Konec snů

Tak jsem uvažovala, co vám sem dát jako „čtení na víkend“, protože dneska odjíždím do Brniska na punkovou akci a míním se tam zdržet (jako v Brně, ne na té akci:D) až do neděle, kdy se na posledních pár dní vracím sem do Slatinic, kde si „válím šunky“ v lázních.
A protože jsem nedávno tak trochu třídila složku se svými povídkami, vzpomněla jsem si na dílko, které je už roky a roky napsané, ale na blogu schází. A protože chci, aby tu pro případné životopisce (muhehe:)) bylo moje literární dílo kompletní, nemohu tuhle povídku opomenout. Napsala jsem ji v roce 2001 a v témže roce jsem s ní vyhrála regionální soutěž pro mladé psavce. Dnes se tomu divím, povídka není nic moc, je to takové emo od jedenáctileté holky, ale vzhledem k věku dejme tomu, že to není tak zlé. Pokud vás tedy zajímá, jak psala Lúmennka před deseti lety a jaká byla její první v životě napsaná opravdová a nefalšovaná povídka, čtěte dál. Název a obrázek zde v úvodu dost jasně mluví o tématu, jehož jsem se ve svých jedenácti letech dotkla a o němž pojednává tahle krátká povídka z pera malé Lúmennky:)

,,Davide, postarej se o Majču, Kristýno ukliď Carlosovi, Miky, ty osedlej Firga a trochu ho provětrej, nezdá se mi ve své kůži.“ příkazy pana instruktora Urbana byly přesné, jasné a většinou dost přísně řečené, ale i tak mě práce u koní moc bavila, jen kdyby nebylo těch záchvatů kašle. Pronásledovaly mě už delší dobu. Snad vždycky, když jsem vstoupila do stáje, začalo mě škrábat v krku a něco mě nutilo kašlat, div mi plíce nevyskočily z hrudníku.Mamě a tátovi se to přestávalo líbit a na příští týden mě objednali k alergologovi.
Vzala jsem z háčku uzdu a vstoupila jsem k Firgovi do boxu. Zase to šimrání a teď se mi zatmělo před očima. Motala se mi hlava a chytila jsem se za krk. Dnes to bylo silnější než kdy jindy.
,,Miky, co je?“ vykřikla vyděšená Kristýna z vedlejšího boxu. Ležela jsem na zemi a trhala sebou. Dusila jsem se a nemohla jsem se nadechnout. Kristýna utíkala pro pana Urbana: ,,Pane Urbane, pomoc! Miky se zase dusí!“
Pan Urban, energický vedoucí stájí, byl statný pětačtyřicátník a i na svá léta měl dobrou fyzičku. Seskočil rychle z koně, na kterém právě předváděl žákům cval, a dal se do běhu směrem ke mně.
,,No tak, Miky, co je ti? Zavolej sanitku, Kristo. Miky, uklidni se a zkus se pomaleji nadechovat.“ ruce se mu třásly rozčilením. Snažil se mě sice uklidňovat, ale moc mi to nepomáhalo. Na čele se mi perlil pot. Hrozně jsem se bála.
Za chvilku jsem zaslechla houkání sanitky. Naložili mě na nosítka a píchli mi injekci. Za chvíli jsme už uháněli k městu, do nemocnice.
,,Tak slečno, už to bude“ konejšila mě sestřička při odebírání krve. Brečela jsem.
Ne proto, že by to snad bolelo, ale vím co teď bude následovat. Spousta formalit a falešných úsměvů a nakonec mi stejně řeknou, že ke koním už nikdy nesmím, protože mám alergii.
,,No a je to“ oddechla si sestřička. Tři zkumavky jí asi daly zabrat.
,,Můžeš jít domů, Miky. Já si ještě promluvím s paní doktorkou.“ řekla mi máma, jakmile jsem vešla do čekárny. Najednou mě přepadla strašná zlost. Stejně to všichni vědí, ale já jediná jsem ještě malá a kdyby mi řekli, že jsem alergická na koňskou srst, nervově zkolabuju nebo co!
