti sinalému nebi se rýsovala postava Bohyně. Vykročila jsem k ní a vedle mě se zjevil Telmetan a vzal mě za ruku. Naše nohy vířily kamenitý šedý prach a Morrigan se usmívala. Brána smrti se otevírala, aby pozřela naše duše a skřípot kol osudu byl víc ohlušující, než kdy před tím nebo potom v mých životech. Kruh věčnosti se uzavřel.
Výborné, takhle povídka se mi hodně líbila. Určitě si ji přečtu někdy znova. Rozuzlení toho všeho se Ti fakt povedlo, nějak jsem tohle ani nečekala, jen by mě zajímalo, co se stane s Tahlmorem a proč to bude mít tak těžké 😉
veruce: tak to zatím v mojí fantazii není, ale možná se mi v mysli vynoří i jeho příběh a uvidíme:)
Musím souhlasit ,že je to vážně velmi pěkná a povedená podívka, četla jsem jí poprvé a hned od začátku do konce bez přestání když nebudu počítat přepínání mezi články… a pokud se ve tvojí fantazii zrodí příběh o Tahlmorovi , byla bych hodně ráda kdyby si ho sem dala 🙂
Taky bych se rozhdodně nebránila pokračování…
Tak nějak jsem čekala, že na konci bude Smrt…ale…Ze Smrti se zrodil i dalš život 🙂
Tato povídka se ti moc povedla 🙂
tak ten konec mě celekem zaskočil…. povídka se ti velice povedla