Druhá část „povídky na objednávku“ od mé „nej kamí“ Liz (= Elizabeth), jejíž první část a krátký úvod si můžete přečíst zde. Teď už nebudu zdržovat, věřím, že se všichni těšíte na pokračování příběhu….
Když přišla domů, dveře bytu byly dokořán otevřené. „Chrisi?“ Vběhla do bytu. Ležel na pohovce a držel si na obličeji mraženou kukuřici. „Co se stalo?“
Oddělal zmrzlý sáček. Pod nosem měl krvavou šmouhu a kolem oka monokl tak nateklý, že sotva viděl. „Dlužil jsem nějaký prachy,“ vyhekl a zkroutil se do klubíčka.
„To bude dobrý, lásko.“ Pokoušela se ho utěšit, ale odstrčil ji a začal zvracet. Taky se jí zvedl žaludek a stáhl se jí v hlasitém zakručení. Možná bych přece jen měla něco sníst.
„Něco jsem ti přinesla.“ Podala mu dýlerák, ale místo toho, aby měl radost, jí ho jen vyškubl z ruky a okamžitě si začal připravovat dávku. Pozorovala ho, jak si rozehřívá heroin nad zapalovačem a pak si zasunuje jehlu do žíly. Když dotáhl píst stříkačky až na doraz, svalil se na pohovku. „Už to bude dobrý, ty prachy vrátím, bude to dobrý lásko,“ šeptal, když z ní strhával oblečení.
Když podávala tomu tlustému týpkovi svůj obitý notebook, mračil se na ni. Smrděl potem a celá jeho zastavárna jím byla načichlá. „Dám ti dvacku a můžeš být ráda.“
„Dvacku? To si děláš prdel! Nevypadá sice dobře, ale je skoro novej, mám ho jenom dva roky!“
Tlusťoch obrátil notebook v rukou a pak ho zkoumavě otevřel. „Fajn, tak čtyřicet. Ale vejš nejdu, holka, taky musím z něčeho žít.“ Když se křivě usmál, v jeho ústech zasvítily dva zlaté zuby.
To jsou dvě dávky. „Tak jo.“
55. Byla tak šťastná, že sedla na záchodovou mísu a brečela štěstím. Čtyři kila za týden. O tom se jí nikdy ani nesnilo. Vyšla z koupelny a přinutila se vypít kafe s mlékem a cukrem, které jí uvařil Chris. Nevzpomínala si, že by za poslední týden do sebe dostala něco jiného. A bylo jí to jedno. V hlavě jí svítila jen ta dvě čísla. 55.
Christian si zrovna šlehl a drnkal na kytaru. Sedla si naproti němu a pozorovala jeho prsty, jak běhají po pražcích. „Dneska hrajete v Dark Moonu, ne?“
Přikývl, jako by ji vnímal jen napůl. Dál hrál.
„Prodala jsem notebook.“
Znovu kývl.
„Matka mi poslala jen sto liber. A e-letenku.“
„Střel ji na E-bayi.“
To bylo jediné, co řekl, než se zase ponořil do muziky. Chvílemi pouštěl kytaru a čmáral na papír. Když ho chytla múza, nemělo smysl ho rušit. Vzala kabelku a zašla do internetové kavárny přes ulici. Za dvě hodiny našla kupce na letenku a na účtu jí přibylo padesát liber. Měla jsem ji prodat dráž. Ale to by ji nemusel nikdo koupit.
NEPRILETIM. NASLA JSEM SI PRACI. VYPLATU BUDU MIT AZ PRISTI TYDEN, POSLES MI JEŠTĚ STO LIBER?
Mobil zapípal za chvíli. OK.
Strčila ho do kapsy, zaplatila za dietní kolu a vyrazila domů. Christian pořád hrál. Nechala ho být, zapálila si a poslouchala tóny jeho kytary. Těšila se na koncert. Tancem se hubne.
Lars jí strčil jazyk do pusy a dobýval se jí pod tričko. „Chris se to nesmí dozvědět,“ hekala, když ji opřel o stěnu kabinky a začal ji šukat.
„Neboj,“ zašeptal se svým otřesným přízvukem. Na míse ležela srolovaná bankovka a stopa po čtyřech lajnách byla skoro neznatelná.
