Před pár dny na mě padla chmurná podzimní nálada a ještě pořád mě nějak nepřešla. Chybí mi energie a hlavou se mi honí divné myšlenky. A tak není divu, že mě navštívil můj oblíbenec – pán v černém cylindru, se smutnýma očima a bledou tváří, který je mi věrným průvodcem v takových chvílích. Pan Žal.
Společně jsme uvítali podzim a užili si trochu smutku. Dnes sice venku svítí slunce a zdá se, že podzim není tolik depresivní, že je vlastně docela hezký, ale vzpomínka na melancholickou chvíli už je zvěčněná a až zase přijde její čas, vstane a připomene se. Právě touhle básní…
Šel podzim krajem. Sám.
Nikdo ho nevítal.
Vstříc mlžným dálavám
jen chladný vítr vál.
Ticho. Jen déšť.
Krajina ztuhla v předsmrtném zápase.
Chlad až do kostí zalézal.
A přece v tom strašném nečase
v příšeří soumraku kdosi stál.
S cylindrem do čela vraženým
a oči chladnější než mráz.
Z pustých polí se zvedal dým.
Řezavý vítr, jeho kvil,
přehlušil na okamžik hlas.
Podzim se zaposlouchal
a pak se otočil.
Pan Žal mu zamával.
Trocha smutku,
chmurné pocity,
krásně napsáno,
jak to cítíš ty.
K podzimu pan Žal prostě patří.
Nevím, proč mám chuť kreslit Pana Žala po přečtení jakékoliv básně o něm. Inspirativní to člověk (?).
🙂 😀 🙂