Ano, je červenec, ale přesto si neodpustím pohlazení po duši v podobě mé nejoblíbenější básně od „prokletého básníka“ Paula Verlaina – Píseň podzimní.
Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.
Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.
Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.
A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.
černé písmo na černém podkladu byl záměr? x)
ach verlaine
Famózní 🙂
[1]: asi test inteligencie návštevníkov 🙂
Každopádně je krásné porovnávat překlady různých českých básníků:) zvlášť u této básně
Hehe, test inteligence ani záměr to nebyl:D *Lúmenn se bije do hlavy a děkuje svým čtenářům že mají v hlavě mozky:D*