Po dlouhé době zase jedna z mých chmurných básní:)
Své zjizvené srdce přeťala jsem vedví –
zraněnou polovinu pohřbila do černé země.
A druhá půlka, navždy osamělá,
tepe v mé hrudi, vzbouzí žal ve mně.
Až jednou přijde den, kdy na hřbitově srdcí
tu druhou půlku z hlubin vylovím,
možná že poznám, že na lásku mám právo,
a možná milovat se v ten den naučím.
Do té chvíle však nechtěj po mě city,
nedoufej v rozhřešení, jež nemohu ti dát.
Nemuč se, prosím, láskou ke mně –
vždyť s půlkou srdce nemohu tě cele milovat…
Hezká básnička. Vždy jsem si říkal, že kdybych prožíval tu "pravou šťastnou lásku", změnil bych se. Neměl bych o čem psát, o čem snít…Proto mi příjde zvláštní, jak dokážeš napsat podobnou báseň a přitom… být šťastná… ikdyž možná je to tím, že srdce romantika vždy bude tíhnout k tragédiím 🙂
Tahle báseň mi tak blízká připadá… Ani nevíš jak moc…
Ta báseň je skvělá..
"Do té chvíle však nechtěj po mě city,
nedoufej v rozhřešení, jež nemohu ti dát.
Nemuč se, prosím, láskou ke mně –
vždyť s půlkou srdce nemohu tě cele milovat…"
úžasné toto.. moje pocity ..
nádherná báseň….
Naozaj krásna… čo takto napísať celú zbierku? 😉
Daniela: už se stalo:)
O_O O_O O_O a už ju aj vytlačili?
Daniela: http://lumenn.blog.cz/0902/tma-na-konci-tunelu-moje-basnicka-sbirka
Krásné.. Zrovna mám podobné pocity 🙂