Znáte hořkosladkou chuť? Na talíři ji nehledejte, pátrejte ve vzpomínkách, zážitcích a ve slovech. Slova, která zraňují a bodají a přece hladí duši a srdce, taková slova jsou hořkosladká. Jako tahle báseň z třetího dílu Pána prstenů, kterou zpívá Legolas, zatímco upírá své oči na širé mořské vlny.
Každá touha je hořkosladká, přátelé:)
K Moři, ach k Moři! Bílý racek křičí,
vítr tam věje, pěna se tam tříští.
Na západ, na západ rudé slunce sedá.
Slyšíš to volání, lodičko má šedá,
hlas mého lidu, jenž za Moře odplouvá?
Odjedu od lesa, který mě odchoval;
dny naše končí a roky už zmírají.
Přes širé vody sám odpluji potají.
Vlny se lámou o dlouhý břeh Poslední:
Ztracený ostrov tam zpívá, ach, pohlédni!
Eressëa, Elfie, člověk ji nenajde.
Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde!
vítr tam věje, pěna se tam tříští.
Na západ, na západ rudé slunce sedá.
Slyšíš to volání, lodičko má šedá,
hlas mého lidu, jenž za Moře odplouvá?
Odjedu od lesa, který mě odchoval;
dny naše končí a roky už zmírají.
Přes širé vody sám odpluji potají.
Vlny se lámou o dlouhý břeh Poslední:
Ztracený ostrov tam zpívá, ach, pohlédni!
Eressëa, Elfie, člověk ji nenajde.
Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde!
A pak se mi divte, že ve mě dřímá elfí duše:)
Pána prstenů, čili také tuhle báseň jsem četla poprvé když mi bylo asi 11. A když jsem dočetla poslední verš "Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde" tak jsem se normáně rozbrečela. Řekněte mi proč se jedenáctiletý dítě rozbrečí u takovéhle básně? Tehdy jsem vůbec netušila. Měla jsem takovej hrozně zvláštní pocit, něco jako deja-vu; pocit ztráty. A když jsem nad tím teďka přemýšlela, tak jem ten pocit dokázala trochu jasněji definovat. Jako kdybych v minulosti (třeba v minulém životě nebo tak) něco ztratila a tahle báseň ve mně ty zasutý vzpomínky oživila. A teď mi řekněte: Byla jsem v minulém životě elfka? A proto mám v sobě pořád tu zvláštní touhu a pláču když vidím západ slunce nad mořem a slyším šumění vln? Mám duši elfa?
A já říkám ano.
Bože, fakt jsem tohle napsala?? Achjo, podobný věci si vtšinou píšu akorát k sobě do deníčku 🙂 Doufám že to někdo někdy nepoužije proti mně a neprohlásí mě za slabomyslnou 🙂
Estel: pokud použije, tak já to nebudu:) Cítím to podobně;)