Řekla jsem si jednoho večera, že už jsem dlouho nenapsala báseň. A tu se tam objevil – stál přímo za mnou a lehce se usmíval. Položil svoje ledové prsty na ty mé a ony se roztančily po klávesnici. Pan Žal mne zase navštívil.Tentokrát mi ukázal další z příbehů u kterého byl a který prožil spolu s někým, kdo mu věnoval své slzy, aby tak mohl prožít další dny své mizerné existence a doufat ve vykoupení. Pokud nevíte, kdo je to, zadejte do vyhledávání blogu jeho jméno – pan Žal – protože vysvětlování by bylo na dlouho a materiál o něm je stále obsáhlejší.
V koutě stál
a na nic se mě neptal.
Oheň plápolal.
A on tam stále čekal.
a na nic se mě neptal.
Oheň plápolal.
A on tam stále čekal.
Cylindr do čela
a bledé ruce v pěst.
Já nevěděla,
zda je to odměna či trest
panem Žalem
nechat za ruku se vést.
Dát ti vale
a ochránit svou čest.
V koutě stál.
Já prolévala slzy.
On mi je z tváří slíbával.
Říkal, že ho to mrzí…
Máš rozhodně básnický talent 😉
Pááni .. hrozně pěkně napsané !! :))
[1]: To většinou takoví lidé mají… má to ovšem i stinnou stránku věci…jako snad u čehokoliv…
Veršovánka je pěkná přestože krátká… ale na tom nesejde… 🙂
Tématicky je to hrozné klišé. Slzy, lítost… Velká slova zabarvená do smutku, pseudodekadentní poezie už tu opravdu byla tolikrát, že to až hezké není. (A nikdo z nás to holt jako ti Prokletí neuměl, neumí a zřejmě ani umět nebude. 🙂 Slzy-mrzí, to je naprosto tristní rýmování. Někde se to rýmuje, někde jenom jakž takž… Asi to měla být taková minimalistická báseň blízká poetice Krchovského, jenže to bohužel zůstalo na půli cesty. Nejen rým dělá báseň, nezapomínejme na rytmus. Báseň by měla znít. Proč asi básně psané volným veršem jsou pořád básně a není to próza.
Tak Aailyyn byla ve svém hodnocení velmi milá a citlivá 🙂 Básnicky je to s prominutím katastrofa. Nicméně rým, který zmiňuje (slzy-mrzí) je přes svou klišovitost asi jediný rým v básni, který sedí. Báseň potřebuje něco jako metrum Musí sedět počet slabik a těžký a lehký doby. "v koutě stál – oheň plápolal" už tady to prostě nesedí. "Cylindr do čela – já nevěděla" opět nám tam chybí slabika. Nemluvě o přízvučných dobách. Nehledě k tomu, že pointa, má-li tato báseň jakou, tak nějak vůbec nevyzněla…
[4]:
[5]: Máte obě (oba?) pravdu, ale někdy jdou všechny pravidla stranou. Taky občas něco stvořím a jde mi hlavně o ty emoce, co do toho zamknu, ať to proudí ze srdce. Každá báseň nemusí mít přesně stanovená pravidla. Někdy je fajn mít jediný pravidlo – Nemít pravidla.
[6]: Jsem holka. 🙂
Jenže ta báseň není ani co do té emoční stránky nijak originální. Pardon, ale není. Takhle začíná spousta lidí, zejména těch mladých. Kdo z nás v pubertě nečetl Prokleté básníky, že ano. A kdo z nás si později nepřečetl Krchovského a nepřišel si u toho ultra alternativně. (Čímž tyhle tvůrce nějak nehaním, taky jsem na nich "začala" a pořád je mám ráda.)
A omlouvat špatně napsanou báseň tím, že jde přece od srdce. No ach jo. Proč neusilovat o to se něco naučit a někam se v tvorbě posunout? Když budu přesvědčený o tom, že to dělám s vervou, to je sice krásné, ale co sebereflexe? Navěky to klidně budu dělat špatně?
