Nejsem věřící v pravém slova smyslu, neřadím se k žádné církvi, naopak, je mi každé organizované náboženství proti srsti. Zato v hloubi duše vím, že Vesmír není dílem náhody, ale je promyšlený někým velice moudrým. Nenazývám jej Bůh, nenazývám jej vlastně nijak. Ale pro tuto báseň jsem udělala výjimku a položila jsem si otázku, jak se náš stvořitel asi cítí, když vidí, co se z lidstva stalo.
Nakreslil jsem svou duši
do popela
a vítr ji rozmetal po kraji
Uhnětl jsem svou duši
z hlíny
a v žáru slunce
popraskal její dokonalý tvar
Vytesal jsem svou duši
do kamene
a polibky dešťových kapek
změnily její tvář k nepoznání
Vdechl jsem svou duši
do člověka
a doufal jsem,
že vyroste až ke hvězdám
a jednoho dne se mne dotkne
Jak kruté bylo poznání,
že i Bůh se může zmýlit
Och, jak skutečné—orpavdu… NĚKDY se docela stydím za to, co jsem člověk… kolik toho člověk zničí a nemůže to opravit..kolik živcočišných druhů zahubil… no… je to na dlouho…ovšem básnička je moc pěkná 😉