,,Nech mě být, mami, prosím tě nech mě být!!!“ Vyběhla jsem z oddělení, šílenou rychlostí jsem se hnala po schodech a mámin výkřik ,,počkej“ jsem už ani neslyšela. Ocitla jsem se před nemocnicí a bezhlavě jsem vběhla na silnici. Auta strašlivě troubila, ale já to nevnímala. Najednou se ozvalo skřípění brzd. Chtěla jsem se otočit, ale už bylo pozdě. Ležela jsem pod koly zeleného favoritu a nemohla jsem se hnout. Oči se mi zalily slzami bolesti a vzteku.
Zaslechla jsem nějaké volání a dupot nohou.Najednou se všude kolem zvedl prach: řidič zeleného favoritu ujel. Bylo mu jedno, že pod koly mu leží čtrnáctiletá holka, které právě zničil celý svět.
On prostě ujel.
To bylo poslední, co jsem si uvědomila, než moje vědomí pohltila tma.
Probudila jsem se a nade mnou se skláněla ustaraná a uslzená hlava maminky. Otevřela jsem pusu:,,Co-se-sta-lo-ma-mi?“ Až teď jsem zjistila, že mi v mluvení brání spousta hadiček a trubic, které mám v ústech a v nose.
Bylo ticho, přerušované jen občasným pípnutím přístroje na podporu dýchání. Maminka se na mě smutně podívala a pohladila mi ruku: ,,To nic, to bude dobrý holčičko moje.“
Začaly se jí třást rty. To nebylo smutkem, ale zoufalstvím.
Vtom jsem zaslechla kroky. Někdo zmáčkl kliku. Vešel doktor: ,,Tak slečno, jak je? No nic, hezky spěte, zítra se za vámi přijdu podívat. Paní Veselá, pojďte prosím se mnou, musím si s vámi o něčem pohovořit.“ Pak zhasl a zavřel dveře. Ačkoliv jsem se snažila sebevíc, z jeho rozhovoru s maminkou jsem nezaslechla ani slovo. Raději jsem zavřela oči, ale usnout jsem stejně nemohla. Pořád jsem musela myslet na maminku, odpoledne byla tak ustaraná. A co teprve táta,ten se o mě jistě bojí. Proč mi pořád nikdo nechce říct co se mi vlastně stalo. A proč je mi najednou tak zle?
Přístroj nad mojí hlavou se zběsile rozpípal. Někdo přiběhl. Potom už jsem slyšela jen hlasy, zmatené pobíhání a pak už jen takové sladké ticho.
,,Mami, mami…..MÁMO, MAMINKO!!!!“
Probudila jsem se s oroseným čelem. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bílé stěny, bílé peřiny, jednotvárné pípání…. tohle přece není můj pokojíček!
Začala jsem si vzpomínat. Včera mi bylo zle, ano, ty kroky a hlasy… jsem v nemocnici, ale kde je…kde je…
,,MAMI!!!“
,,Ale, ale slečno. Taková velká a křičí tu, jako malé dítě. Maminka je doma a má o vás jistě strach.“ do prosklené místnosti jednotky intenzivní péče vešel ten hodný pan doktor ze včerejška.
,,Já,já…co-se-mi-sta-lo?“dostala jsem ze sebe namáhavě.
,,Chcete to vážně slyšet hned?“ zeptal se jemně doktor.
Přikývla jsem. Doktor začal vyprávět:,, Srazilo vás auto, slečno. Když vás sem před čtyřmi dny přivezli, mysleli jsme, že to moc špatně dopadne, ale snad nebude tak zle. Máte těžký otřes mozku a taky nějak pochroumanou nohu, ale to se..snad… spraví. Operace byla dost složitá, nakonec se nám to však povedlo. Včera ale zase začala zlobit ta hlava a vy jste nám dala pořádně zabrat, jen co je pravda.Zase jste upadla do bezvědomí a my měli co dělat, abyste nám úplně nezkolabovala.“
,,Jak-dlou-ho-ta-dy-eš-tě-bu-du?“ vypotila jsem ze sebe otázku.
