Ačkoli jsem nechtěla prozrazovat nic více z identity „tajemného zachránce“ Kuby, přece jen si neodpustím tuhletu básničku, kterou jsem stvořila před čtrnácti dny právě pro něj.
Jeden pohled do očí
a bez dotyku bez hlesu
zaryl ses mi pod kůži
a já se řítím z útesu.
Jen jediným úsměvem
zahnal jsi mi z duše stín –
pak vzpomenu si na tebe
a zase padám do hlubin.
Pár slov tvých mě změnilo
a přec jsem stejná jako před tím.
Tvé oči září v černé tmě
– já nepadám, já letím!
Podařené. Prima ilustrace.
hmmm…krása
Moc hezká báseň
No snad si tě ten tvůj zachránce zaslouží….ta báseň je vážně povedená…..přeji hodně štěstí….
…a já tomu věřím
Hezká a jak psal/a Avy, snad si tě zaslouží 🙂
Je to zvláštní, po přečtení této básně, která je hezká a vcelku optimistická, jsem si vzpomněl na "toho třetího vzadu", na Finnistera. Z pohledu "psychologa a romantika" (když se hodně nadsadím), by mě zajímal jeho pohled, jeho pocity…
[7]: taky uz me to napadlo…
[7]: Jo, taky jsem na to myslela. . .
Nechci, aby to vyznělo nějak rýpavě, to vůbec ne, ale tak mě zajímá-opustila bys Finna kdybys nepotkala Kubu (i když z tvé strany láska k Finnovi vyprchala už předtím)? Protože znám hodně holek ze kterých mám pocit, že jsou radši v nefungujícím vztahu a opustí ho až když poznají někoho jiného-jen aby nebyly samy. Ale tím netvrdím, že je to tvůj případ! Každopádně hodně štěstí do budoucna :-*
marieke: ano, ale bylo by to později a mnohem postupněji, odcizovali bychom se protože já bych byla v Brně na škole a on v Prostějově a naše cesty by se rozešli jinak. Možná by to pro nás oba bylo snažší, možná by to oba víc bolelo.
Snad jsi se rozhodla dobře… 🙂
Doufám v to 🙂
závrať