Ztracené sny, ztracené iluze

A ještě jednou k tématu týdne, kterým jsou ztracené iluee. Jak jsem tak psala včerejší článek, vybavila se mi v hlavě jedna z mých starých básniček, která vznikla někdy v roce 2006 bohové vědí z jaké příčiny. Není to úplně můj styl a vlastně nevznikla ani tak z hloubi srdce, jako spíš z nějaké náhle zachycené myšlenky, která se zrovna mihla kolem a zůstala utkvělá v hlavě.

Není o ztracených iluzích, ale spíše o ztracených snech, rovnou o celé ulici ztracených snů. A vznikla díky názvu jedné písně, která tklivou, ztraceně snovou náladu vyvolává. Je tou Boulevard of broken dreams od kapely Green Day. Tak si ji pusťte a rozjímejte, jaké by to bylo, kdyby se ulice ztracených snů opravdu zhmotnila a my na ní všechny naše iluze mohli zabalit do úhledného balíčku a prodávat za pár drobných těm, co o ně budou stát…

Na ulici ztracených snů

otevřu si krám

s věcmi z druhé ruky.

Na zdi pověsím plakáty

s dávno mrtvými hvězdami

černobílých filmů

a před krámem

bude sedět starý rocker

s kytarou za pár šupů

a zpívat o lásce

tím krásně nakřáplým hlasem.

Nechci toho snad moc,

když vedle

bude obchod se zmrzlinou

a koláči s ovocem.

A já

budu prodávat

rozbité hodinky,

polámané deštníky

a staré skříně

jen za sny a sliby,

že jednou bude líp.