Do šuplíku nikomu nevidím, cupovat nikomu kousky napsané ve chvíli nejhlubšího pohnutí nebudu. Jenže ve chvíli, kdy je to veřejné, tak asi autor chce nějakou odezvu a možná by se rád něco naučil, ne? Doufám tedy, že žádoucí nejsou jen sluníčkové komentáře na pošimrání ega. To tu fakt nečekám. 🙂 Mě celkem nezajímá, jestli si to autor vycucal z prstu nebo mu fakt tak bylo. Pokud si to vycucá z prstu přesvědčivě, má to pro mě větší smysl, než báseň špatná, napsaná ve chvíli jistého opravdového emočního prožitku. Když mě autor v básni přesvědčí, že viděl v básni cestou z práce růžového slona… 🙂 Poměřovat literaturu v rovině autentičnosti je příliš úzký pohled.
Spousta z nás zažila nebo zažije cosi, co jiný ne. Ale to k tomu, být spisovatelem, nestačí. Chce to nejen dozrát prožitky a věkem, ale taky zatraceně trénovat a napsat toho moc a moc, než to k něčemu je. Ano, obvykle lidem bořím romantickou iluzi poety natus, ze kterého co během půl hodiny vypadne, to okamžitě klenot národní literatury. 🙂 Bohužel, zůstaňme střízliví a přiznejme si, že psaní je z velké části také řemeslo. A že jde natrénovat. A většina lidí by ho měla sakra natrénovat, protože sice potenciál má, ale ale nerozvinutý potenciál je na dvě věci.
Abych tak řekla, tak báseň má určitá specifika, chceš-li, tak pravidla, ano. Bez jejich nerespektování vznikne maximálně špatná báseň. Pokud ti to stačí… Anebo to otočme. Až pravidla zvládneš a budeš vědět, PROČ je porušuješ, klidně si experimentuj. 😉 Experimenty v poezii už byly, ale tvořili je ti, kdo věděli, co a kdy porušují a básně psát uměli. Neplácali to z neznalosti, jak se jim to natrefilo do cesty.
Samozřejmě má dneska každý právo na svém webu publikovat cokoli, byť je to sebekatastrofálnější. A jo, možná to pár lidí, kteří nemají až tak rozvinutý cit pro poezii ocení, proč ne. Ano, báseň je od toho, aby vyjadřovala emoce a předávala je čtenáři – ale aby tenhle princip fungoval báseň MUSÍ dodržovat jistá pravidla. I volný verš musí, natož když se pokouším o rýmování. Jinak to není báseň ale splácanina slov. Nemusí se mnou někdo souhlasit, ale od toho jsou tady komentáře, abych zase já využil svého práva říct, co je podle mě (a každého, kdo má o poezii něco aspoň trošku nastudováno), špatně…
[4]: jistě že je to klišé, žalovky jsou vždycky klišé a ano, tentokrát se to moc nepovedlo, inu neměla jsem svůj den:) Díky za kritiku, beru si ji k srdci, jen ta sáhodlouhá debata nebyla nutná, s naprostou většinou tvého komentáře samozřejmě souhlasím:)
[5]: ano ano, je to katastrofa, asi jsem si to po sobě měla nejdřív pořádně přečíst. Inu i "mistr tesař" se někdy utne:) A smysl bys pochopil, kdybys znal ostatnií věci o panu Žalovi, vychází to z nich.
Krucifix, ale ten rým s tím nevěděla bych si fakt měla otřískat o hlavu:D
[7]: Tohle jsi napsala fakt báječně. A souhlasím se vším. Jen jsem v tom svém prvním komentáři chtěla vyjádřit, že právě emoční ,,výblitky'' kolikrát nemaj formu a někdy ani hlavu a patu, protože to v tu chvíli není důležitý.
S tím řemeslem jsi mi připomněla Kingovy memoáry, kde píše přesně o tomhle. Ale zmiňuje, že dobrým spisovatelem může být kde kdo, právě díky té jisté naučitelnosti. Ale aby člověk jako pisálek vynikal, to už chce to NĚCO.
Když jsem to četla, vhrkly mi slzi do očí, nádhera!
páni, super…ani nemám slov pro tvůj blog… 🙂 nádhera!
Hurá, další Žalovka! Tyhle básně mě vždycky pohladí a vyloučí nějakou tu slzu. Pokračuj!