Moje rádoby zloghotycká „povídka“, kterou zde uchovávám pouze z nostalgie a prosím, aby ji nikdo nebral příliš vážně.
Každej jsme měli své klišovité temné období:)
Anděli skryj mě pod svá křídla, dříve než přijde noc. Zkropím tvé něžné ruce svými krvavými slzami, růže v mých vlasech zvadnou jen pro tebe, jen mne ochraň před nocí…a před ním. Skrývá se v každém stínu, slyším jeho sípavý dech za zády, ó anděli, kéž tvé svaté milosrdenství spasí mou duši.
Jsi tak mladá a tolik jsi vytrpěla. Obejmi mne, dítě, a neplač, sic tvé slzy zkamení, stejně jako zkameněly moje. Vzpomínám na tu noc, kdy ses narodila. Bouře burácela nad zámkem a blesk udeřil do starého dubu..rozetnul jej ve dví. V tu chvíli ses rozk
řičela. A v tu chvíli zemřela tvá matka.
Chci jít za ní…už nemohu dál žít na tomto prokletém místě. Nemohu tu žít s ním. Zplodil dítě se svojí sestrou a to dítě jsem já! Z krvesmilného lože jsem se narodila a do něj mám zase ulehnout? Můj vlastní otec si mne bere noc co noc, jako nejchlípnější zvíře. Raději zemřu za této noci, s tebou anděli. Nesmí mne tu najít.
Dítě, kéž bych mohla otřít tvé slzy a krev z tvých ran. Ale mé ruce jsou z kamene. Děťátko moje, odejdi dokud je čas.
Maminko…maminko moje…i tobě ublížil. Vezmi si mě k sobě. Obloha bouří..je to snad znamení? Tiskni se ke mně, zakryj mé neštěstí chladným kamenem.
Krev krví zaplatí, ten co ti vzal dětský smích. Slzy slzami desetkrát ti splatí. Neplač a jdi. Pomsti svou matku…pomsti sebe..zabij ho. Zabij tu zrůdu, která v tobě roste z jeho sémě, nebo ona zahubí tebe. Běž, má dcero, a budiž ti odpuštěn každý hřích, dítě Bouře, dítě Pomsty.
Tma se zdá temnější než dřív. Noc je tu. A co to držím v ruce… ..maminko…to je…
Běž a bodni, dceruško. Běž a zabíjej. Msta chutná jako krev, je sladká a nelze se jí nabažit. Tak běž! Noc je s tebou.
Nechci být nepříjemná nebo tak něco… je to krásný, jen bych nesouhlasila s tou radou… tohle by jí anděl nikdy neřekl… (neposuzuj a neodsuzuj…) bez ohledu na to, co hrozného provedl, je to pořád živá bytost a nikdo nemá právo soudit…jen Bůh… v každém člověku, ať se nám zdá sebe horší, je dobro… v někom je jen tak hluboko, že je těžké se k němu dostat… on sám určitě musel prožít něco strašného, protože takový se člověk nenarodí… sám byl nešťastný, kdysi býval také nevinný… zbývá otázka, co hrozného musel prožít, aby se z něj stalo to, čím byl… Nejsem divná, vím, že to je jen příběh…jen mám sklon všechno moc prožívat… omlouvám se…
Děsivě nádherný….