,,No to nevím. Zítra zoperujem tu vaši nohu a otřes mozku také není rýma. No slečno, minimálně ještě dva měsíce, ale ani to ještě asi nebude všechno.“
,,Dva-mě-sí-ce? Ta-ko-vá-do-ba?“
,,Ale no tak, slečno,“ doktor mě pohladil po uslzené tváři ,, snad byste neplakala, vždyť to není tak hrozné.“
,,A-co-mám-s-no-hou?“ vzpoměla jsem si na doktorovu zmínku o zítřejší operaci.
Doktor se zarazil: ,,No….ehm….to….jaksi ještě nevíme.“ Na jeho tváři však bylo poznat, že jsem ho tou otázkou uvedla do rozpaků. Chce přede mnou snad něco tajit?
,,A-le-já…“,selhal mi hlas ,,vy-mi-lže-te! Já-um-řu-a-vy-mi-to-nech-ce-te-říct!!!“
I přes tu spoustu hadiček jsem křičela. Celá jsem se třásla a slzy se mi koulely po tvářích.
,,No tak, slečno, na umření to přece není. Bude to dobré, uvidíte.“
Ležela jsem a koukala do stropu. Nevím, jak dlouho už tady tak ležím a přemýšlím, ale čím víc přemýšlím, tím je mi hůř. Koně, ta jediná věc, co mě bavila a které jsem obětovala spoustu času, ta je pro mě teď vzdálená jako sousední galaxie. Alergie, kvůli které se to všechno stalo. A ten řidič zeleného favoritu. Ten je vinen nejvíc. Dala jsem se do pláče a pak jsem vyčerpáním usnula.
Zdálo se mi, že sedím na koni a ujíždím pryč. Pryč z města, pryč od lidí, pryč od všeho. Najednou přede mnou byla dálnice, plná aut, hučících a lomozících. Kůň se splašil a já padala. Dolů a dolů… najednou jsem sebou leknutím trhla. Ležela jsem na posteli a kolem mě se rozprostírala hluboká tma. Za oknem svítil měsíc a vrhal do místnosti tlumené bledé světlo. Zavřela jsem oči a opět jsem se ponořila do spánku. Tentokrát bezesného.
,,Tak slečno, dnes už jdete na normální pokoj. Těšíte se?“
Přikývla jsem. Přece nebudu té rozesmáté sestřičce kazit náladu. I když, vlastně jsem se docela těšila.
Sestřička mi pomohla do vozíku. Po těch dvou týdnech strádání v nemocnici jsem byla zesláblá jako moucha.Podívala jsem se na svou pravou nohu a neubránila jsem se výkřiku: ,,Ježkovy oči!!!!!“
Sestřička se polekala: ,, Co se děje, slečno?“
,,Ale to nic, jenom jsem se vyděsila z toho jak jsem hubená.“ snažila jsem se to se smíchem zamluvit, ale rozesmátá jsem rozhodně nebyla. Moje noha ležela bezvládně na stupadle vozíku. Byla od kotníku po koleno zedrátovaná, byla celá vyhublá a co bylo nejhorší: nemohla jsem s ní hnout. Měla jsem slzy na krajíčku, ale ovládla jsem se a nechala se odvést na pokoj číslo dvanáct, kde teď budu trávit svůj čas.
,, Mohla bych vás o něco poprosit?“ zeptala jsem se opatrně sestry, když mi upravovala peřinu.
,,Co byste chtěla, slečno? Něco přinést?“ šibalsky na mě mrkla ,,Někomu něco vzkázat?“
,,Ale ne, potřebuju mluvit s doktorem Za-, Za-…Zachem.“ namáhavě jsem si vzpomněla na lékařovo jméno.
,,Jasně, hned vám ho seženu“ usmála se sestra a zavřela dveře.
Za chvíli doktor vešel do pokoje: ,,Tak, copak vám schází, slečno?“
,, Něco jste mi slíbil.“ začala jsem opatrně ,,Říkal jste, že až mě dáte na normální pokoj, řeknete mi co se mnou vlastně je.“ I když jsem se snažila ovládat, hlas se mi třásl.
Doktorova tvář se zasmušila a on se ztěžka posadil na židli. Přisunul se blíž k mojí posteli a pomalu začal mluvit: ,, Víte, jak jste před týdnem byla na té operaci s nohou? Nerv vedoucí z páteře byl příliš poničen a nám se ho nepodařilo oživit. To znamená…že už..že už… nikdy nebudete chodit.
