Už dlouho tu nebylo pohlazení po duši, Lúmennka tak trochu nestíhala, ale slibuju, že to napravím. A protože poslední „hladící“ články tvořily hlavně písničky a videa, ubereme tónů a přidáme slov. Dnešní pohlazení tedy tvoří báseň a pro mě rozhodně ne tak ledajaká – tahle báseň odstartovala mou vášeň pro poezii, kdy jsem začala poezii ve velkém kupovat, půjčovat si ji v knihovnách a samozřejmě také číst. O psaní se nezmiňuju, veršované hlouposti jsem psala odjakživa (jak můžete vidět třeba tady), ale čtení poezie mi dalo větší slovní zásobu a také inspirace k tvorbě. A to všechno (hlavně) díky tomu, že jsem si v čítance na základní škole přečetla tuhletu báseň od Františka Gellnera s názvem Přetékající pohár. Třeba vás (krom toho že pohladí po duši) inspiruje také:)
Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.
Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.
mas pravdu, tahle je opravdu inspirujici, cte se tak lehce a pritom neni vubec nejaka primitivni…moc se mi libi:)
Báseň je opravdu inspirativní a zajímavá 🙂
Velmi dobrý výběr 🙂
Nádhera!!! Asi není moc překvapující, že jsem se potom v knihovně do oddělení poezie taky vrhla 🙂 a objevila jsem úžasnou knížku..jmenuje se Hledala jsem lásku – našla jsem tebe a je plná té nejkrásnější poezie o lásce, vesmíru, duchovnu, andělích , zkrátka spoustě pozitivních věcí:) Takže kdybys měla zájem, určitě jí najdeš ..Tady jen malá ochutnávka:
Jsem nahá v dešti, v chladu, v zimě –
už nenesu ten těžký kříž
jímž tělo je, to těžké břímě:
bez něj jsem nebi stále blíž.
Jsou naše těla těžká roucha,
však když je stranou odložím
a do ticha se zaposlouchám
a do sebe se ponořím –
pak něžné světlo najdu v sobě,
jež na mě s láskou vyčkává
je velmi plaché v dnešní době,
kdy tma na zemi převládá.
Tam odevzdám mu svoje srdce
i svoje ego, bludný sen:
vždyť nemám tvář a nemám ruce –
jsem pouze duch, jsem duší jen.
Astriel: zní to zajímavě, kdo je autorem?
Autorkou je Ahínsa (vlastním jménem Zdeňka Nováková), česká hinduistka 🙂
Tahle báseň patří mezi moje nejoblíbenější! Jedna z mála u které nepřemýšlím co tím chtěl autor říci, protože jako by mi vzal slova z úst. Moc ti za ni děkuju! Pamatuju si ji z dob předpubertálních a zapůsobila na mě tolik, že jsem na ni ani po letech nedokázala zapomenout. Děkuju, konečně vím kdo je autorem 🙂