Zase jsem po delší době stvořila básničku, spíš rýmovačku a promítla do ní takový ohromný kopec pocitů, že je to těžké vypsat. A vlastně to asi ani vypisovat nechci. Pochybuji, že v tom naleznete ty správné jinotaje. Možná už je v ní nevidím ani já sama, protože jsem ji tvořila v náladě, která už je zapomenuta a pryč.Jeden dlouhý smutný sobotní večer a jedna dlouhá táhlá vzpomínka, jako melodie z dávno minulých dob. Hrála jen dočista tichounce a přesto ty tóny řezaly jako žiletky. A slova této básně řežou též…
Krví a potem napsals mi na zeď vzkaz,
že když ti lásku nedají, tak musíš začít krást.
Bolestí a touhou snažil ses dojít vykoupení,
až příliš pozdě jsi pochopil, že pro nás žádné není.
Tančil jsi mezi čepelemi, jednu mi držel v týle,
studem a slzami jsme spláceli společně strávené chvíle.
Oheň nás spálil na popel – ty jsi byl vrah, já bohém.
Poslední sklenka dopita. Je čas si říci sbohem.
To jé krásné, až mi to vehnalo slzy… Nevím proč… Možná dlouhá deprese… nevím… Ale číst to s rozmazaným viděním je celkem boj… Podle mě je to krátký, ale nádherný… Jedním slovem geniální…
Je to krásné. Krásně napsané 🙂
Ach ta arytmie…jak něco může být tak krátké a přitom obnášet tak nekonečnou škálu pocitů?
vyjadřila si city velmi skvěle.. je s tebe dobrý basník.. mám konkurenci
skvostné……..opravdu nádherné..
city v tom jsou a popsány velmi dobře……
mohu jen děkovat za to, že jsem mohla pocítit něco jako ty…….ba i na tu chvíli……..