Pan Žal – smutný průvodce životem každého z nás. V jeho očích se odráží všechno utrpení světa a tím, co jej udržuje na živu jsou naše slzy. Jakmile lidé přestanou plakat, pak Žal zahyne. Ale on se nebojí, že by ta chvíle měla přijít. Slz, těch hořkosladkých slz, bylo, je a bude na světě dost. Snad i zásluhou jeho podivné přítelkyně, jíž my, lidé, nazýváme Smrt. Pan Žal tu byl od počátku stvoření a když pláčete, možná vidíte stín jeho cylindru v koutě místnosti. To čeká, až se bude moci ve chvíli vaší nepozornosti přikrást blíž a slíbat slzy z vašich uplakaných tváří. Polibek pana Žala nebolí, ale mrazí, jako…inu jak žal. Tak až budete příště plakat, nechejte ho, ať bledými, chladnými rty polaská vaše líčka. A možná také složte nějaký žalm. Ty tento gentleman opravdu zbožňuje.
I.
Potkal jsem pana Žala,
jak kráčí mezi domy se zdivem ohlazeným
od slz, jež pláče samota.
Co říct jsem měl,
snad vytýkat mu, že pro něj jsou naše slzy
jediným zdrojem života?
II.
Pan Žal si žíly otevřel – netekla žádná krev,
však všichni lidé okolo štkali tak pohnutě,
když z otevřené rány se linul krásný zpěv
umírající labutě.
Intermezzo
Krutý pan Žal zas touží po mých slzách.
Co zbývá mi, mám mu je dát?
A nebo navždy litovat,
že jeden prokletý básník
zapomněl milovat?
III.
Šla si smrt nocí, pan Žal jí nabídl rámě,
a jali se cestou křížů procházet.
Byl k ní tak galantní, k té zvláštní dámě,
jež jediná pro něj neváhá zabíjet.
IV.
Pan Žal mi položil své bílé ruce na čelo,
v tu chvíli mou duši zachvátil nesnesitelný chlad.
Já se však na něj nezlobím, nechtěl, aby to bolelo –
ty slzy, co mi vytryskly, mi z víček slíbal. Rád.
Och, tak krásné…ať už báseń, nebo spíše takový ten básnický zpěv a nebo ta řeč předtím.. opravdu, já zase a opět nemám slov… to je až neuvěřitelné ,co se mnou tovje texty dělají …
Krásně výstižné.. Obzvláště II. je nádherná..
to je krásná básnička… je celá moc krásná… taky hezkej blog…