53. Točila se jí hlava, ale to bylo jen kocovinou, přesvědčovala sama sebe. A možná taky zvracením. Třásla se a měla pocit, že má horečku. Chris ještě spal, tak se k němu přitulila pod dekou a pokusila se znovu usnout. Najednou ji přepadl známý pocit. Měla bych si šlehnout, abych ho zahnala.
Měla bych se hlavně najíst. Říkal druhý hlas, který nakonec vyhrál.
Lednice byla skoro vyjedená. Na nákupu nebyli už pár dní. Snědla dva okoralé sendviče a na pánvi si k nim osmažila dvě vajíčka. Neměli sůl a tak je snědla jen tak. Sotva polkla poslední sousto, žaludek jí vypověděl poslušnost. Doběhla do koupelny a sklonila se nad mísu. V tu chvíli se jí nějak podařilo zadržet zvracení. Tohle musím v sobě udržet, jinak chcípnu hladem. To byl zase ten rozumnější hlas.
Pokud si nešlehnu, tak to vyhodím.
Po čtyřech se doplazila do obýváku a našla kabelku. V dýleráku byla poslední dávka. Kurva, neměla jsem jednu dávat Larsovi.
Šňupla si a opřela se o studené kachličky. Něco ji zalechtalo v nose. Utřela si ho a na hřbetě ruky byla šmouha krve. Elizabeth, tvá krvavá cesta bohu hříchem se zdá…
Nasrat na boha. Zasmála se a šla si zaběhat.
„Lásko, jestli jim zejtra nedám ty prachy, co jim dlužím, zas mě přijdou zmlátit. A tebe jestli tu najdou taky.“
Dlouho ho neviděla mluvit vážně. Vlastně nemluvili skoro vůbec. Když zrovna sjetí nesouložili, tak spali nebo někde pařili. Přejela si rukou tvář. Modřina se jí ještě nezahojila. Christian na to neměl právo. Ale před dvěma dny měl absťák a neměli peníze, aby něco sehnal. A pak našel v její kabelce dýlerák s pikem. Strašně ho to rozzuřilo a praštil ji tak, až spadla na zem. Práskl dveřmi a když se vrátil, byl úplně sjetý. Celou tu dobu brečela a kouřila jednu cigaretu za druhou. Ale on ji pak objal a utěšil, omluvil se jí a pak celou noc prošukali.
„Už se nezlobím, miláčku, nezlobím se, promiň mi to, promiň,“ šeptal jí do vlasů a nekonečně dlouho ji pak líbal.
„Kolik dlužíš?“
„Tři sta liber.“
Zatmělo se jí před očima.
Odnesli všechno. Nechali si jen matraci, dvě deky a varnou konvici s dvěma hrnky a plechovkou kafe. Stejně za nábytek získali jen stovku. Pořád chyběly dvě. Elizabeth schovala iPod nahoru na boiler k váze. Ani jedno z toho nikdy neprodá.
Dnes jí ta milá váha ukázala 52. Už tři týdny brala perník a den ode dne se cítila líp. Hůř. Nepotřebovala jíst a spát, někdy, když Chris usnul, vstala a dělala kliky a sklapovačky, dokud ji nebolely svaly tak, že se nemohla doplazit k němu pod deku. Někdy pak ráno nemohla vstát, ale Bob jí donesl dávku až k ní domů. Když si šlehla, bylo jí hned líp. Nos jí krvácel už pořád. Ale jí to bylo jedno. Bolest a hlad, nic z toho nebylo důležité. Důležitá byla čísla.
A potom nedostala krámy.
„Takže vy nemáte pojištění, slečno?“
Elizabeth zavrtěla hlavou. Zamyšleně pozorovala svůj odraz na vitríně za sestrou. Mám šílené kruhy pod očima. Ale její tváře byly hubenější, než si je pamatovala a to bylo to, na čem záleželo.
„Pokud nemáte pojištění, budete muset zaplatit ošetření hotově, ano?“
Kývla.
