Nedávno jsem dočetla zajímavou knihu Vítr v piniích, fantasy ze světa, který se podobá štarým čínským a japonským legendám. Každá kapitola byla uváděna krátkým (skoro)haiku, z nichž mi některá uvízla v paměti a myslím, že na pohlazení duše se docela hodí:)
Cesta se ztrácí
a všude chce být dřív než já.
Mé srdce tepe dál.
Jen bojím se, že vykrvácí.
Nad zrcadlem tůňky
odložil jsem masku.
Kdo jsi, cizinče?
Usadil se mladík ke kronice.
Když vstal vařit čaj,
šedé vousy sklouzly do konvice.
Oslepený světlem
choulíš se a třeseš
před nejhlubší tmou
prozření
nadherne, dakujem :-*
Všechny jsou moc krásné, až na to třetí od vrchu, protože nejspíš nerozumím, co tím básník chtěl říct. Nechce mi to někdo objasnit?
Ta poslední je nej.
Asi to, že kronikářství zabírá hodně času.:)
Jinak hezké, jen tam máš roztomilý "pšeklep".n_n
je to krásný Lum, asi si to taky přečtu 😛
priznám sa, obrázok ma zaujal viac ako verše 😀 ale tú knižku si skúsim zohnať…