Když píšu nějakou báseň, obvykle je to v náhlém záchvatu inspirace, kdy se vrhnu po nejbližším papíru a pisátku jako pes po hozeném míčku, i kdyby to měly být jízdenka na bus a tužka na oči. Někdy, když není zbytí, si vypomůžu mobilem a jeho klávesnicí. Takový zuřivý polibek múzy obvykle trvá jen chviličku, pár převzácných minut, kdy nevidím, neslyším a jen sázím slova na papír jedno za druhým – a pak to najednou přejde a je po všem. Studna inspirace vyschne, tužka se chvíli setrvačností ještě chvěje, ale nakonec znehybní, slova zmizí, mlžný opar se rozplyne. Obvykle je v tu chvíli báseň hotová. Naštěstí. Ale někdy, což se naštěstí stává jen zřídka, ustane příval múziných vzdechů v půlce sloky nebo dokonce v půli verše a dílo zůstane navěky nedokončeno, protože navázat na přetrženou nit už se podaří jen za cenu nebývale nepříjemné křeče. A pak, ve zcela vzácných případech, jež bych za dobu svého veršotepectví spočítala na prstech jedné ruky, se ve vyschlém korytě inspiračního potoka znovu objeví zurčící proud a báseň přetrženou v půli se mi podaří znovu navázat. A právě tohle se mi stalo u tohoto díla, které jsem nakonec nazvala Sebeklam – prvních pár veršů vzniklo právě z onoho zázračného poetického osvícení, které se pak utišilo, aby se začalo periodicky vracet a přinášelo s sebou vždy řádek či dva, aby nakonec dokončení celé básně zabralo skoro půl roku, jako když skládáte takové to velké puzzle o tisících dílků, z nichž dvě třetiny tvoří obloha. Ale nakonec se povedlo a tak ve vánočním čase přináším zcela nevánoční rýmování:)Na srdci hráz
a v duši jinovatka
a těžké koutky, které se v úsměv nezvednou.
Uvnitř mě mráz
a zvenku jinovatka,
když řítím se v hlubinu bezednou.
Kam zmizelo to políbení,
které’s mi dal, prý z čisté lásky,
když číslo, na němž nejsi k zastižení,
s’mi čmáral rtěnkou na podvazky?
Na duši jatka
a v srdci hráz,
která je čím dál tím víc křehká.
Špinavá od pozlátka
lžu si už zas,
že nejsi můj kunčoft a já tvá děvka.
Jak pravdivé… Někteří muži by neměli myslet ptákem mezi nohama, ale mít taky trochu citu…
když číslo, na němž nejsi k zastižení,
s'mi čmáral rtěnkou na podvazky?
Geniálny rým!!!
Těžká pravda, obraz doby….
Hrozná doba – ani ty podvazky už neudrží to, co kdysi v pohodě udržívaly…
K tomu by nemělo nikdy dojít. Vztah by měl začínat povídáním si o všem, co se dá společně prohlubovat.
Vytvářet lepidlo lásky. Na to se pak vzpomíná a to je dá dohromady, po každém odloučení.Měli by si napsat, že si chtějí zavolat.
Nebo si říct, když se vidí, že si zavolají, nebo napíšou. Vytvořit spolu oblíbené místo, kdyby všechny kontakty selhaly, aby stále měli šanci se znovu najít.
Každopádně by chlap měl odmítnout takovou intimitu, kdy si jen píšou svá čísla na podvazky, že si možná zavolají a možná ne.
Ta intimita by měla být po náležité delší láskyplné předehře, která tomu dá určitou jistotu, že se vidět chtějí.
Jiný situace může být i taková, kdy dívka prožila v životě trauma a ten její vlastně ani neví, jak ji oslovit, aby neměla pocit, že něco myslí špatně. Dívky po traumatu bývají velmi senzitivní.
Vrací se jim traumata, hned takovým dívkám vyletí pěst, když jsou s láskou osloveny. Nebo se schoulí do klubíčka a lekne se, když se řeší nějaký problém, protože si myslí, že nastane bití, i když žádné nenastane. Dokonce jsou případy, kdy se snaží dívka svého traumatu zbavit tím, že týrá partnera natolik, aby mu ruply nervy.
Když to ten chlap přetrpí, tak je šance na její záchranu. Pokud nedopustí, aby se to nepřeklopilo, že tyrankou se pak stane ona, že jí to začne vyhovovat, že jako on si nechá vše líbit.
Jemný dotek hned taková dívka vnímá, jako pokus o intimitu. Vlastně jakékoliv i něžné slovo vnímá tak, jako že by šlo o snahu nějakých intrik, nebo o slizskou vtěrnost.
Zkrátka vrací se jí ty traumata a ta se musí pomaličku s velkou citlivostí odbourávat, pro partnera je to bolestivé a chce to rozdýchávat ten strach, co ona může chápat špatně a kdy zaútočí,jen proto, že se v ní probudí, nějaký psychospouštěč starého nezahojeného traumatu.
Povídat si s ní s prodlevami, aby mohla zpracovávat ta stará traumata a objevovala skutečnou lásku.
[5]: wow, tak takový rozbor na pár veršíků jsem skutečně nečekala:) Dokonce báseň ani není ničím inspirovaná a nevychází z žádné zkušenosti, prostě jen ta slova sama přišla:)
Možná třetí očko vidí celý svět a pak ta inspirace je podvědomě všude. Taky ta reakce nebyla šitá nikomu na míru.
Jen k dopřesnění, nejednalo se o rozbor básničky, šlo o rozšíření tématu.
dkfj
Krásná báseň. Souhlasím, že múza někdy odejde stejně tak rychle přišla.
Kam zmizelo to políbení,
které's mi dal, prý z čisté lásky,
když číslo, na němž nejsi k zastižení,
s'mi čmáral rtěnkou na podvazky?
Perfektní.
[10]: Pravda:)
Páni… nechalo to ve mě nějaký dojem… zážitek říst tím pádem.
Presne tak to s basnemi je! Vystihla jsi to dokonale :)… Bohuzel i ja mam par basni, ktere jsem proste koc moc chtela dokoncit a je fakt, ze pusobi umele :(.. Nikdy me to nenapadlo, az ted zpetne diky tobe :). A tva basen? Jeste, ze se muza vratila, protoze by to byla obrovska skoda, kdyby nemohla byt dokoncena. Je krasna a pravdiva, bohuzel, ale tak uz to holt na tom svete chodi :).