„Tak se běžte posadit do čekárny.“
Svírala v ruce pořadové číslo a druhou bezděčně zabloudila do kabelky. Byl tam. Plastový proužek, který to potvrzoval. Dvě čárky mluvily jasně, ale chtěla to slyšet na vlastní uši. Lars nebo Chris? Nebyla si jistá, jestli si s Larsem vzali kondom. Ale s Chrisem spala mnohem víckrát, takže to musí být jeho.
Měla pocit, že ji lidé v čekárně pozorují. Třeba je poslal Chris, aby mě sledovali. Třeba moje matka. Nebo policie, ví, že beru drogy, zavřou mě…
Sestra ji zavolala za nekonečně dlouhou dobu. S roztaženýma nohama se cítila hrozně divně a prsty v gumové rukavici byly nepříjemné. Na gyndě jsem už nebyla sto let, přemítala a pozorovala obrazovku ultrazvuku.
Když doktor skončil, vyzval ji, ať se posadí. „Jste ve třetím týdnu, slečno.“ Před třemi týdny jsem spala s Larsem. „Ale popravdě se mi vůbec nelíbíte. Jste strašně hubená. A vaše pohyby, zornice…nezlobte se, že se tak ptám, ale neberete drogy?“
Židle se zarachocením dopadla na zem. Když probíhala kolem recepce, něco na ni volali, ale ona si toho nevšímala. Běžela celou cestu až domů. Teprve na schodech se zhroutila a třásla se vyčerpáním.
Včera váha ukázala 51. Za měsíc jsem zhubla deset kilo! Jenomže na tom teď nezáleželo, protože dítě, které nosí v sobě, z ní zase udělá tlustou bečku. Nenáviděla ho za to, ale stejně si položila ruce na břicho. Necítila nic. Měla bych? Bylo jí divně. Točila se jí hlava. Zase několik dní nic nejedla. Nebo možná ano, ale nebyla si jistá. Chris občas domů přinesl pizzu. Konečně si našel práci, umýval nádobí v italské restauraci za dvě libry na hodinu, na černo. Ale bylo to aspoň něco. Ona neměla ani to. Matka jí každý den volala, ale ona to nechtěla vzít a neměla peníze na to, aby jí napsala smsku. Musí být strachy bez sebe.
„Ty děvko!“ Christian rozrazil dveře. Byl opilý, zase chlastal s klukama z práce. Když se nemohl sjet, aspoň se opil, nebylo to ono, ale absťák nebyl tak hrozný. Ona už dva dny nic neměla, tak se dopovala prášky na spaní, aby nemusela snášet hlad a šílený třes, který jí celou prostupoval.
Jako omámená se posadila. Chris zabouchl dveře a dvěma kroky byl u ní. Vlepil jí facku. Neměla sílu odporovat, ani brečet, byla moc unavená. Zřítila se k zemi a málem ztratila vědomí.
Myslela na předvčerejšek, když byl sjetý a ona taky, a řekla mu, že čeká dítě. Tak dlouho ji objímal, že si myslela, že se udusí. „Přestanem s tím, jo? Přestanem s tím oba. Přece nebude mít rodiče feťáky, zvládnem to lásko. Promluvím s klukama z kapely, řeknu jim to. Budou mít určitě radost.“
„Rozbil jsem tomu čurákovi hubu. A tobě ji rozbiju taky. Kolikrát jsi s ním šukala?“
Nic nechápala. Byla tak ospalá. Prášky si vzala asi před hodinou. Byly dva nebo tři? Nebyla si jistá. „S kým?“ dostala ze sebe chraptivým hlasem.
„S Larsem, s kým asi? Nebo ty jsi mě podváděla s tolika, že ani nevíš, kdo je otcem toho tvýho zasranýho dítěte?“
Znovu ji praštil. Z nosu jí začala téct krev. Vždycky jí začala téct, když byla ve stresu. Kolem postele se válely zmuchlané zkrvavené ubrousky, které vzala na nějakém záchodě v nějakém klubu, už si nepamatovala kde.
„Je tvoje, lásko, je tvoje, přísahám.“
„To ti mám věřit? Jsi jenom zasraná děvka. Kurva, kurva, kurva.“ Vzal jejich poslední hrneček a rozmlátil ho o zeď. Ten druhý rozbil už minulý týden, když měl absťák.