,,Ale co…co ta druhá noha? Mám ji snad v pořádku?“ to už jsem se neovládla a začala jsem brečet ,,Já..já nechci. Nechci!“
Doktor znervózněl: ,, Víte, je těžké vám to říct, ale, ta druhá… No, povím vám celou pravdu. Ono vlastně vůbec nejde o nohy, ale o páteř. Ta je nenahraditelně poškozena. Máte roztříštěné tři obratle a poškozenou míchu. Je mi to opravdu moc líto, ale…ale…vy už nikdy chodit nebudete, nemůžeme za to, dělali jsme vše, co bylo v našich silách, nezlobte se.“
Skončil. Zvedl se a odcházel. Ve dveřích ještě chvíli stál, jakoby se rozhodoval, zda je vhodné ještě něco dodat. Nakonec beze slova zavřel dveře. Zůstala jsem sama a hleděla jsem na bílý strop. Nebrečela jsem. Jen jsem se dívala nahoru a chtělo se mi řvát a křičet z plných plic. Nenáviděla jsem celý svět. Všechny jsem vinila z toho co se mi stalo. Nemohla jsem dál, byla jsem úplně na dně.
Takhle jsem strávila několik dní. Pak přišla sestřička a řekla, že má pro mě dobrou zprávu: Alergii na koňskou srst prý nemám, byla to jen nepřeléčená bronchitida a ten kašel vyvolával prach ve stájích: ,,Takže klidně můžete zase jezdit.“
Pak jí to došlo. Zčervenala a utekla.
To byla poslední kapka. Vytrhla jsem si jehlu od kapačky z ruky a máchla jsem po skleničce s vitaminovým roztokem, upevněné v držáku. S řinkotem spadla a rozbila se. Zvedla jsem jeden střep, přiložila jsem si ho k zápěstí a…a…zabrala jsem a přeřízla si žíly. Najednou bylo všude plno krve. Udělalo se mi strašně špatně, začala jsem zvracet, pak se mi udělalo černo před očima a já spadla dolů z postele. Asi jsem omdlela, ale víc si nepamatuju.
Najednou jsem viděla něco bílého. Padalo to přímo na mě, až se mi zdálo, že mě ta bílá obluda rozdrtí na kousky. Ale nebyla to obluda, byl to strop. Pro mě dost známý strop na jednotce intenzivní péče.Ležela jsem tam zase.
,,Je vzhůru, pane doktore, je vzhůru!“ ozval se do toho nádherného ticha ječivý hlas sestřičky. Pomalu a namáhavě jsem pohnula hlavou tam, kde jsem tušila dveře. Najednou se celá místnost zatočila a já jsem zase omdlela. Probrala jsem se za chvíli. Pořád se se mnou všechno točilo. Někdo mě držel za ruku: ,,Ma-ma-…mami!“
,,To bude dobrý holčičko moje, my to zvládneme, vozíček není to nejhorší, co nás mohlo potkat. Hlavně musíš být silná.“ Třásl se jí hlas, ale dodala mi odvahu. Já to musím zvládnout. Musím! Pak máma odešla, nechtěla jsem brečet, ale slzy se kutálely úplně samy. Tak alergii na koně nemám. Ale to je fuk, stejně na ně už nikdy nesednu, protože se ze mě stal mrzák. Bezděky jsem vztáhla ruku k jehle od kapačky, ale nechala jsem ji zase klesnout na peřinu. Mám být silná. A budu. Nejenom kvůli mámě, ale hlavně kvůli sobě. Usnula jsem a spala jsem sladce, líp než kdy jindy: s čistou hlavou, bez smutných myšlenek.
Ráno zase přišla ta hodná sestřička. Řekla mi, že můj stav se stabilizoval a opět mě přeloží na normální pokoj. Zavřela jsem oči a nechala se naložit na vozík. Ani za nic jsem se nechtěla podívat na svoje nohy. Sestřička mě odvezla na sedmičku. Na posteli u okna ležela bledá holka. Sestřička se na ni usmála: ,,Tak, Sašo, máš tady kamarádku. Myslím, že si budete rozumět.“ Pomohla mi na postel a odešla.
