Skřítčí balada

Tuhle básničku jsem sem vlastně ani dávat nechtěla. Ale netvořím teď až tak často a z každého nové kousku mám hroznou radost a zrovna tahle se mi podle mě obzvlášť povedla. Tedy formálně, obsahově bych ji nejraději ani nebyla napsala.

A s tím souvisí to, proč vlastně nechci aby byla tady, nechci, aby celý svět věděl, co se mi honí v hlavě a na druhou stranu bych si to chtěla nechat vytetovat na čelo. Zmítaná podivnými pocity se potácím ode zdi sebenenávisti ke zdi strachu a pořád dokolečka se utápím ve výčitkách. Jsem v takové náladě, že mi nejvíc vyhovuje to počasí venku, je takové akorát na zalezení do postele s krásnou knihou a snění o tom, že bude líp.

Bude, já tomu nepřestávám věřit a snažím se seč můžu. Přes všechno, co se mi povedlo zažít a způsobit za posledního půl roku, nepřestávám věřit, že JÁ si to štěstí zasloužím. A jestli se skřítkem, to ukáže až čas…

Srdce zlomené,
na křídla padá prach
a malý skřítek
ztratil se v temnotách.

Pár slzí na víčku
a na duši šrámy.
Co stalo se se mnou?
Co stalo se s námi?

Prázdno v pohledu,
víla bloudící lesem.
Celá a úplná
bez tebe skřítku nejsem.

Jizvy na těle
a příliš místa v bytě.
Ať chceš a nebo nechceš,
já pořád miluji Tě.