„Musím si něco sehnat. Kurva, musím si něco sehnat.“ Třásly se mu ruce.
„Dlužíš jim dvě stovky,“ hlesla Elizabeth, ale Chris se tvářil, že neslyší. Přecházel sem a tam a najednou k ní znovu skočil a začal do ní kopat. Schoulila se do klubíčka, aby si chránila břicho, ale přesně tam mířil.
„Jo, dlužím jim zasraný dvě stovky. A víš proč? Kvůli tobě, tobě, tobě!“ Při každém tobě ji kopnul do břicha, ale kryla si ho koleny a rukama, které rány tlumily. „Dokud jsi nezačala brát tu zkrvenou sračku, tak jsme měli peněz dost a tvoje zasraná matka nám je posílala. Vidíš to, kam jsi nás dostala, vidíš to?“
Najednou do ní přestal kopat. Třásla se na zemi a neodvažovala se zvednout hlavu. Když se ozvalo prásknutí dveří, ztratila konečně vědomí.
„Lásko, lásko, promiň, promiň, odpusť mi prosím tě,“ někdo ji hladil po tváři. Otevřela oči. Hlava jí třeštila a do břicha jako by měla zabodnuté rozžhavené pohrabáče. Chris měl obrovské zorničky a smrděl alkoholem, ale byl to její Chris, objímal ji a hladil.Uvědomila si, že pláče. „Jsem strašnej idiot, samozřejmě, že je to dítě moje, s takovým idiotem jako je Lars bys přece nespala, řekl mi to, aby mě nasral, je mi to jasné, já tě tak strašně miluju.“ Držel ji v náručí, ale ona to skoro nevnímala. Cítila podivné horko na stehnech a břicho se jí kroutilo ve strašlivých bolestech. Tušila, co se děje, tušila to a strašně se bála.
„Chrisi,“ pokoušela se zašeptat, ale on jako by ji neslyšel.
„Lásko, sehnal jsem něco i pro tebe. Ne perník, ne ten ne, ten tě ničí, vidím to na tobě, strašně jsi zhubla, jsi strašně hubená, miláčku, a to nesmíš být, kvůli našemu děťátku. Ukradl jsem v práci tržbu, pět stovek, splatil jsem dluh a nakoupil jsem dost pro nás oba aspoň na týden. Zbyla mi ještě stovka, koupím nějaký jídlo, jo?“
„Lásko, já…já…,“ z posledních sil odhrnula pokrývku. Měla na sobě jenom tílko a kalhotky a všude na jejích stehnech byla krev. Moře krve, tak tmavé a husté, že byla skoro černá. Jako ropa, teče ze mě ropa.
„Ne, ne, ne!“ Christian se dotkl jejího klína a jejím tělem projela obrovská bolest. „Lásko, co mám dělat? Co mám dělat?“
„Do koupelny, prosím, musím zvracet,“ dostala to ze sebe jen s vypětím všech sil. Christian ji chtěl zvednout, ale zkroutila se bolestí a tak ji nakonec do koupelny spíš odtáhnul. Nevydržela to a pozvracela se už cestou. Vyšly z ní jen žaludeční šťávy. „Zavolám sanitku, lásko, vydrž.“
„Nemáme telefon, rozbil jsi ho pamatuješ?“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Kurva, doprdele!“ Praštil pěstí do stěny, až zaúpěl. „Víš co, oblékneš se a dostanu tě do nemocnice, jo? Je to pár bloků, to zvládneme. Omeju ti tu krev, jo? Vydrž.“
Elizabeth slyšela jak v koupelně teče voda a pak jí Christian začal umývat zakrvácená stehna. Stáhnul jí špinavé kalhotky a hledal na zemi nějaké aspoň trochu čisté. V tu chvíli se jí břicho sevřelo v největší křeči, jakou v životě cítila. Ta bolest byla tak strašlivá, že začala zoufale křičet a prsty zaťala do koberce. Z jejího klína se vyvalil další proud krve. Christian bezradně klesl na kolena vedle ní a rozbrečel se.
