Pohlazení po duši (s nevzdáváním se) – 14.září 2012

Moje maminka je personalistka a každé pondělí rozesílá svým zaměstnancům e-maily, které je mají potěšit a namotivovat do dalšího pracovního týdne. A tento týden se rozhodla maila přeposlat i mě, asi měla pocit, že mě nějak obohatí. A on opravdu obohatil.

Tak jsem si řekla, že by možná něco mohl předat i vám a s maminčiným svolením tedy její text využívám jako pohlazení po duši. V situaci, ve které jsem se nedávno ocitla, jsem více než cokoli potřebovala slyšet – nevzdávej to. Totéž potřebují každý den slyšet miliony lidí. Jste-li jedni z nich, čtěte a doufám, že vás to povznese tak, jako mě:)

Někdy nás v životě může potkat situace, která vypadá na první pohled beznadějně. Cítíme se jako malý slabý človíček, kterému praskají všechny kosti v těle pod tíhou osudu, který musí nést. Napadají nás otázky „Proč právě já? Za co jsem tak trestaný ?“ a taky hořké obvinění na adresu boha, vesmíru či přírody „To od Tebe není spravedlivé!“ V takových chvílích si jen málokdo uvědomuje, že nám byla právě dána příležitost překonat sami sebe, zmobilizovat všechny síly, nadhodit si své břemeno na zádech, zatnout zuby a bez ohledu na bolest ho statečně nést. Vždyť „Co Tě nezabije, to Tě posílí“.

Před více než pěti lety moje kamarádka porodila dítě ve 26.týdnu těhotenství. Chlapeček vážil asi 700g, neměl pořádně vyvinuté plíce, hrozila mu slepota a lékaři předpokládali, že v nejlepším případě nebude nikdy schopen dobře chodit. Zoufalství, strach a bolest, kterou rodina a všichni její přátelé v té době prožívali, je asi nepopsatelná. Ale nebyl čas se v nich utápět, bylo třeba jednat. Maminka novorozeněte proseděla dlouhé hodiny u inkubátoru, trpělivě dítě krmila a opečovávala, až bylo jednoho dne natolik silné, že začalo samo dýchat. Po propuštění z kliniky, ačkoliv se dřív b&aacut e;la sama řídit auto, vozila chlapce každý týden z malé vesnice, kde žijí, několik desítek kilometrů k lékařům specialistům. Naučila se tzv. Vojtovu metodu a denně doma s dítětem cvičila, i když chlapec usedavě plakal a jí samé tekly po tvářích veliké slzy. Na pravidelných kontrolách u pediatrů se někdy dozvěděla, že se syn vyvíjí docela dobře, a jindy, že je zaostalý a že mu pravděpodobně zůstane trvalé fyzické i psychické postižení. Nekonal se žádný radikální zázrak a bylo potřeba se jen nevzdat, cvičit, často na chlapce mluvit a věnovat se mu víc než „normálním“ dětem.

Nedávno jsem u nich byla na návštěvě. Po dvorku běhal čiperný vesnický kluk, nadšeně vyprávěl své zážitky z mateřské školky a předváděl mi taneční kroky, které se naučil v kroužku tancování. Jeho máma se mnou v zahradní besídce v klidu popíjela kávu a zářila pýchou a štěstím.

Příběh mé kamarádky mně přesvědčil, že žádná situace není naprosto beznadějná. Se vším se dá něco dělat, pokud má člověk zájem, trpělivost, odvahu naučit se něco nového a pokud je ochoten opravdu tvrdě pracovat.

Často kolem sebe slyším, že něco nejde, že s tím se nedá nic dělat, že lidi kolem mě to dělají špatně a já to nemůžu nijak ovlivnit. V takových případech buď chybí zájem danou věc vyřešit, nebo trpělivost měnit situaci krůček po krůčku, nebo odvaha udělat něco jinak než jsme si zvykli, nebo ochota tvrdě na daném problému zapracovat.

A někdy se silným zájmem opravdu tvrdě pracujeme, zkoušíme nová řešení, trpělivě sledujeme vývoj situace a ono se to pořád ne a ne zlepšit. Jsme unavení, vyčerpaní, znechucení, nevíme si rady, propadáme beznaději, máme chuť se na vše vykašlat. I to se někdy stává.

Ing. Rastislav Zachar nedávno poslal emailem tuto zajímavou inspiraci : „Jeden ze základních rozdílů mezi dlouhodobě úspěšným a neúspěšným člověkem v životě je ten, že dlouhodobě úspěšný vydržel.“ Pokud se zeptáte dlouhodobě úspěšného, kolikrát měl chuť se na všechno vykašlat a odejít pryč, zpravidla se rozesměje a odpoví: milionkrát. Zajímavé je, že to nikdy neudělal. I on se setkával s mnoha ranami, pády či zklamáním, měl hromadu objektivních důvodů, proč skončit. On ale neskončil. Nikdy neskončí.“

Přeji nám všem, abychom patřili mezi ty dlouhodobě úspěšné. Abychom dokázali tvrdě pracovat, vydržet to a abychom s tím nikdy neskončili. Vždyť „Co nás nezabije, to nás posílí„.