Trochu morbidní, trochu smutná, ale děsivě depresivní báseň, která mi vytanula na mysli za jednoho deštivého a ošklivého večera. Kdo si nechce zkazit den, nechť ji raději nečte…
Do kapek medicíny nám těla zakleli
a kolem našich duší vztyčili pevný plot.
V bíle natřených celách na bílých postelích
vězní nás zoufalce, co sáhli si na život.
Světla, co pálí do očí, nikdo tu nezastíní
a hořké slzy ponížení musíme polykat.
My nejsme nemocní, slyšíte? Nejsme jiní!
My jen šli smrti vstříc. Nač utíkat?
Jen tiše? Klid? Že se nic hrozného neděje?
Vždyť hledali jsme peklo a našli očistec!
Že věřit vám máme, že ještě je naděje?
My chtěli svobodu, místo ní máme klec!
My k barevným hvězdám jsme chtěli uletět
na křídlech padlých andělů opustit šedý svět!
A teď nám naše křídla na kusy rozlomíte,
když jedy do těla pomalu dávkujete.
Vážně si myslíte, že nás tím zachráníte?
Vážně si myslíte, že nám tím pomůžete?
Se zkrvavenýma rukama o mříže bijeme
a prokletím je pro nás to, že stále žijeme…
je to takový..dobře vystižený…nemam slov…
Přiznám se, je to velmi deprsesivní, ale přesto se mi to líbí…:-)…a myslím, že den mi to už více zkazit nemůže…
Den mi to rozhodně nezkazí více, než stále narůstající nevolnost a migréna. Měla bych se projít ven a začít chodit pravidelně něco dělat, ale moc se mi nechce… 🙁
No, ale jinak zpět k básničce.
Je to opravdu smutné, jak někteří lidé hledají útěchu ve smrti. A ještě horší je, když človšěk už se slastí umírá a v tom ho někdo zachrání. Pro někoho je to možná hrdinství, ale co chce ten člověk, který se chtěl zabít…na toho už nemyslí? A pak ho ještě zavřou na takové prázdené, hnusné, odporné místo bez duše…:(
Výstižná báseň, jen co je pravda.
Abych nějak zareagovala na vzniklou diskuzi o křesťanský výchově…
Nehodlám se ničeho zastávat. Prostě to vidím tak, jak se mi to rovná v hlavě.
Nikdy jsem se ještě nedostala do situace, kdy by se rozhodovalo o mém životě a brala by se v potaz transfúze. Nevím, jak bych se rozhodla. Znovu připomínám, že nechci svůj život strávit v tomhle stylu, ale není to jen zlo. Prostě bych se to snažila zhodnotit ještě o trochu objektivněji, protože existují i alternativní metody (ředění krve, podávání látek podporujících tvorbu červ. krvinek, méně ztrátové moderní postupy při operacích….). O tomhle tématu se dají rozvinovat dalekosáhlé diskuze.
Neslavíme Vánoce. To mi nevadí. Zdá se mi lepší vyhnout se těm věčným nákupním shonům a tradicím, kvůli kterým se lidé mají zahalit do usměvavé přetvářky. Dávání dárků není omezeno jen na příležitosti, o to je to větší zábava, když nevíš, kdy co dostaneš. Ono ani tátu to k těm všelijakým svátkům nijak netáhlo, máma zase vyrůstala ve velké rodině, kde na to nebylo moc prostředků. Jinak, táta je ateista. Mám ho moc ráda a je mi bližší než máma, i když oba mají co do sebe. Z rodiny je u této víry jen matka.
Přece jen jsem ale poznala pár užitečných zásad a připadám si o něco vzdělanější, aspoň co se týká historie a mýtů, případně některých tradic.
Snad jediné, co se mi na tom celém nelíbí, je to, že jsem si nemohla vybrat. Lidé se zpravidla rozhodnou podle sebe, jestli tohle chtějí poznávat, jestli o tomhle a tamtom chtějí něco vědět… ale mě už došlo, že v některých věcech je lepší nevědomost. Protože takhle mě matka staví před ultimátum… dokud nepochopí, že už mám srdce a mysl jinde.
Chci strávit život s přáteli, živit se hudbou a být známá ne jako to, čím bych podle mojí matky měla být, ale to, čím chci být – umělkyně, básnířka…
Podle mě není víra Svědků v jádru špatná. Ani přespříliš omezující. Je spousta lidí, kterým vyhovuje, kteří jsou schopní obětovat téhle naději celý život a nejsou to žádní fanatici, ale normální, příjemní a vyrovnaní lidé.
Prostě se to nedá vyjádřit pár slovy a já kloužu z hrany tam ,,dolů", do reálného a možná k záhubě odsouzeného světa. Nikdo mě ovšem kvůli tomu nebije, neterorizuje… a vsadím se, že ty hádky s mámou by nastávaly i tak.
Kdyžtak mi nepiš odpověď rovnou na blog, ať to není jako veřejné icq… radši na mail. Dík a zdravím 😉
Hele, nikoho nebuzeruju, tobě sem na blog nic nepsala a nestarej se o můj blog, máš svůj a když se ti něco nelíbí tak na můj nelez
jsi nadaná, ale asi se už opakuji, ahoj
nádherná…smutná a depresivní a le napsaný je to dokonale…
nadherná basnička,smutna ano ale pravdivá
a neboj,den mi muže skazit jedině pocit to že se rano probudim a musim prožit balší hnusny den!