Už dlouho jsem nenapsala žádnou báseň pod vlivem hudby – a minulý týden to přišlo jako blesk z čistého nebe. Popravdě se ani nedivím, protože skladba, co mě k tomu dohnala, je inspirující do posledního tónu. Jde o jednu z nejslavnějších českých skladeb všech dob od vynikající skladatele Bedřicha Smetany. Symfonická báseň z cyklu Má vlast – Vlatava.Trochu se až stydím, že jsem její kouzelnou melodii doplnila svými slovy a pocity, cítím se vedle ní maličká jak mravenec vedle Velké pyramidy v Gíze. Ale což, pocity prostě tu a tam musejí na papír a Múza si prostě nechtěla vzít volno…
Do oken buší nám déšť,
hrá symfonii samoty
a přesto ty jsi já
a já jsem ty.
Ač smyčce hrají sólo
a v orchestru je jenom jeden pán,
dnešní noc nepatří mně,
patří nám.
Zahrajem duet ztracených duší
a v opojení vína půjdem spát.
Někdy to bolí, jindy ale hřeje,
když vedle tebe můžu usínat.
Dnešní noc nepatří mě, ale nám..Tahle věta mě naprosto chytla za srdce. Vzhledem k tomu, že jsem chodila na základní uměleckou školu tak jsem si několikrát za těch 9 let pouštěli vltavu celou a nějaké úseky jsme i hráli. Je to moje nejoblibenější symfonie. Na to, že byl Smetana hluchý tak dál dohromady opravdu příjemný skvost pro uši.
je nádherná, máš talent 🙂