Když vrzání vozíku doznělo, otočila jsem se na svoji spolubydlící: ,,Ahoj, já jsem Miky, nebo Míša, jestli chceš.“
,,Saša.“ Nic víc neřekla. Překvapilo mě to.
,, Víc mi nepovíš? Třeba proč tu seš.“ pokoušela jsem se o konverzaci. Marně.
,,Nech mě být.“
Respektovala jsem to, tedy jen do večera. Když sestra zhasla světlo a popřála nám dobrou noc, pokusila jsem se znovu navázat rozhovor: ,,Mě srazilo auto a už nikdy nebudu chodit. Podřezala jsem si žíly, ale nakonec budu asi v pořádku. Jenom budu až do smrti na vozíku.“ pronesla jsem roztřeseně do ticha.
,,Já umřu,“ ozvalo se z druhé postele “ protože mám leukémii. Nevím sice kdy, ale umřu. Ale nepláču, už ne.“
“ To-to-to je mi moc líto,“ vykoktala jsem překvapeně „nechtěla jsem ti ublížit.“
,,V pořádku. Ty za to nemůžeš.“
A v tu noc, na nemocničním lůžku, v nemocničním pokoji jsme si já a Saša slíbily, že budeme kamarádky. Nejlepší a napořád. A taky to tak zůstalo. V nemocnici to konečně přestala být nuda. Pořád jsme si měly o čem povídat. Moje nová kamarádka byla sice vážně nemocná, ale přesto ještě úplně neztratila smysl pro humor. Sašin drobounký obličejíček s velkýma tmavýma očima nehleděl do světa jen smutně a vážně. Každou chvíli se smála. Její vyhublé tváře, plné rty a stále trochu umaštěné krátké hnědé vlasy mi připadaly povědomé. Aby taky ne! Zjistila jsem, že bydlí sedm ulic ode mě a chodí do té samé školy co já, ale o třídu níž.
,,Ale jaktože jsem o tobě nic víc nevěděla?“ zeptala jsem se jí.
,,Víš, byla jsem dost často nemocná a do školy jsem chodila málo. A pak u mě zjistili leukémii. To jsem do školy přestala chodit úplně. Už tu ležím skoro jedenáct měsíců. Říkali, že až..no až budu mít málo času, tak mě pustí domů, abych si to stihla užít než..než…
,, Já vím,“ pospíšila jsem si „už nic neříkej, chápu. Až nás obě pustí domů, budeme si to opravdu užívat, neboj. A hlavně neplač.“
,, Nepláču“, řekla a hlas jí přeskakoval. Ten večer jsem nemohla usnout.
Za týden nás u snídaně překvapila sestřička dobrou zprávou: ,,Tak děvčata, krásně vám to vyšlo, dnes jdete obě domů. Máte radost?“
Chápala jsem, proč jde Saša domů. Snažila jsem se skrýt rozpaky. Sestřička mi pomohla do vozíčku, který jsem dostala od rodičů, no vlastně tak trochu od pojišťovny a vyjeli jsme před nemocnici. Rodiče už na mě čekali u auta. Máma mě objala a pak si všimla Saši: ,,Ahoj Sašo, to jsem ráda, že vy dvě jdete domů mn bs\\
a. Aspoň se jedna bez druhé nebudete nudit. Doufám, Sašo, že k nám co nejdřív někdy přijdeš.“
„Ahoj Míšo.“ zamávala mi a unaveně se opřela o rameno babičky, která pro ni přišla
Táta mi pomohl do auta. ,,Ahoj Sašo a stav se, třeba hned zítra.“ Stihla jsem ještě zavolat, než táta nastartoval a rozjeli jsme se. Konec pobytu v nemocnici. Konečně! Po dlouhých třech měsících jsem jela domů. Bylo to pro mě tak trochu cizí. Vlastně ne trochu, ale úplně. Rodiče totiž nechali předělat celý byt na bezbariérový, ale já jsem se tam stejně necítila dobře. Večer jsem nemohla usnout. Přišla za mnou máma. Posadila se na okraj postele, chytila mě za ruku a chvíli tam jen tak seděla. Vtom jsem na ruce ucítila mokro: ,,Mami, ty pláčeš?“
,,Ne, to se ti jenom zdá.“ zapírala přeskakujícím hlasem.
