Hodně, ale opravdu hodně smutná básnička z hlubin Lúmennčina archivu – asi rok stará. Napsána v letním parnu – protože depresivnější počasí snad ani není:)
Btw. Opět andělská, ale je to spíš náhoda, že mi padla do oka mezi staršími básněmi, stejně jako nedávno zveřejněná a dávno napsaná Všem padlým andělům. Možná je to ale skryté poselství pro vás (a koneckonců i pro mě). Inu andělé neustále inspirují umělce a ti padlí snad nejvíce:)
Šel anděl s trny ve vlasech ulicí přízraků,
jež jako šedá záplava se ženou za štěstím.
Jeho slepé oči zíraly do mraků
přes rty nateklé se výkřik dral. A stín
jeho rozepjatých křídel naději z duší bral.
On nechal krutý déšť, ať jeho rány prosolí
a hlasem jako nůž své verše zazpíval:
Ty, kdo zemřou mladí už život nebolí.
Dlouhou cestu prošel sám a jeho píseň zní,
šedé přízraky však míjel neviděn.
Na konci jeho pouti jen brána hřbitovní –
anděl se o náhrobek opřel unaven;
pak svoje křídla odložil, do ruky dýku vzal.
Na hřbitově zatím jemně mrholí…
Anděl zavřel oči, nadechl se, ťal:
Ty, kdo zemřou mladí už život nebolí.
nedotýkejte se anjelů na zem pasdlých.
pěkné.
Depresivní, ale to já ráda 🙂 moc se mi líbila.
Pekné a duchaplné :))
dechberouci krasa:)
Tedy…vzalo mi to dech….to je prostě…úžasné….
Sice trochu…morbidně depresivní, ale má to i svůj podtext…:-)
Depresivní a krásné…
při čtení mi představa vyplynula bez nucení, dobře napsané
Líbí se mi to..