Večery v Brně jsou vskutku inspirativní – již druhé básni vdechly život. První byla snad jen o něco pesimističtější a mnohem mrazivější (přečíst si ji můžete zde).
Řádky, které najdete pod perexem ke mně přišly před pár dny – seděla jsem na parapetu našeho okna, kouřila a koukala na tmavnoucí střechy domů v okolí. Vzduch už byl poměrně chladný, jak už to v půlce října bývá a mě se před očima vybavily všechny ty dny a noci, které jsem už strávila v tomhle městě, které mi strašně přirostlo k srdci. Je ošklivé, je špinavé, je patlanicí moderních stavebních slohů a děl starých, dávno mrtvých architektů, ale má duši. A jsou tu skvělí lidé.
Ze vzpomínek na to, co všechno mi tohle město dalo a vzalo a z útržků pocitů, které přinesly noci, strávené se sklenkami, cigaretami a přáteli, zrodila se tahle básnička…jen pár řádků, na něž jsem načmárala aktuální rozpoložení. Nic víc. Ale taky nic méně…
Pít
a občas taky zvracet.
Jít
nocí a k ránu se domů vracet.
Žít.
Svou duši v prstech obracet.
Snít.
Do reality se nevracet…
Inu, Brno …
brno.
bývám v něm jen nepříliš častým hostem, ale přesně cítím, o čem mluvíš. to místo prostě má duši
Brno z tohodle pohledu sice neznám, ale báseň líbí.
Dnes, sotva jsem vystoupila v Brnisku na hlaváku po výletě v Havlbrodu, zvolala jsem: "Ach, Brno Brníčko!" 😀 To město je prostě kouzelný… Člověk si ho zamiluje a stačí měsíc, aby měl slzy na krajíčku, když ho na pár dní opouští… 🙂
Jinak báseň naprosto dokonalá, vyjadřuje přesně to, co člověk v těchto situacích v Brně prožívá…:)
wow, to je úžasný :O
Protože Brno je prostě skvělý. A na večery či noci s přáteli v nějaké Brněnské hospůdce se prostě nezapomíná 🙂
krásná báseň!!
hezké 😀