Jsem tvůj otec, Harry!

Publikováno Od LumennKategorie:povídky...
Dneska je moderní psát fanfikce, jak se říká dílům, která vycházejí ze základů již napsaného příběhu, ale mění jej dle fantazie autora. A možná proto se mi tenhle žánr dosud vyhýbal. Svou jedinou (a vpravdě rozsáhlou) fanfikci, moje pubertální dílo Paní prstenů, jsem napsala v době, kdy tohle slovo snad ještě ani nebylo vymyšleno a měla jsem za to, že jsem jediná a ultra originální. Hehe:) Dnes mi to v záplavě všech těch příběhůl přijde úsměvné a naivní.
Ale dost úvodních řečiček. Po letech jsem se opět rozhodla si zkusit, jaké je to stvořit příběh, který není tak docela z mé hlavy a „ukrást“ pár literárních postav a rozehrát s nimi svou vlastní hru na své vlastní šachovnici. Posloužil mi k tomu svět Harryho Pottera a věta, kterou jistě všichni znáte z Hvězdných válek. „Jsem tvůj otec, Harry“ je tak nejen povídkou, ale i zamyšlením „co by, kdyby“. Komu je vložena do úst tahle věta a jak to nakonec dopadne čtěte v povídce:)
Nad starým hřbitovem se líně plazila mlha. Byla temná, větrná noc, bledý srpeček měsíce jen neochotně vykukoval zpoza hustých, černých mraků. V jeho matném světle vrhaly popraskané, břečťanem opletené náhrobky strašidelné stíny.
Náhle se vedle jedné z hrobek něco zalesklo a vzápětí tam na zem dopadly dva chlapci. Jeden, asi sedmnáctiletý, vysoký, štíhlý, s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a druhý o něco mladší, černovlasý, rozcuchaný, s kulatými brýlemi a jizvou ve tvaru blesku na čele.
„Cedricu, jsi v pořádku?“ hlesl ten brýlatý.
„Ano, jsem Harry, co se stalo?“ než ale Cedric stačil svou otázku dokončit, temnotu hřbitova rozčísl další záblesk.
„Avada kedavra,“ zaslechl Harry, než sebou instinktivně plácl na zem. Kletba však nebyla určena jemu. Vedle sebe ucítil žuchnutí, jak na zem dopadlo tělo. Neotáčel se, věděl, co se stalo i bez toho. Srdce jako by mu sevřela ledová ruka.
Napřímil se a rozhodl se utéct. V ten okamžik se ale před ním jakoby odnikud zjevily vysoké postavy v černých pláštích. Jejich nepřirozenou velikost ještě umocňovaly vysoké, špičaté klobouky, které měli na hlavách. Smrtijedi. A pokud tu jsou oni, pak tu někde musí být i…
Harry rychle vytasil hůlku, ale než mu z roztřesených rtů stačilo vyklouznout jediné slovo, jeden ze Smrtijedů jen ledabyle pohnul rukou a Harryho hůlka oblokem zamířila k němu. Křuplo to a na zem dopadly dva kusy bezcenného dřeva.
Harry se bezmocně rozhlížel po černých vlajících pláštích, jež ho obklopovaly, a po zrůdných maskách, které měli Smrtijedi na obličejích. Z jejich sevřeného kruhu nebylo úniku. Dva z nich ho náhle vzali pod paží a vlekli ho mezi hroby. Zmítal se, ale drželi ho příliš pevně.
„Náš pán ti chce dnes v noci něco naléhavého sdělit,“ zasyčel jeden z nich a Harrymu konečně došla bezvýchodnost jeho situace. Byl sám na hřbitově plném Smrtijedů, takových, kteří necouvnou ani před vraždou. A někde tady, možná v chuchvalcích převalující se mlhy, možná ve stínu starobylých hrobek, na něj čeká Lord Voldemort.
Dvojice Smrtijedů jej dotáhla až doprostřed hřbitova, kde se k zamračenému nebi pochmurně tyčil polorozpadlý altán. Kolem něj se rozprostírala mýtina, posetá drobnými bílými kvítky. Vprostřed mýtiny hořel oheň, jehož plameny měly jedovatě zelenou barvu. A hned vedle ohniště, ozářena nazelenalými odlesky plamenů, se tyčila postava s holou, jakoby šupinami pokrytou hlavou a obličejem bez nosu, jen s dvěma štěrbinami místo nosních dírek, jaké mívají hadi. Tmavé oči se dívaly na Harryho a s nelidskou, bledou kůží potaženou tváří si pohrával úsměv.
Smrtijedi strčili do Harryho a ten upadl do trávy rovnou na kolena. Snažil se posbírat, ale roztřesené nohy jako by jej neposlouchaly. Nervózně zvedl hlavu a pohlédl do očí Pánu Zla, který se už o pár kroků přiblížil. Stále se díval Harrymu přímo do očí a pak si proti jeho očekávání přidřepl za ním na zem.
„Harry,“ zasyčel Voldemort téměř něžně a kdyby Harry nevěděl, co je zač, uvěřil by, že úsměv, který se černokněžníkovi rozlil po tváři, byl vřelý. „Harry, jsi tu dnes, aby ses dozvěděl pravdu, pravdu o tom, kdo jsi.“
Podal Harrymu ruku a pomohl mu vstát. Brýlatý kouzelník netušil, co se děje, oči Pána Zla se mu vpíjely do mozku a dnes v nich nenacházel krutost, ani povýšení, ale…lásku? Voldemort rozpřáhl ruce. „Jsem tvůj otec, Harry!“
A pak zkoprnělého chlapce objal.
„NE! NE! Neeee!“ řval nepříčetně Harry do záhybů jeho pláště a zmítal se v černokněžníkově náručí.
A pak se probudil.
Avšak místo toho, aby jeho příšerná noční můra zmizela, objevila se další, s mnohem reálnějšími obrysy. Na pelesti jeho postele seděl Voldemort a s téměř přátelským výrazem se na něj díval. Bledou ruku měl položenou na bílé peřině a druhou právě natahoval, aby Harryho pohladil po vlasech.
„Neeee,“ zavřeštěl Harry znovu a pokusil se Voldemorta odstrčit, když v tom k němu přiskočil lékař v bílém plášti a rychle mu píchl injekci. Modré oči se protočily a náhle těžká víčka se zavřela.
„Děkuji, pane doktore,“ prohlásil muž, sedící na chlapcově posteli a pomalu vstal, potřepávaje lysou hlavou.