,, Mami, nelži mi! Ty nesmíš plakat, já to zvládnu! Saša to má horší, ona umře, už brzo, protože má rakovinu, ale já budu žít a jsem zdravá, ale ona ne. Měla bys plakat spíš kvůli ní, ne kvůli mě, mně přece nic není, já neumřu, jen nebudu chodit. Bude to těžké, ale zvládnu to. Právě díky Saše jsem se s tím smířila. Chápeš?!“
,,Chápu Mišičko, jen mi dej trochu času, abych se s tím vyrovnala. Je to pro mě moc těžké. Ale teď spinkej a netrap se.“ pohladila mě po vlasech a odešla. Bylo mi smutno. Ne kvůli mě, ale kvůli Saše. V slzách jsem usnula.
Otevřela jsem oči. Instinktivně jsem chtěla vyskočit z postele, ale v poslední vteřině mi došlo, že to nepůjde. Ujela mi ruka a já se rozplácla jak široká tak dlouhá na zemi. O deset sekund později přiběhla do pokoje vyděšená maminka: ,,Míšo, Míšo co je ti?“
,,To nic není mami, ujela mi ruka. V pohodě.“
Máma se rozbrečela a utekla do kuchyně. Zvedla jsem se na rukou, opřela se o postel a s hekáním a supěním jsem se zvedla. Když si nemůžu pomáhat nohama, je to docela složité.
Za chvíli jsem už seděla na vozíčku. Zatím to šlo těžko, ale věřila jsem, že mi to brzy půjde lépe a lépe.
Odpoledne přišla Saša. Šly jsme ven a jen tak zbůhdarma jsme se toulaly po parku. Povídaly jsme si o všem možném, ale přesto jsem se cítila nejistě. Kdo by se taky cítil v pohodě, když se baví se svojí nejlepší kamarádkou, o které ví, že už možná příští týden bude.. bude.. nechtěla jsem na to ani pomyslet. Snažila jsem se zbavit té myšlenky, ale nešlo to.
Šli jsme hodně pomalu, protože Saša dnes byla jaksi bledší a unavenější než kdy jindy. Nakonec jsme se dostaly až k Ohrádkám, vilové čtvrti na okraji města. Bydlel zde i jeden příšerný kluk ze sousední třídy, který se jmenoval Tomáš. Byl přesvědčený, že právě on je nejdokonalejším tvorem na světě a také to dával náležitě najevo. Potkat Tomáše bylo jako strčit bosou nohu do vosího hnízda. A nám se to bohužel stalo: ,,Nazdar Vozajdo a Bledule, cha cha, vy ste ale dvojka!“
Na podobné narážky jsem ještě nebyla zvyklá, ale jakžtakž jsem se ovládla. Saša se ale strašně rozčílila: ,,Nech ji být, nic ti neudělala, seš-seš …..“ všimla jsem si, že se jí začali nepatrně třást ruce.
,, No tak co jsem“, posměšně se zeptal Tomáš a mně už bylo jasné, že tady není něco v pořádku. Saša začala lehce kašlat a ruce se jí třásly stále víc. ,,Co jsem ty Bledule blbá, no, he he he!“
,, Ty…ty…ty ty posměváčku, já-tě-ne-ne néé“ Saša se zhroutila na zem. Zbledla a těžce dýchala. Najednou jsem ucítila vlnu nenávisti. Chtěla jsem Tomášovi alespoň vrazit facku, protože tohle mi nikdy nikdo ještě neudělal a navíc Saše z toho bylo tak zle. Chtěla jsem k němu popojet ale on začal utíkat. Nejdřív jsem se za ním chtěla vydat, ale za chvíli mi došlo, že je to úplně beznadějné. Každým krokem se mi stále víc a víc vzdaloval.
Raději jsem se vrátila k Saše.
,,Sašo, jsi v pořádku?“ volala jsem už z dálky, když jsem viděla, že kamarádka stále leží na zemi a nehýbá se. ,,Sašo, co-co je ti?“ vzala jsem ji za ruku. Nepohnula se.Vyděsila jsem se: ,,Sašo, no tak Sašo.“ Slzy mi tekly po tvářích. Honem jsem si pospíšila k telefonní budce. Snad ještě není pozdě! Ruce se mi třásly rozčilením. Konečně jsem vytočila číslo 155. Nekonečné pípání.