Zíral někam mezi její nohy. Zadívala se také. Tolik krve snad v životě neviděla. Zatočila se jí hlava a znovu se začala dávit. Uprostřed toho všeho byl malý chuchvalec tmavší krve, ne větší než hrášek. Než definitivně omdlela, uvědomila si, co to je.
Nevěděla jak dlouho byla mimo. Venku byla noc. Ale to byla možná i před tím, než omdlela. Z krve na jejích stehnech se stal krvavý škraloup. Každý pohyb ji bolel a celý svět se s ní točil. Po čtyřech se doplazila do koupelny. Potřebovala se napít, jen trochu vody a udělá se jí líp.
Ještě než otevřela dveře, už věděla, co tam uvidí. Ta náhlá jistota ji sevřela ledovou rukou srdce, ale přesto dokázala nějak posbírat síly a otevřít dveře. Seděl na záchodové míse, jehlu stříkačky stále zaraženou v ruce. Sáček položený na umyvadle byl prázdný. Na týden, pro oba.
Oči měl zavřené. Vypadalo to skoro, že spí. Ale jeho hrudník byl nehybný a když se ho dotkla, cítila chlad. Nedokázala vstát k umyvadlu, tak se opřela rukama o vanu a natáhla se po kohoutku. Studená voda jí vychrstla do obličeje, bylo to nastavené na sprchu. Natáhla se po hadici a namířila si proud vody do úst. Hltavě pila.
Ani nevěděla, jak se jí podařilo zavřít vodu, ani jakou silou se vyškrábala do stoje a podala z boileru iPod a váhu. Poslední, co si pamatovala, byla ta dvě čísla. 48.
Dokázala jsem to. Meta nastavená Margaret se Elizabeth stala modlou. A konečně jí dosáhla. Jako opilá se potácela ulicemi, opírala se o zdi. Byla oblečená, ale jak se jí to podařilo, nevěděla. Měla na sobě tu sukni, kterou Chris tak miloval Už v ní určitě nevypadám tak tlustá, miláčku. Pořád cítila ztuhlý škraloup krve na stehnech, který jí byl při chůzi nepříjemný.
Neměla ponětí, kdy zapnula iPod. Kontrolka baterky svítila červeně, ale displej stále svítil. Stiskla tlačítko play.
Elizabeth, tvá krvavá cesta bohu hříchem se zdá…
Kolemjdoucí si jí nevšímali. Ruce pryč od feťačky, zkurvení pokrytci. Potácela se dál. Nevěděla kam jde, Christian říkal něco o nemocnici. Proč nemocnice? Christian je mrtvý. V nemocnici mu nepomůžou.
Začalo pršet. Voda jí dělala dobře. Hrozně ji bolelo břicho a hlava jí třeštila. Sesunula se podél zdi. Jen si na chvíli odpočinu.
Elizabeth, jsi hledaná, milovaná…
„Slečno není vám špatně?“ Ani si nevšimla, kdy iPodu došly baterky a píseň ztichla. Jdi pryč, jdi ode mě pryč.
Nevěděla, jestli to řekla nahlas nebo ne. Možná se jí ten hlas jenom zdál. Možná se jí zdála ona sama. Déšť zhoustl a začal zářit modře.
„Naložte ji. Je zfetovaná?“
Někdo jí posvítil do oka, ostré světlo ji bodlo jako nůž. Začala sebou zmítat. „Ležte klidně. Absolutní vyčerpání organismu. Pravděpodobně právě prodělala potrat. Poškozená sliznice v nose, podezření na pervitin. Dejte jí kapačku, jedeme.“
Svět se začal otřásat. A pořád modře zářil. „Slečno, nesmíte teď spát, ztrácíte vědomí, máte nízkou hladinu cukru v krvi, píchli jsme vám…“ Tma a v ní modré blikající světlo. Nechte mě být.
„Mluvte se mnou, no tak,“ někdo ji propleskal po tvářích. „Jak se jmenujete?“
„Elizabeth.“
„Odkud jste, Elizabeth? Povídejte, neusínejte. Sestro, napojte ji na EKG, ztrácíme ji, tlak padesát na třicet.“
„Čtyřicet osm.“
„Cože?“
„Čtyřicet osm,“ vydechla a přístroj nad její hlavou vydal dlouhý táhlý tón. Její krvavá cesta byla u konce.
