Proč probohy neumím psát optimistické verše, ani kdybych se na hlavu stavěla a vždycky mě Múza políbí, když po mém většinou docela jasném nebi přeběhne temný mrak? Ale což, ti nejslavnější básníci umírali mladí a měli pohnuté životy a jejich poezie taky zrovna nepřetékala jednorožci a duhami:) Tak si pojďte trošku podzimně zaemařit…
Stopové množství
písku z očí
setřels mi srdcem
do duše’s vkročil,
do hlubin mozku,
kde sídlí vzpomínky.
Jako dva červotoči
hledáme záminky,
proč vidět šedě,
nevrtat hlouběji.
S tvářemi z vosku
předstírat naději,
předstírat štěstí.
Ze strachu z výprasku,
schovaní za zdí
hrajem si na lásku.
Je konec. Nevzpomínejte na mě ve zlém. 🙁
nejpíš je prostě těžké psát o hezkých věcech…
ale jinak pěkná básnička
Ľúbivá básnička a vôbec sa mi nezdá byť smutná, skôr úprimne nádejná :)) Nesúhlasím len s tým, že spomienky sídlia v mozgu… nie je to tak, ale na tom v podstate až tak nezáleží, báseň je o inom a ako metafora sa to tam hodí, aby to každý pochopil… Pekne píšeš, jednoducho.
[1]: No konečne dobrá správa! ;D Alebo skôr žiaľ? Lebo každý koniec je zároveň začiatkom niečoho nového 🙂
Ať žije volný verš!