Vím, že je jaro, ale přesto ve mně déšť a vítr za oknem vyvolal podzimní melancholii a vznikla tato báseň…
Na ztichlém jezeře plavaly labutě
a v tanci lásky splétaly svoje šíje.
Na břehu jezera stála jsi nehnutě
A všude kolem byl říjen.
Hladinu jezera narušil náhlý pád
a cosi těžkého klesalo do hlubin.
Labutě odlétly, blížil se listopad
a na světě bylo zas o jednu duši míň.
Dobrý sistr..x) To venkovní počasí tomu odpovídá, no..xD A pěknej obrázek.x)
ta je nádherná…a má něco do sebe…
Teda krásný…ale morbiďárnský 😀
Ale určitě je zase osobitá a má něco do sebe, jak už řekla Lady-Starllete 🙂
Hezky napsané, koncepce dobrá, ale proč kolem mě všichni musí pořád psát sebevražedné básně? Kvůli tomuhle už to na blozích ani nečtu, a i když jsou někdy básně jinak vynikající.
konečně něco nepovrchního..
Začátek mi připomněl…Na vratké hladině plují dvě labutě / tu a tam (po to všem…) strništěm škrábu tě / ty moje ubohá, rusalko bledá / – ach, Leda s labutí! (S labutí, leda) no nic, jinak je to pěkný (hladinu jezera narušil náhlý pád – to má spád!:)), i když mi to přijde tak trochu prvoplánový
elza: prvoplánový? jo no, takový náhlý pád nápadu do mé hlavy:)
Z těch básní, které jsem si od tebe prozatím přečetl, mě tato zaujala asi nejvíc. Přestože je právě začátek léta, díky těmto veršům jsem se přenesl nazpátek do podzimní melancholické polévky. 🙂
Líbí se mi hlavně první sloka – kdyby nebylo třeba završit myšlenku, mohla by klidně stát i samostatně. A těší mě, že jsi tady použila originální a nápadité rýmy, to také dokáže znásobit požitek.
Ten úplně poslední řádek druhé sloky bych možná trochu zkrátil. Ne, že by to úplně nevycházelo, ale teď je tam příliš mnoho slovo, než aby to znělo dostatečně úderně ("Příliš mnoho slov! Příliš mnoho not!").