Tichounce flétna v zahradě zní,
jak lehounký zpěv slavičí,
jak šelest větru v korunách,
hudba snová ve výšinách.
Besídka opředlá břečťanem,
pomáhá snít tvůj něžný sen,
šepotá tiché příběhy z dávných časů,
a tma je náhle plná jasu
a vůně ze stromů toužení,
hlava se točí z mámení,
jen spát, jen spát…
Spánek se přikrádá tichými kročeji,
zpěv ozývá se tišeji
a houpačka snová tu létá,
spředená z babího léta,
k výšinám, které volají,
ku mrakům bílým, spěchají,
ke slunci, co má je hřát.
Zpěv utichl a noční klid,
zve tě ke hvězdám a zve tě snít
a měsíc bledě září tmou,
na pověst, věkům ztracenou,
jež nikdy nebyla a není
ničím víc, něž je snění,
pod temnou noční oblohou.
Za víčky Moře šumí ti
a elfové tam na lodích
s bílými plachtami co září tmou,
zpívají píseň přesmutnou.
Však sen již letí krajem dál,
přeletí hradbu šedých skal,
kam lidé nikdy nemohou.
Tam sídlí Mocní v zahradách slunných,
co prochází se za svitu luny
a hledí na svět jasnýma očima,
kde žití a smrt začíná.
A radost a bolest v srdcích lidí
a strach a touhu oni vidí,
bez smrti poslání své plní.
Však sen se žene stále rychleji,
přes bílá města, co rostou výš v naději,
že k nebesům se dostanou;
přes zemi lesy porostlou,
přes hory, které v mlhách zahaleny stojí,
přes Moře, které rány solí hojí
a v nekonečné hudbě své se vlní.
Tu spatříš oheň, dračí spár,
teče tam krev a bitvy žár
tě pálí do očí jak slunce v poledni,
zbroje se lesknou, ach pohlédni:
černé věže, co v kouři a tmě se kryly
samy sebe svou zlobou zapálily
a hoří jasným plamenem.
Teď voda všechno schladila,
věže i bitvu zalila,
jen Moře nekonečné nad horami pěje
a vítr kvílivý o smrti nad ním věje.
Všude je smutek, bolest, žal a samota
v srdcích elfů je strach a temnota,
když kráčí šedým zálivem.
A léta vidíš rychleji ubíhat,
listí tisíckrát změnilo svůj šat,
lidé umírají a noví se zas rodí
a tak čas plyne a den po dni
spatřuješ vše, co život komu dal,
ať je to radost nebo žal
a nebo bolest veliká.
Tu cítíš strach, blíží se boj světla a stínu,
kdo na zle, co vrátilo se, nese vinu?
Tříští se hory, zbraně řinčí krajinou,
třeseš se obavami či zimou?
Však každý boj skončí, i ten nejhorší,
zase se vrátí čisté, letní sny,
světélko ve tmě zabliká.
A přišlo jemné procitnutí k ránu,
V srdci máš nikdy nezcelenou ránu
a touhu, která vyklíčila jako květina,
když pod hvězdami Elbereth znavený poutník usíná.
Fakt to máš dobrý.
opravdu delsi
delší,ale dobrá
Hezké.. příjde mi trošku zbytečně dlouhá, ten konec už mě tak nebral.. ale začíná to dobře. Líbí se mi ta inspirace Tolkienem..