Že jsem velký fanda děl J.R.R.Tolkiena je každému čtenáři těchto stránek více než zřejmé. Ale ke jménu Tolkien (mimochodem, víte, že správně se to čte „tolkín“?) se mi váže ještě jedno jméno, které ve mě utvářelo snovou představu Středozemě. Když jsem byla malá, s posvátnou úctou jsem vždy vytahovala z knihovny dvě nádherné, na křídovém papíře tištěné knihy a s rozšířenýma očima jimi listovala – byla to Středozem očima malířů a Svět J.R.R.Tolkiena, dvě publikace, v nichž světoví malíři načrtli na plátna svých obrazů (respektive stránky knih) svou představu Středozemě.
Mnohé obrázky se mi líbily, některé mě nechávaly lhostejnou a snad ze všeho nejméně se mi líbily ilustrace Alana Leeho, který pak o mnoho let později spolupracoval na vizuální stránce filmové verze Pána prstenů (ze které jsem nebyla nadšená, jak překvapivé:)). Možná to bylo i tím, že do mé mysli se nejvíce vpila díla Teda Nasmitha, jehož obrazy mi učarovaly a jehož vize Středozemě byla té mojí ze všech nejblíže. Jen s tím rozdílem, že já bych to tak krásně nenamalovala:)
A tak se dnes pojďme podívat do dávných časů Ardy, snové země pana Tolkiena, v níž před dávnými staletími vládli mocní Valar a pod hvězdami se procházeli elfové.
Dávno tomu, kdy za vysokými štíty hor Pelóri vyrostlo město, které bohové, Valar,
jenž ho postavili nazvali Valinor.
(více v celém článku)
Ve Valinoru bohové očekávali, až se zrodí Prvorození, Elfové a tak se
ve tmě věků i stalo a stalo se to u jezera Cuivinién za svitu Vardiných hvězd
Dlouho trvalo, než Elfové překonali svůj strach a rozhodli se opustit bezpečí břehů
jezera a vydat se na Západ. Někteří zůstali, jiní se vzdali po cestě, ale tři rody, Vanyar –
Vznešení, Noldor – Mocní, a Teleri – Mořeplavci, nakonec dospěli na bílých lodích
až ke břehům překrásného města Valinor
Ve Valinoru žili dlouhá léta ve štěstí, v noci zářily na obloze hvězdy, které
Elfové tolik milovali, a ve dne zářily Lampy Valar, které osvětlovaly
nádheru ostrova, v němž žili Elfové společně s Bohy a byli šťastni
Ale nic krásného netrvá věky, Lampy Valar padly, Silmarilly, bájné klenoty
velekrále Noldor byly ukradeny a Stromy, která dávaly sílu a radost všem
ve Valinoru, zahubeny. A tak Noldor hnáni touhou po pomstě povraždili
své bratry Teleri v přístavech, jen aby mohli odplout z Valinoru a vzít si ve Středozemi
to, co jim právem náleží. Silmarilly, které jim ukradl Morgoth, pán Zla.
Roky běžely, staletí se přelévala a svět se měnil. Na Noldor stále lpěla sudba,
která jim nedovolovala se vrátit do Valinoru kvůli krveprolití, co bláhově
způsobili. Silmarilly se nevrátily do jejich rukou, protože klenoty byly
prokleté a tak září na obloze, po níž ve své lodi pluje bájný Eärendil.
Roky běžely, staletí se přelévala a svět se změnil. Čas Elfů minul a nastal čas lidí.
Ale to už je jiný příběh…
Nevím jak vás, ale mě tyto příběhy vždy nejen pohladí po duši, ale rozechvějí tak nepopsatelným způsobem, že se držím stolu abych nelétala na křídlech nekonečné fantazie:)
Nádherné pohlazení 🙂
Vybrala jsi opravdu nádherné obrazy. Taky miluju tyhle příběhy
Knížku Svět J.R.R. Tolkiena mám taky a mně se z ní naopak vždycky nejvíc líbily ilustrace A. Leeho. Připadá mi, že ta lehkost, snovost a jemné ,,bledé" barvy v jeho ztvárnění atmosféru Středozemě vystihují nejlíp. 🙂
Hezké.. uplně se mi zachtělo si zase přečíst Silmarillion 😉
Je to opravdu nádherné 🙂
[2]: lehkost snovost se mi taky moc líbily, ale právě v těch bledých barvách jsem nenacházela život:)
Tak přesně takoví je můj svět.
Ahoj Lúmenn. To věřím že jsi měla rozšířené oči při prohlížení těch skvostných knih. I já bych byl potěšený takovými knihami. Sám mám doma tu překrásnou novější také na křídovém papíře vytištěnou verzi knihy nazvané Silmarilion. Je to moje nejoblíbenější publikace která vyšla alespoň jménem J.R.R. Tolkiena. Velice si takové knihy vážím. To nepochybně.
Ty obrázky mi hodně připomínají ilustrace v mé knize Silmarilion – kouknu na autora…á je to Ted Nasmith. A souhlasím, že ty jeho obrazy jsou opravdu nádherné 🙂
nádherné, vyvolává to ve mne vzpomínku na dobu, kdy jsem poprvé četla jeho knihy