,,Ano, Záchraná služba“
Vzpoměla jsem si na všechny kurzy, ve kterých nás učili, jak správně telefonovat na tísňová čísla : ,,Ohrádky, ona se pomoc, ulice Ohrádky, já jsem Míša, Míša Veselá a honem já-já…“ selhal mi hlas. Na druhé straně telefonu se ozvalo něco jako ano a pak to klaplo. Jela jsem k místu, kde Saša zůstala ležet. Přes závoj slz jsem se dívala na hlouček lidí, kteří Sašu obklopili. Za chvíli jsem už uslyšela houkání sanitky. Byly opravdu rychlí.
,,Ustupte, ustupte. No tak, s dovolením“ rozháněli saniťáci dav senzacechtivých diváků.
Nesměle jsem se optala: ,,Můžu jet s váma?“
,, Jsi rodinný příslušník?“
Sklopila jsem oči: ,,Nejlepší kamarádka.“
Doktor tam několik vteřin nerozhodně stál: ,, Tak dobře. Pojď“
Pomohl mi do vozu a zavřel dveře. Sanitka se rozhoukala a zběsilou rychlostí začala uhánět pryč. Bála jsem se. Ne o sebe, ale o Sašu.
Už dvě hodiny jsem seděla na staré odrbané lavičce v čekárně před ambulancí. Zevnitř se ozývaly tlumené hlasy a pípání přístroju. V tom jsem uslyšela kroky. Bezděky jsem ucukla s rukou, snažící se podat jeden z mnoha barevných letáků, které ležely na stole.
Dveře ambulance se otevřely a vyšel z nich mladý doktor. Prosebně jsem na něj upřela oči. Zavrtěl hlavou.
Zbledla jsem. Z hrdla se mi ozval vzlyk, pak druhý a nakonec mi závoj slz úplně zamlžil svět. Pomalu jsem se pustila směrem k výtahu. Téměř jsem neviděla na cestu a ruce se mi třásly rozčilením. Najednou se se mnou vozíček prudce naklonil. Vykřikla jsem a snažila jsem se zachytit zábradlí, ale bylo už pozdě. Dojela jsem na okraj schodiště a teď už jsem padala dolů.
Pod schody jsem ležela snad deset, možná patnáct vteřin, ale mě to připadalo jako dlouhé hodiny. Pak mě nějaké ruce zvedly ze země a já ztratila vědomí.
S hrůzou jsem otevřela oči. Nejdřív jsem nevěděla co je skutečnost a co sen. Jednotvárné pípání resuscitačního přístroje mi však dokázalo, že nic z toho, co jsem prožila, se mi nezdálo. Opět jsem ležela v té bílé prosklené místnosti na jednotce intenzivní péče.
,,Je vzhůru, pane doktore, už je vzhůru.“
Ještě jednou připomínám, že povídku jsem napsala před deseti lety, tedy když mi bylo jedenáct. To pro všechny, kteří rádi kritizují a neumí si všechno pořádně přečíst, kdybych dnes psala jak tehdy, hamba by mě fackovala to dávat na internet:)

11 komentáře “Konec snů

  1. Nemáš sa za čo hambiť! Podľa mňa je to napísané na vysokej úrovní, nehovoriac o tom, že ti bolo iba jedenásť. Vôbec sa nedivím že si vyhrala tú súťaž, je to podľa mňa geniálne. 🙂 🙂

  2. He, jó kdybys četla povídky co já psala v jedenácti. Ale nene ne, ty se nikdy nikde neobjeví, jsou skutečně…hrozné .

    Ale náhodou to není špatné, a na jedenáctiletou holku super. 🙂

  3. Moje první povídka, kterou jsem napsala ve třinácti byla otřesná. Odehrávala se ve fotbalové šatně a absolutně se nedalo poznat, co se tam děje. Tohle je skoro perfektní a kdybys to nenapsala, nikdy bych netypla autorku na jedenáctiletou, ani na čtrnáctiletou, řekla bych.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.