Nelíbilo se mi to. Jeden dlouhý sled emotivně nabitých situací. Žádná dynamika, hrozná předvídatelnost (od začátku bylo, myslím, jasné, jak to dopadne), nuda. Celou dobu z toho cítím jenom nějakou snahu šokovat, jakože naturalistickým stylem psaní či co, a to je vše.
[1]: Copak život feťáků a lidí postižených PPP není předvídatelnej a v jednom kuse emotivně nabitej? Pravděpodobně ses s ani jednou skupinou nesetkal .. takže myslím, že máš asi docela šťastnej život, feťák ani bulimička nejsou zrovna kamarádi, který bych ti doporučovala 🙂
A rozhodně no offence, nechci tady vyvolat nějakej flame 🙂 názor za názor
Tak především, feťáky a PPP znám z praxe velmi dobře. A samozřejmě vím, že je to peklo. Jenže prostý popis určitého časového úseku "ze života smažky" mi připadá na povídku málo. Není v tom žádná zápletka, rozuzlení a blabla. Prostě nezajímavý a nudný.
Zkrátka letem světem, feťačka a feťák, zašukali si, zasmažili a umřeli. Jasný, je to ze života, je x takových osudů, ale takovým způsobem to sepsat a nazvat povídkou.. Nedostačující. Pochopil jsem, že je v tom mnoho z tebe, Lizzy. Tak věz, že moje ktritika se vztahuje čistě k tomu, co Lúmenn napsala, ne k tobě.
Dokonalé!Myslím,že od reality to není příliš daleko.Četla jsem několik podobných příběhů,a téměř vždy to skončilo stejně.Smrtí.Tvoje povídka je čtivá,situace jsou velmi dobře popsané,jak už jsem psala u prvního dílu,úplně dokonale se mi vybavují jako ve filmu.Jen tak dál 🙂
PPP jsou v mnoha ohledech srovnatelný se závislostí. Příběh celkem dobrej – pravda, jak už bylo řečeno, hodně prvoplánovej, trochu mi to připomnělo všechna ta mementa, děti ze stanice zoo a heráka, ale dobře se mi to četlo 🙂 i proto, že to téma mi je blízké 🙂
[2]: Názor na názor, chvílemi to vypadalo, že to byla povídka psaná po "politování" a podána veřejnosti… Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala a doufám že ani NIKDY nesetkám.
Bylo jasný jako facka, že Elizabeth potratí a nejen to.
Styl psaní Lúmenn se mi vždycky líbil a tohle není vyjímka, ale co je moc, je moc.
Aj u mňa to bolo cca 30 kíl.
Štýl písania je správne emotívny.
Koniec spraví veľa… myslím, že by bolo menej obyčajné a viac šokujúce, ak by všetci traja, prípadne obidvaja, pokračovali v trpkošťastnom živote. Najmä posledná časť je… navyše.
Je fakt, že drogy jsou téma, které se málokdy podaří zpracovat nějak originálně (máte-li typ, pošlete, ráda si počtu;)). Originální mi ale přišlo propojení PPP a pika, což jsem ještě nikde nečetla a nesetkala se s tím. Nicméně na nic ultraoriginálního si tato povídka ani hrát nechtěla, byla prostě na zakázku a "zadavatele" potěšila, což je hlavní:)
Já vím, že se to pod tenhle článek moc nehodí…ale nechceš si ty stránky pročíst a udělat článek?
http://znampravdu.cz/
[10]: nebyl bych si tím tak jistý…
O feťácích toho bylo napsáno už dost na to, aby člověk vůbec mohl přijít ještě s něčím originálním. Tady už spíš záleží na stylu psaní autora a já povídky Lúmenn měla vždycky hrozně ráda. Bylo to husté a drsné, i když nepřekvapující, mě se povídka líbila 🙂
Výborně napsaný. Až mě to dojalo, na závěr.
Já jsem se teda poprvé za celý život tak pořádně nezačetla. Hlavou jsem se pořád přibližovala k monitoru s pusou dokořán a nevnímala jsem okolí… vůbec! Mně se ta povídka hodně líbí..