Lékař se na něj soucitně podíval. Ubohý muž, blesklo mu hlavou. Žena mu zemřela při autonehodě, při níž on sám byl těžce raněn – od té doby nemá na hlavě jediný vlas a po na kusy roztříštěném nosu zůstaly v jeho tváři, kterou kruté popáleniny zbavily veškerého pigmentu, jen dvě nosní dírky. Ano, ubohý muž a teď má ještě potíže se svým jediným synem, kterému byl v době bouračky pouhý rok a jako zázrakem ji přežil jen s malinkou jizvou ve tvaru blesku na čele. I když, možná se právě tato jizva ukázala být osudnou a zranění hlavy v batolecím věku způsobilo dnešní těžké psychické problémy.
Lékař si ještě jednou soucitně povzdechl, letmo pohlédl na spícího chlapce a spolu s jeho otcem vyšli na chodbu.
„Pane Pottere, moc mě mrzí, že pro vás nemůžeme nic víc udělat,“ řekl lékař, když otevíral dveře do své pracovny a zval svého hosta dovnitř.
„Prosím, říkejte mi Jamesi,“ pronesl chraplavým hlasem (také následek nehody) pan Potter a posadil se do křesla. V bíle zařízené lékařské pracovně se vyjímal téměř nepatřičně – byl totiž celý oděný v černém. Jak nedávno sdělil lékaři, bylo to na znamení smutku; černou prý nosí ode dne, kdy mu zemřela žena. Jmenovala se prý Lili, krásné jméno, pomyslel si lékař a posadil se ke stolu.
„Takže pane Pottere, Jamesi, váš syn se už téměř měsíc nachází v opravdu žalostném stavu. Pokud mu nedáme sedativa, pobíhá po pokoji jako šílený a blábolí něco o čarodějích, kouzlech a nějakých…“ lékař na okamžik nahlédl do papírů. „Smrtijedech, kteří ho prý chtějí zabít.“
James Potter si žalostně povzdechl a založil ruce na klíně. „Ano, já vím. A nakonec prohlásí, že já jsem Lord Voldemort a chci ho zabít taky. Doufal jsem, že léky, které mu dáváte, zaberou a můj chlapec mě zase pozná.“
„Obávám se, že na to můžeme čekat i celé měsíce, léčba, kterou aplikujeme, bývá často zdlouhavá,“ lékař opět vrhl k panu Potterovi soucitný úsměv. Ten se však jen smutně zahleděl z okna.
„Víte, smrt mojí ženy, jeho matky, nesl těžce. I když byl maličký, ztrátu matky pociťoval a nikdy se s ní úplně nesrovnal. Když začal chodit do školy, začal si vymýšlet pohádky o tom, že jednou za ním přijde vousatý kouzelník a odvede do říše čar a kouzel. A nebo si sedával doma na koště a hrál si, že lítá,“ James se nostalgicky usmál, ale v jeho očích zůstal smutek. „Tehdy jsem si myslel, že jsou to jen dětské hry, nevinné fantazie, víte, a že to chlapci nemůže uškodit. Kdybych tehdy věděl, jak se mýlím! Čím byl starší, tím více do toho svého světa utíkal, když mu bylo jedenáct, nehrál si už na nic jiného, než na kouzelnickou školu v Bradavicích, tak jí říkal. A vymyslel si do ní i spoustu učitelů a všelijakých bizarních tvorů a dokonce měl i imaginární kamarády, Rona a Hermionu, jsou to taky čarodějové jako já, říkal mi. Ale já měl pořád tolik práce…jak víte, pracuji na ministerstvu a pozice, na které jsem teď mě stála mnoho let úsilí. Teď si říkám, že jsem se měl raději věnovat synovi a možná bych si jeho problému všiml dříve.“ Muž v křesle zatřepal hlavou a nepřítomný výraz, který měl po celou dobu vyprávění, zmizel. Podíval se na doktora a jeho tmavé oči byly zalité slzami.
„Nic si nevyčítejte, pane Pottere,“ řekl chlácholivě lékař. „V našem ústavu je váš syn v těch nejlepších rukou,“ zabrousil očima do papírů. Chtěl dát tomu zlomenému muži nějakou naději, ale čím déle si četl spis mladého Harryho, tím více se ho zmocňovala beznaděj. V těch řídkých okamžicích, kdy byl chlapec schopný se s lékaři bavit, je stále přesvědčoval o tom, že skutečně pochází z jakéhosi jiného světa, ve kterém žijí kouzelníci a že musí jít ihned do školy, která je na hradě jménem Bradavice, a vše říct panu řediteli, než bude pozdě. Brumbál, McGonagallová, Snape, Hagrid…chlapec měl v hlavě desítky smyšlených postav, které dokázal do detailu popsat. Byl ve svých halucinacích naprosto ztracen a naděje na uzdravení byla mizivá. Takhle pokročilou schizofrenii u tak mladého člověka doktor dosud neviděl.
„Možná,“ začal lékař opatrně. „Budeme muset provést lobotomii, váš syn pak bude zcela odkázán na pomoc lékařů, ale s nejvyšší pravděpodobností, se navždy zbaví halucinací a velice se zklidní.“
Čekal na reakci chlapcova otce. Ten je zachmuřeně přikývl. „Udělejte, co bude nutné pane doktore.“
S těmi slovy se pomalu zvedl z křesla a pevně stiskl lékařovu napřaženou pravici. „Brzy se zase zastavím, snad Harrymu bude lépe.“
Lékař ho vyprovodil na chodbu a ještě chvíli se za panem Poterrem díval, jak odchází z areálu psychiatrické léčebny a mizí za branou směrem, kde stála autobusová zastávka. Na chvíli lékaře napadlo, proč tak vysoce postavený zaměstnanec ministerstva jezdí autobusem, ale pak si vzpomněl na autonehodu a přičetl to traumatu, které v autě musel muž prožít. Opatrně zavřel dveře a zamířil zpět na oddělení.
Holohlavý muž v černém oděvu pomalu došel k zastávce. Posadil se na otlučenou lavičku a sklonil hlavu. Vypadalo to, že pláče nebo se modlí, ale nedělal ani jedno. Sahal pod lavičku, odkud vytáhl důmyslně ukryté koště a rozhlédl se okolo. Výhled z oken léčebny zakrývala hustá spleť větví vzrostlých stromů, které rostly ve vysokou zdí obehnané zahradě, a ulice na okraji města, kde léčebna stála, byla liduprázdná.
Lord Voldemort nasedl na koště a vznesl se k obloze, kde během pár okamžiků zmizel jako malá tmavá tečka mezi mraky. Mraky, které se na okamžik zformovaly do podoby lebky, než je zase rozfoukal vítr.

