Tajemný a nádherný hřbitov v srdci Paříže, kde jsem se procházela mezi studenými příbytky mrtvých letos v červenci, je plný tiché melancholie a inspirace. Mech prorůstající prastarými náhrobky a pavučinami opředené rakve z práchnivého dřeva jsou jen malá část morbidní poezie toho místa. Stejně jako tato báseň…
K živé konverzaci chci přimět vlastní osamění
v zátiší mezi hroby a věčným stínem chladných zdí.
Nikdo však hořké ticho v sladký hlas nepromění
V kraji mrtvých duší, kde jenom umíráček zní.
Na křivolaké stezky se vydám, když se stmívá.
Z vrcholků křížů chci hledět přes zeď k obzoru
a poslouchat jak s větrem celý hřbitov zpívá –
varhany z říše smrti, píšťaly z mramoru.
Sedávám za měsíčního svitu na vlastních ostatcích
a zpívám píseň, co není pro sluch živých.
Orchestrem jsou mi krkavci a jejich drsný smích;
stará zeď rezonuje ve tklivých melodiích.
V průsvitných dlaních svírám své srdce, co už dávno hnije
a čekám mezi kamením, když bledne světlo hvězd,
kdo zachrání tu, co věnce z uschlých růží vije,
tu kdysi krásnou dívku, dnes přízrak z Pére Lachaise.
Krásná a vlemi smutná báseň 🙂