Nevím, čím to je, že většinu večerních básní píšu ráno. Pro mě je ráno neudepresivnější část dne a v zimě to platí dvojnásob. Člověk musí z vyhřáté postýlky hupsnout přímo do mrazivého, sychravého, bledého jitřního dne. Brr, hnusný pocit. A dnes ráno se z tohohle hnusného pocitu vyklubala krátká rýmovačka, kteru ještě podtrhl pohled na zasněžené město.
Všichni o mě víte, že nenávidím zimu. Jsem jarní tvor, milující vyhřáté louky, kvetoucí polní kvítky, zelenající se stromy, kalby pod širým nebem, plápolající oheň pod hvězdami…dobře, prostě miluju teplo, jaro, léto, toulky přírodou a tak a zimy už mám po krk!!! Jako vždy na konci prosince už prskám jak kočka, kterou vyhnali od kamen a říkám „zimy stačilo“:) Ale proč to vlastně povídám, všechno je ukryto na pár řádcích dnes ráno vzniknuvší veršovánky o zimním podvečeru:)
Zkormoucené obličeje
skomírajících svic
na zpola zasněženém okně.
Zas další příval zimní beznaděje
snáší se do ulic.
Sněží fakt hodně.
pěkná rýmovačka :). Já jaro moc nemusím, díky své pitomě alergii na všechno, co má pyl, prach…. prostě hrůza 😀
Kraťounká, ale pěkná 🙂
Já mám zimu ráda, jenže někdy je jí až příliš.
Já píšu v noci básně jitřní, básně noční, básně polední, básná barevné, básně černobílí, básně zimní, básně letní …; páč v tichu noci se bardům zjevuje to, co má být vyjeveno.
I zima má své kouzlo.
Básně je povedená, odráží tvou zimní nálada.
ll