Lumenn

31 komentáře “Jsem tvůj otec, Harry!”

  13. [12]: pokračování nechť si každý čtěnář domyslí sám…možná Harryho na poslední chvíli zachrání Brumbál aspol. a možná se Voldemort chytře zbaví svého jediného soka a stane se vládcem kouzelnického světa…:)

    Odpovědět

  17. [16]: proč jsi to nečetla? ještě nemáš dočteného Harryho Pottera? Tak posečkej a až dočteš, tak čti. A pokud už jsi za čtrvtým dílem, tak číst klidně můžeš, žádné další spoily tu nejsou:)

    Odpovědět

  19. Tak to je dost dobrý, ale Lord Voldemort je přeci můj táta!! A jsem jedináček, to se víXD Zajímavé, skutečně mě to pobaviloX)

    Odpovědět

  26. Jééé… toto bolo také super psycho… akurát pre mňa… len škoda, že nebola nejaká krvavá scéna (ja som morbídna do špiku kostí :D). Prečítala som už veľa ff HP stories a rozhodne môžem povedať, že toto patrilo k tej the best časti. Trošku mi to pripomenulo Peckinu poviedku "Krev není voda." I keď to bolo úplne z iného súdka. 🙂 Ale páčilo sa mi to. A veľmi. A to je už čo povedať, pretože ja som dosť náročná, čo sa týka psycho poviedok 😀

    Odpovědět

  28. Já naopak mám fanfiction docela ráda, povídka pak o autorovi vypovídá jak si přál aby dílo doopravdy skončilo (většinou) 😀 Tohle je dobrá povídka, o HP sem většinou četla samý kraviny, takže palec nahoru 🙂

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.