Zas jednoho večera přišla podivná nálada a já koumala na tunou věcí – nad tím, co bylo a nad tím, co bude, zrovna jsme se pohádali s Mamutkem a smutnili jsme oba dva, já koukala z okna a čekala, až přijde na udobřovací rozhovor a v hlavě se mi honily takové věci, že jsem ráda, že jsem ty slizké potvory nechytila.
Inu, některé večery jsou takové, černé, těžké a smrdí po cigaretách. A právě v těhle večerech se nejčastěji rodí depresivní básně (já vím, já vím, já ani jiné psát neumím). Když jsem na internetu k ní hledala doprovodnou ilustraci, naprosto mě dostal obrázek, který vidíte vlevo od tohoto textu – protože přesně vystihuje to, jak jsem báseň myslela.
Popelníky plné nálad, emocí, pocitů a strachů a do toho všeho nekonečné hledání pravdy na dnech skleniček…podávejte chlazené a v malých dávkách.
Na dně sklenice prý leží pravda,
mokrá a nahá jako moje duše.
Otřepe se a přeleze přes okraj,
vnoří se do mozku,
tak neodbytně pálící.
Na konci cigarety číhá smrt
a já ji volám s každým potahem,
jen aby přišla a vzala si vše, co mám,
že není toho moc…
Při zavíračce se pořádně zamete
a staré křivdy se odnesou
do popelnic,
kde je ráno vyveze funebrák.
Noc končí a jeden den
se pomalu přelévá v druhý.
Do všech těch košů nahlížím,
do popelníků a na dna půllitrů.
Hledám svou pravdu
a nacházím jen otázky.
Možná jsme zavřeli příliš brzy
a možná žádná pravda není.
Tak pojedem nonstop
dokud ji nenajdem…
Přeji Ti, aby jsi tu pravdu našla.
Hádky jsou potvory..
Ale, pěkná básnička s hlubokou myšlenkou.
Něco mě na tvých verších fascinuje, snad jejich atmosféra, nálada, která je v nich ukrytá. Tahle báseň se mi zatím líbila ze všech nejvíc, je svým způsobem příjemně mdlá, ospalá, rezignovaná, taková ze života a ten konec jí dává nový rozměr. Ne, že bych ti přála nějaké depresivní stavy, ale zároveň si ráda přečtu víc takové poezie. 🙂
Takové věštění budoucnosti z prázdných flašek od alkoholu 🙂
No jo, ten konec to úplně mění, celou básničku jsem se propadala do depky a na konci si říkám: Tak jo, pojedem nonstop! 😀